Článek
Volba prvního dělnického prezidenta, alkoholika, syfilitika a zločince Klementa Gottwalda 14. června 1948
„Slibuji na svou čest a svědomí, že budu konat své povinnosti v duchu lidově demokratického zřízení podle vůle lidu a v zájmu lidu, dbát blaha republiky a šetřit ústavních a jiných zákonů.“
Následoval bouřlivý potlesk a státní hymna.
Tato slova zazněla 14. června 1948 z úst jednoho z nejodpudivějších mužů, kteří kdy usedli na prezidentský, dříve královský stolec. Volba Klementa Gottwalda prezidentem Československé republiky proběhla ve Vladislavském sále Pražského hradu. Pro se vyslovilo všech 296 poslanců Národního shromáždění.
Podle dobových titulků měl svůj lid dovést do „krásné socialistické budoucnosti.“ Ona budoucnost bude mít podobu mučíren Stb, pracovních lágrů, uranových dolů a popraviště.
Alkoholem nasáklý a syfilidou prolezlý první dělnický prezident po složení slibu a povinném neutuchajícím potlesku pronesl projev k národu:
„… práce nás čeká. Ale pokojná, radostná práce, bez svárů a štvanic, při které je možno si zpívat, práce, kterou děláme s chutí.“
Poté se přesunul s celou bolševickou sebrankou do chrámu svatého Víta, aby se zúčastnil slavnostní bohoslužby. Ateisti, neznabozi a tyrani zasedli v lavicích a Te Deum odsloužil arcibiskup Beran. To ještě netušil, že do roka z něho bude na dlouhých šestnáct let jejich vězněm.
Někde tady se začínaly budovat rituály, které se staly součástí kultu. Poprvé se Te Deum sloužila po zvolení Emila Háchy. Masaryk ani Beneš jako odpůrci katolicismu by s ničím podobným nesouhlasili. Byl to pro ně jakýsi relikt feudalismu a tmářství. Později se slavnostní bohoslužba konala jen dvakrát. V obou případech při zvolení Václava Havla.
Kardinál Beran zcela jistě nebyl nadšený požadavkem, spíše rozkazem, odsloužit po Gottwaldově zvolení Te Deum. Věděl dobře co jsou komunisté zač a jaké propagandě poslouží. Nechtěl ještě víc hrotit už tak dost napjaté vztahy mezi církví a státem.
Za několik dnů nechal v kostelích předčítat poselství, ve kterém vysvětlil, že celebrování mše nebylo vyjádřením souhlasu s komunistickým režimem. Ostatně týden po volbě už Rudé právo psalo, že „náš lid nemá jiné volby. Musí v církvi vidět nepřítele!“
Následovala Gottwaldova cesta do Lán s cílem poklonit se u hrobu T. G. Masaryka. Celé trapné a ubohé divadlo volby prezidenta kvitoval už jednotný zcenzurovaný tisk oslavnými články a bombastickými hesly:
„Přemysl od pluhu – Klement Gottwald z dílny.“
Dělnický prezident Klement Gottwald položil na hrob TGM věnec. Paní prezidentová zase kytici na hrob Jana Masaryka. V roce 1934 při své první kandidatuře na úřad prezidenta vystoupil s heslem: „Ne Masaryk, ale Lenin“.
Do čela státu se dostal muž, který měl rozvážně a moudře vést svůj lid do krásné socialistické budoucnosti. Jenže v tu dobu už byly kriminály plné odpůrců režimu. Uzavřené hranice, vyhazovy ze zaměstnání … kdo nejde s námi, jde proti nám.
Gottwald se ocitl na vrcholu politické dráhy. A zároveň to byl počátek jeho pozvolného pádu. Do této doby byl premiérem, který měl skutečnou moc. Jeho pozice vládce strany a tím i státu se přesunula na generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského.
Alkoholem, syfilidou a panickým strachem deptaný první dělnický prezident zemřel 14. března 1953.
Zdroje:
