Článek
Začátek obléhání Konstantinopole 2. dubna roku 1453 bývá považován za konec středověku. I když ho mnozí spojují se znovuobjevením Ameriky r. 1492 španělským mořeplavcem Kryštofem Kolumbem nebo dokonce s vynálezem knihtisku. Shoda panuje v jednom. Obléhání a pád Konstantinopole znamenal konec Byzantské, tedy Východořímské říše.
Ono už v té době to bylo s Byzantinci na pováženou. Kdysi mocné impérium procházelo klinickou smrtí a byzantský císař byl spíše vazalem tureckého sultána než svrchovaným panovníkem.
V srpnu předchozího roku vyrostla u Zlatého rohu nová pevnost zvaná Rumelijská. Každému už muselo být jasné, že důvodem její existence je budoucí napadení a dobití města. V nejužším bodu Bosporu ji nechal vystavět sultán Mehmed II. Hrad tvoří tři mohutné věže a jedna malá propojené zdí a posílené o třináct malých hlídkových věží. Pevnost dávala každému jasně najevo, že sultán je skutečný vládce průlivu.
Byzantský císař Konstantin XI. si byl vědom vážnosti situace, proto se dožadoval pomoci ostatních křesťanských panovníků. Dokonce byl ochoten obnovit tzv. Florentskou unii, jakési sjednocení pravoslaví s Římem. Výsledkem bylo jen pár galér a oddíl v počtu sedmi set žoldnéřů.
Problém byl, že s Florentskou unií byzantské obyvatelstvo nesouhlasilo. Došlo dokonce k rozdělení na dva tábory. Příznivce unie a její odpůrce. Počty odpůrců rostly a vyjádření mnohých zaznamenal historik Dukas.
„Kdyby v onom okamžiku byl sestoupil anděl z nebe a prohlásil: přijměte unii, přece by se k ní nebyli přidali a raději se vzdali Turkům, než by se připojili k církvi římské.“
Raději k Turkům než k církvi římské. Takové nálady mezi obyvateli nevěštily nic dobrého.
I přes velké neshody mezi křesťany byla svolána křížová výprava proti Turkům. Více jak 25 000 vojáků pod vedením kardinála Cesariniho a krále Vladislava III. Jagellonského. V bitvě u Varny 10. listopadu 1444 byla polská a uherská vojska rozdrcena třikrát větší armádou osmanského sultána Murada II. Kardinál i král Vladislav III. v bitvě padli.
Také se říká, že král byl odvlečen do otroctví a po mnoha letech se objevil na Pyrenejském poloostrově, kde se s ním setkala i družina pana Lva z Rožmitálu. Jak ve svém cestopise uvedl Václav Šašek z Bířkova. Podle jiné verze mu Turci po bitvě usekli hlavu, kterou sultán naložil do medu a ještě roky ji ukazoval návštěvám. Tělo krále se po bitvě nenašlo.
I když po smrti sultána Bajezida došlo k rozštěpení osmanské moci mezi jeho čtyři syny a výraznému oslabení říše, Byzantinci toho nedokázali využít. A když se k moci dostal Murad II., který opět vrátil hranice Osmanské říše do původních míst a zbavil zemi chaosu, bylo už pro Byzantince pozdě.
V lednu roku 1451 nechal sultán svolat ministry a promluvil o svém plánu dobýt město. „Ghaza , svatá válka je naší hlavní povinností, stejně jako tomu bylo v případě našich otců. Konstantinopol ležící uprostřed našeho panství, chrání naše nepřátele a štve je proti nám. Dobytí tohoto města je proto nezbytné pro budoucnost a bezpečí Osmanského státu.“
Přestože žádná evropská země nechtěla do hrozícího konfliktu zasáhnout, malá vojenská pomoc přišla z Janovské republiky. Giovanni Giustiniani Longo, člen jedné z nejvýznamnějších janovských rodin, spolu se sedmi stovkami žoldnéřů se tak stal cenným spojencem. Později ještě připlulo k obraně města několik galér, které zakotvily ve Zlatém rohu.
Na stranu Cařihradu se přidal i zapuzený uchazeč o osmanský trůn Orhan se svou družinou. Jeho otec bojoval proti Byzantské říši a byl zajat a oslepen. Syn Orhan zůstal na dvoře byzantského císaře jako rukojmí. Celou oblast měl pod správou sultán Murad II. Skutečným vlastníkem však byl Orhan. Sultán za tyto pozemky posílal 3000 zlatých ročně Byzantské říši, aby je udržovala.
Orhan byl v roce 1440 jediným následníkem na osmanský trůn. Konkuroval mu pouze Mehmed II. Byzantský císař poslal Mehmedovi upozornění, že by měl za Orhana poslat peníze, které mu do té doby byly posílány každoročně. Zdůraznil také, že Orhan je jeden z dalších uchazečů o jeho trůn. Pro Mehmeda byl tento dopis záminkou k útoku. Od 2. dubna 1453 začalo obléhání města.
Mosty k městu byly strženy, brány uzavřeny a všichni obránci byli povoláni na svá místa. Proti prvním oddílům byl podniknut výpad, ale když se začaly blížit další oddíly, obránci se stáhli zpět do města. Na obranu Zlatého rohu, přírodního kotviště Cařihradu, byla vztyčena řetězová zábrana. Celkově město hájilo na 7000 ozbrojenců, z toho 5000 Řeků a zbytek byli cizinci. Proti nim stála osmanská armáda čítající přibližně 80 000 vojáků.
Průběh obléhání a závěrečné bitvy je dostatečně znám. Giustiniani byl raněn a opustil své stanoviště na hradbách. Jeho muži ho odvezli na poslední chvíli na jedné z galér, ale v červnu zemřel na následky zranění.
Císař Konstantin zahynul krátce po pádu hradeb za bojů uvnitř města.
Orhan se snažil utéct v převleku za řeckého mnicha, ale byl zajat a popraven.
Po dobytí města nechal Mehmed tři dny své vojáky plenit. Sám sebe vnímal jako nástupce římských císařů, kteří roku 330 přesunuli hlavní sídlo z Říma právě do Konstantinopole. Prohlásil se tedy za „Císaře Říma“. I když se po obsazení Turky ujalo jméno Istanbul, až do roku 1930 zůstalo oficiálním jménem města Konstantinopol, v turečtině Kostantiniyye.
Zdroje:
