Článek
Tragédie u Moháče způsobila, že se české království ocitlo bez krále
Všechno začalo 29. srpna 1526 na rozlehlé pláni nedaleko uherského města Moháče. Vojsko uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského se zde střetlo s početnější a zkušenější armádou osmanského sultána Sulejmana I. Nádherného. Bitva skončila drtivou porážkou křesťanského vojska.
Teprve dvacetiletý Ludvík se pokusil z bojiště uprchnout. Při přechodu rozvodněného potoka Csele však spadl z koně a v těžké zbroji utonul. Jeho smrt znamenala nejen konec vlády Jagellonců na českém trůně, ale také otevřela otázku, kdo bude vládnout rozsáhlému soustátí zahrnujícímu české a uherské země. Ludvík totiž nezanechal potomka.
Portrét Ferdinanda I. v Kunsthistorisches Museum (1521)
České království se tak ocitlo v mimořádné situaci. Bylo třeba zvolit nového panovníka, který by dokázal zajistit bezpečnost země, respektovat její práva a současně obstát v mocenských zápasech tehdejší Evropy.
Uchazečů o český trůn bylo několik.
Mladý, teprve 23-letý Ferdinand I. Habsburský, byl mladším bratrem císaře Karla V. a od roku 1521 spravoval rakouské dědičné země.
Ferdinand měl pro získání českého trůnu oproti svým oponentům něco navíc. Jeho manželkou byla Anna Jagellonská, sestra zemřelého krále Ludvíka. Jako by někdo, už roku 1521 kdy uzavřeli sňatek tušil, že stát se může všelicos.
Ferdinand proto mohl tvrdit, že mu česká koruna náleží na základě dědických nároků jeho manželky a předchozích dynastických ujednání. Jenže čeští stavové měli na věc jiný názor. Česká koruna podle nich nebyla pouhým rodinným majetkem panovnické dynastie. O tom, kdo usedne na trůn, měly rozhodovat stavy království.
Anna Jagellonská, manželka Ferdinanda Habsburského
Vedle Ferdinanda přicházeli v úvahu bavorští vévodové z rodu Wittelsbachů, polský král Zikmund I. Starý, někteří saští Wettinové i představitelé domácí šlechty. Mezi domácími kandidáty vynikal nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu a Vojtěch z Pernštejna.
Za jednotlivými kandidaturami stály mocenské zájmy, rodinná spojenectví i sliby finančních výhod. Bavorští uchazeči nabízeli značné peněžní prostředky. Ferdinand měl zase výhodu v podobě příbuzenství s Jagellonci, a především mocného bratra, císaře Karla V.
Ale i česká šlechta měla při volbě své vlastní zájmy. Předchozí panovníci zanechali značné dluhy, často právě u významných českých šlechtických rodů. Nový král měl tyto závazky uznat a postupně splácet.
A také skutečnost, že Ferdinand musí uznat fakt, že v Čechách nebude považován za krále automaticky na základě dědického práva, nýbrž na základě rozhodnutí stavů.
Dne 23. října 1526 se v kapli svatého Václava v pražské katedrále sešlo čtyřiadvacet volitelů, po osmi z panského, rytířského a městského stavu. Celých osm hodin trvalo jednání o budoucím králi českém.
Portrét Ferdinanda I.
„Tyto osoby, učinivše jedna každá obzvláště přísahu v kostele svatého Víta, vešly do kaple svatého Václava a tu každá ta osoba svůj oumysl zjevně před jinými oznámila a zjevně a světle vyhlásila. A tu se snesli všichni jednosvorně, odtud vyšli společně a šli až do soudné světnice a tu purkrabí pražský jich svolení a vyvolení vyhlásil, řka: Ferdinandus jeho Milost, arcikníže rakouské, jest král český.“
Tak zaznamenal kronikář Marek Bydžovský z Florentina výsledek osmihodinového rokování českých stavů. Volba Ferdinanda Rakouského za českého krále byla přijata „jednomyslně“. Kolik takových jednomyslných volem naše země zažila. Ale žádná z nich neovlivnila národ na čtyři století.
Ferdinand přitom v Praze osobně nebyl. O jeho úspěch se zasloužili vyslanci a příznivci, mezi nimi zejména nejvyšší kancléř Adam I. z Hradce. Významnou roli sehrála rovněž Ferdinandova sestra Marie Habsburská, vdova po Ludvíku Jagellonském.
Ferdinand nejprve musel přijmout „volební kapitulaci“, tedy soubor závazků. Respektovat zemská práva a veškerá privilegia včetně politického postavení stavů. A samozřejmě vyřešit staré královské dluhy, protože nic není zadarmo, natož koruna českého krále.
Pokud chtěl být Ferdinand českým králem – a to samozřejmě chtěl – musel přijmout podmínky českých stavů. Jeden z velkých problémů už vznikl při samotné volbě. Ano, byl zvolen jednomyslně českými stavy. Jenže byli zástupci Moravy, Slezska a Lužice? Jako by nebyli důležití. Jako by jejich názor v Čechách nikoho nezajímal. Což byla pravda. Nezajímal. A tak stavové na Moravě, v Horní a Dolní Lužici a ve Slezsku prohlásili pražskou volbu pro sebe za nezávaznou. Uznali Habsburka za českého krále, ale ne základě volby, nýbrž na základě jeho dědičných práv. Ferdinand byl manželem Anny Jagellonské, tak jaká pak volba?
Posmrtná rytina Ferdinanda I. z roku 1575
Jak se mnohem později ukázalo, nebylo to jen nějaké bezvýznamné hašteření. Nejednotnost mezi stavy v království přinesla časem trpké ovoce.
„Toho léta 1527. 24. dne měsíce března v neděli okolo 17. hodiny Ferdinand, arcikníže rakouské, od Stanislava, biskupa olomouckého, na Hradě pražském slavně na Království české korunován, maje let věku svého 27. Na druhý den pak, totiž v pondělí po svatém Matěji Anna, krále Ferdinanda manželka, krále Vladislava II. dcera a Ludvíkova sestra, na České království rovněž korunována. Byla tehdáž stáří let 23, měsíců 7 a dní 5.“
Žádný zápis o jásotu a bouřlivém volání „vivat“. Žádné špalíry nadšených Čechů provolávající slávu svému novému králi. Ano, byl zvolen jednomyslně, ale nikdo z těch, kteří ho zvolili si nebyl jistý, co z toho pro ně, pro jejich privilegia a moc nakonec bude. Přece jen to byl Habsburk vychovaný ve Španělsku a ani přes své mládí nevypadal, že by se stal loutkou v rukou českých pánů.
Jednu zvláštnost přece jen korunovace měla. České království tehdy nemělo řádně obsazený úřad pražského arcibiskupa. Situace byla důsledkem dlouhodobých náboženských a církevně politických sporů, jejichž kořeny sahaly až do husitského období. Korunovační obřad proto vykonal olomoucký biskup Stanislav Thurzo.
Z celé té slávy se dochovala ještě jedna zpráva, která vykresluje vztahy mezi předními muži národa. Dne 23. února 1527 musel Ferdinand řešit spor mezi panským a rytířským stavem o to, kdo bude při korunovaci nosit jednotlivé korunovační klenoty. Protože nebylo možné před slavností všechny nároky právně posoudit, rozhodl prozatímně, že korunu a žezlo ponesou páni. Rozhodnutí o jablku a meči si vyhradil pro sebe. Když handrkující se panstvo rozsoudil, čtyři století dlouhá habsburská éra našich dějin mohla být oficiálně zahájena.
Hrob císaře Ferdinanda I. a jeho ženy Anny v pražské katedrále
Zdroje:
JANÁČEK, Josef. České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II. Academia, 1984
ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha: Grafoprint-Neubert, 1995
KOHLER, Alfred. Ferdinand I. (1503–1564). Kníže, král a císař. České Budějovice: Veduta, 2017
