Článek
Od sokola k Sokolu
Sokol je pták se zahnutým zobákem a křídly do špičky. Nejčastějším sokolem u nás je sokol stěhovavý. S maximální rychlostí při střemhlavém letu až 389 kilometrů za hodinu představuje sokol stěhovavý zřejmě nejrychlejšího živočicha v současné přírodě. Československá, potažmo česká tělocvičná jednota stejného jména není pojmenována od tohoto rychlého ptáka. Původ jejího názvu má kořeny na Balkáně.
Zapomenutý význam pohybu
O prospěšnosti pohybu, cvičení a fyzických aktivit se vědělo dávno. Masové sportování, stejně jako Olympijské hry, zanikly se starým Řeckem a Římem a v Evropě se o něčem podobném během více než tisíce let pouze špitalo.
O „blahodárnost rytířských přístupů k tělesné námaze“ psal François Rabelais v 15. století. Jan Amos Komenský se o fyzické aktivitě podrobně rozepsal ve své Didaktice i v Informatoriu školy mateřské. Pro Většinu obyvatelstva Evropy byly podobné úvahy považovány za nesmysly. Udření nevolníci, sedláci se svými rodinami, později děti a dospělí připoutaní k otrocké práci ve fabrikách a mnozí další by si nad podobnými myšlenkami zřejmě uplivli.
Miroslav Tyrš, spoluzakladatel Sokola
První kroky k modernímu tělocviku
Zavádění pohybových cvičení ve školách se začínalo až od poloviny 19. století. Byly ovšem i výjimky osvícených kantorů, jako byl rožmitálský Jakub Jan Ryba, kteří se snažili prosadit zdravý pohyb i dříve.
V Berlíně založil Friedrich Ludwig Jahn oddíly „cvičenců“, kteří se věnovali cvičení s nářadím.
V Praze vznikly „cvičné“ ústavy, kde cvičili někteří univerzitní studenti, úředníci i učitelé. A postavy později známé z národního obrození jako Purkyně, který vymyslel i názvy pro nářadí, jako je „hrazda“ nebo „činka“. Cvičit chodil i Palacký Čelakovský, Erben a samozřejmě Miroslav Tyrš.
Prvními uznanými sporty bylo přetahování lanem, zápas, rohování a šerm. Postupně přibyla gymnastika a díky rozšíření cvičebního nářadí kůň, žebřík, lavičky, hrazda, bradla, kruhy a plátěné žíněnky.
Založení Sokola
Baron Seutter von Lötzen v roce 1862 poskytl 1,000 zlatých na podporu „cvičného spolku“ Prager Männerturnvereinu ovšem pod podmínkou, že tam nebudou Češi. Což vyvolalo reakci českých cvičenců k založení ryze českého „cvičného spolku“.
Finanční podporu slíbil Němec Heinrich Anton Fügner (Jindřich Fügner), který se česky nikdy nenaučil, stanovy vypracoval další Němec Fridericus Emanuel Tirsch (MiroslavTyrš) a název jednoty vybral profesor Tonner. Jižní Slované na Balkáně říkali svým hrdinům „sokolové“. Tak tedy Sokol bude i označení českých hrdinů-cvičenců.
Jindřich Fügner
Sokolský kroj a identita
Aby se Sokolové odlišili od ostatních, bylo třeba i sokolského kroje. Inspirace se brala, kde to šlo Čapku od černohorských povstalců. Červená košile podle Garibaldiho, k tomu čamara se třinácti dvojicemi knoflíků, spínaných šňůrkami. Šedé pumpky a nízké holínky. A když Sokol, tak i pero na čapce dlouhé maximálně 20 centimetrů.
Ženy v Sokole: spor a postupná změna
Problém nastal, když se do cvičení začaly hlásit i ženy. Muži se oslovovali „bratře“, ale říkat ženám „sestro“ nepřicházelo v úvahu. A vůbec, tělocvik pro ženy není zdravý. V této otázce měl Tyrš jasno. Ženy do Sokola nepatří. Dokonce vyhodil i ženskou delegaci paní a dívek vedenou Sofií Podlipskou a Karolinou Světlou.
„Cvičení žen je proti sokolským stanovám! Nazdar!“
Ono už samotné povolení k založení mužského spolku na úřadech nebylo jednoduché. Stručně řečeno, musel požádat o živnostenský list, vysvědčení zachovalosti a k živnosti si pronajmout prostory.
Tělocvičný spolek paní a dívek se podařilo založit oklikou, jakýmsi Trojským koněm přes cvičení dětí, nad kterými měly matky nebo chůvy dohled. Předsedkyní se stala Kateřina Fügnerová, vdova po někdejším starostovi Sokola, pokladní byla jmenována Betty Smetanová, manželka Bedřicha Smetany a hlavní cvičitelkou Klemeňa Hanušová.
Budova Sokola Pražského, vyobrazení z roku 1864
Ne všichni byli z tělocvičného spolku paní a dívek nadšeni. Noviny psaly o škodlivosti cvičení pro budoucí matky, ze kterých se brzy jistě stanou vousaté mužatky. Tou se manželka Bedřicha Smetany stát nechtěla a z funkce pokladní raději odstoupila.
Ale problémem byl i cvičební úbor. V té době většina žen chodila, jak se říkalo „bez hací“. Tedy „na ostro“. Prádlo pod sukněmi se nenosilo. Pouze bohatší městské dámy nosily jakési spodky. Sice krajkové, ale pořád to byly podvlékačky. Plátěné nebo bavlněné, pletené nebo háčkované. Původ mají ve Francii a u nás je jako první začaly nosit prostitutky a jeptišky.
Novinku v dámském oblékání začali podporovat nejen lékaři, ale i tisk: „Šat ženy, jsa dole, zvláště v létě, zcela otevřený, mnohem méně tělo chrání před vnikáním prachu pod oděv, na tělo, na přirozené otvory útrob. Měnit spodní prádlo jednou týdně. Neboť mnoho v něm výparu a rmutu se nachytá.“
Pro Sokolky byl po dlouhých diskuzích zvolen decentní úbor volných šatů. Pod sukněmi měly pumpky, později kalhoty. První veřejné cvičení žen v roce 1898 způsobilo poprask a veřejné pohoršení. Nejvíce proti byli kupodivu Sokolové – muži.
„Ženám by nemělo být dovoleno takto veřejně ukazovat svá těla! Navrhujeme, aby bylo zakázáno dívat se na kolektivní cvičení opačného pohlaví!“ Sokol bratr Vaníček, který se takto rozhořčoval na stránkách Věstníku sokolského byl buď misogyn nebo tam cvičila jeho žena, o jejíž předvádění nestál.
Miroslav Tyrš – pamětní deska v pražské Karmelitské ulici
Sokol pod dohledem
S Rakousko-uherskými úřady se snažil Sokol vycházet po dobrém, v sázce byla jeho samotná existence. Něco v duchu „mírného pokroku v mezích zákona“. Pokud nebyl na schůzích Jednoty přítomen policejní úředník, dozajista se tam nacházel tajný informátor. Bylo tedy všem jasné, co může nebo nemůže být řečeno.
Závěr
Vznik Sokola nebyl jen založením sportovního spolku. Šlo o důležitý krok v procesu českého národního obrození a budování moderní občanské společnosti. Sokol spojoval tělesnou zdatnost s morálními hodnotami, vlastenectvím a komunitním duchem. Právě proto se stal jedním z pilířů české identity, jehož význam přesahuje oblast sportu dodnes.
Zdroje:
