Článek
Nevyřešený zločin u Nového hradu
Na poli nedaleko Nového hradu ležel sedmašedesátiletý hajný Alois Šenk. Zpočátku se zdálo, že starého muže postihla mrtvice. Teprve lékařská prohlídka odhalila, že Šenk nezemřel přirozenou smrtí. Někdo ho zezadu zastřelil. Začalo vyšetřování jednoho z pozoruhodných kriminálních případů tehdejšího Moravského krasu. Podezření nakonec padlo na člověka, který byl mrtvému velmi blízký. Jeho mladou vnučku Marii.
Alois Šenk se narodil 19. července 1849 jako syn kováře Jana Šenka z Juliánova. Původně pracoval v adamovských železárnách, kolem roku 1876 se však stal hajným v oblasti Josefova a Babic. Jeho jméno je dodnes spojeno také s Býčí skálou. Šenk zde působil jako průvodce a v letech 1888–1889 se pokusil proniknout přes tehdejší koncovou část jeskyně. Na voru se snažil překonat zatopený sifon, ale ani jeden z pokusů nebyl úspěšný. Místo později dostalo jméno Šenkův sifon.
Alois Šenk (1849–1916) na Novém hradě
Roku 1902 získal hájovnu s hostincem na Novém hradě. Postupem času zůstala na samotě s hajným především jeho vnučka Marie Šenková. Právě tento vztah se měl o čtrnáct let později ocitnout v centru vyšetřování vraždy.
Dne 9. října 1916 vyrazil Šenk z Nového hradu na pole. Vezl na trakaři hnůj. Podle pozdější výpovědi Marie nalezla svého dědečka kolem druhé hodiny odpoledne ležet naznak. Z úst mu tekla krev. Místo aby okamžitě přivolala policii, nechala tělo přenést zpět na hrad, umýt a uložit do postele. Domnívala se prý, že dědečka postihla mrtvice.
Přivolaný adamovský lékař Ignác Grydil zprvu rovněž nemusel poznat, co se skutečně stalo. Když však bylo tělo obráceno, objevil na jeho zadní straně střelná poranění. Šenk byl zastřelen zezadu brokovnicí. Podrobnější pozdější rekonstrukce případu uvádí celkem osmnáct vstřelů v oblasti hlavy, zad, pravého ramene, paže a slabin. Několik broků proniklo do plic, jater, sleziny a bránice. Smrt měla nastat během několika minut následkem vnitřního krvácení.
Dobové a pozdější prameny se ovšem v počtu poranění rozcházejí. Některé zprávy hovoří pouze o šesti až osmi ranách od broků. Jisté bylo jedno. Hajný byl zavražděn.
Nový hrad u Adamova
Na Nový hrad dorazila trestní komise okresního soudu v Blansku. Vyšetřovatelé podle dobových zpráv určili, že vrah vystřelil přibližně ze vzdálenosti 25 kroků, tedy asi 16–17 metrů. Na místě našli části ucpávky náboje a papíru, do něhož byly zabaleny broky. To byla důležitá stopa. Alois Šenk si totiž své náboje upravoval sám. Používal zvýšenou dávku prachu a broků a podobný papír byl nalezen také v jeho pokoji. Na hradě bylo zajištěno sedm pušek. Všechny však byly vyčištěné.
Při rekonstrukci vyšetřovatelé stříleli na papírovou figurínu lidské velikosti. U jedné Šenkovy brokovnice lankasterky získali rozptyl broků podobný poraněním na těle mrtvého. Podezření se tak začalo přesouvat od možného pytláka směrem dovnitř hradu. K Marii Šenkové.
Marii bylo v době vraždy 23 let. Narodila se roku 1893 jako nemanželská dcera Šenkovy dcery Antonie. Protože nevycházela s nevlastním otcem, ujal se jí dědeček a Marie s ním žila na Novém hradě. Od podzimu roku 1915 udržovala vztah s Jaroslavem Havlem z Olomučan, původně pekařem, který v době vraždy působil jako pomocný hajný na Klajdovce.
Marie byla těhotná. Dvojice se chtěla vzít a Havel usiloval o stálé místo hajného. Marie se za něj opakovaně přimlouvala. Jenže Alois Šenk jejich vztahu podle svědků nepřál. Nechtěl, aby se scházeli, a sám se zřejmě nechystal své místo v dohledné době opustit. Pro vyšetřovatele se začal rýsovat možný motiv. Odstranit starého hajného mohlo otevřít cestu nejen ke svatbě, ale snad také k místu na Novém hradě. Byla to však pouze teorie.
Další podezření vzbudila lékařská prohlídka Marie. V oblasti jejího pravého ramene byla nalezena zelenající a na okrajích žloutnoucí podlitina. Znalec vyslovil názor, že mohla vzniknout zpětným rázem pažby brokovnice. Marie ovšem tvrdila, že si zranění způsobila při práci s hráběmi. Navíc bylo známo, že umí zacházet se zbraněmi. Ani to však nedokazovalo, že z některé z nich onoho říjnového dne vystřelila.
Ilustrační obrázek zavražděného Aloise Šenka
Ještě podezřelejší nález čekal vyšetřovatele přímo na hradě. Pod Mariiným oknem byla ve zdi objevena skrýš. Nacházely se v ní věci patřící zavražděnému. Mimo jiné plášť, rukavice, potraviny, rum a peníze. Část Šenkova majetku byla navíc nalezena u Havlovy rodiny v Olomučanech. Marie krádež nezapírala. Vysvětlovala ji obavou, že po dědečkově smrti dostanou majetek ostatní dědicové a ona zůstane bez ničeho. Krádež se jí později podařilo prokázat. Vraždu nikoliv.
Do případu vstoupil ještě jeden zvláštní dokument. Několik týdnů před vraždou dostalo místní četnictvo písemné udání na údajně protiválečné názory hajného Šenka. Autor tvrdil, že hajný špatně hovoří o válce a proklíná vládu a hanobí císaře pána. V době světové války nešlo o nevinné obvinění.
Vyšetřovatelé nechali rukopis porovnat s písmem Marie Šenkové. Znalec dospěl k závěru, že anonym napsala ona. Pro obžalobu to byl další dílek skládačky. Vztahy mezi dědečkem a vnučkou zřejmě nebyly tak idylické, jak Marie tvrdila. Jenže právě tento důkaz se později u soudu obrátil proti vyšetřovatelům.
Hlavní líčení začalo v Brně na konci února 1917. Proti Marii stála dlouhá řada nepřímých důkazů: měla možný motiv, uměla střílet, měla na rameni podezřelou modřinu, přístup k dědečkovým zbraním a nábojům, po smrti ukryla část jeho majetku a podle znalce napsala i anonymní udání. Mariina rodina získala významného brněnského advokáta JUDr. Hynka Bulína. A ten začal obžalobu rozebírat bod po bodu.
Ukázalo se například, že místnost se Šenkovými náboji nebyla zamčená. Přístup k nim tedy neměla pouze Marie, ale prakticky kterýkoliv návštěvník hradu. Znalec na zbraně musel připustit, že rekonstrukce střelby není jednoznačná. Vražedný výstřel mohl pocházet také z jiné brokovnice stejné ráže. Svědkové sice potvrdili, že Marie uměla střílet z menší pušky, ale nikdo ji údajně neviděl používat lankasterku, která byla při rekonstrukci spojována s vražednou střelou. A ani podlitina nebyla rozhodujícím důkazem. Znalec připustil, že mohla vzniknout způsobem, který Marie popisovala – tedy při práci.
Ilustrační obrázek Marie, vnučky zavražděného hajného
Největší problém však nastal u anonymního dopisu. Obhájce nechal vypovídat samotného vyšetřujícího soudce. Vyšlo najevo, že při pořizování srovnávacího vzorku Mariina písma jí měl soudce přímo nařizovat, jaké pravopisné chyby má do textu napsat. Právě podobnost těchto chyb přitom hrála roli při znaleckém posudku. Jeden z nejvýraznějších důkazů obžaloby se tím prakticky zhroutil.
Dne 28. února 1917 zazněly závěrečné řeči. Trvaly přibližně hodinu a půl. Soud nakonec rozhodl, že pro odsouzení Marie Šenkové za vraždu není dostatek důkazů. Obžaloby z úkladné vraždy byla zproštěna. Vinnou ji soud uznal pouze z krádeže dědečkova majetku a uložil jí dva měsíce těžkého žaláře. Protože tuto dobu již strávila ve vyšetřovací vazbě, byla propuštěna na svobodu. Vražda Aloise Šenka zůstala neobjasněná.
Tady se historie začíná prolínat s místní pověstí. Podle matriční poznámky se Marie 4. července 1917 provdala za Jaroslava Havla. Údaj o svatbě je zaznamenán u narození obou, samotný zápis v blanenské knize oddaných však není. Marie později žila jako Marie Havlová a zemřela 7. listopadu 1976. A právě kolem této doby se uzavírá také legenda, která se v okolí tradovala. Podle ní se přibližně šedesát let po vraždě na smrtelné posteli přiznal k zabití hajného jistý muž z Olomučan. Kdo to byl pověst neříká. Jak se přiznání dostalo ze smrtelné postele na veřejnost také ne. Ale hlavně se pro toto přiznání nepodařilo nalézt žádný historický pramen.
Po více než sto letech se už zřejmě na otázku, kdo zabil hajného Šenka nepodaří se stoprocentní jistotou odpovědět. Proti Marii Šenkové existovala nepochybně řada podezřelých okolností. Měla konflikt s dědečkem kvůli svému vztahu, po jeho smrti ukryla jeho majetek a měla přístup ke zbraním. To všechno ale není totéž jako důkaz vraždy. Stejně tak nelze dokázat pozdější vyprávění o skutečném vrahovi z Olomučan, který se měl po desítkách let přiznat na smrtelné posteli.
Zůstává tedy pouze místo, staré novinové zprávy a příběh, který se během desetiletí změnil v místní pověst. Alois Šenk, muž, který se kdysi na voru pokoušel proniknout přes zatopený sifon Býčí skály do neznámých prostor, zemřel 9. října 1916 nedaleko Nového hradu.
Jméno člověka, který na něj tehdy zezadu vystřelil, zůstává neznámé dodnes.
Zdroje:
