Článek
Přestože se narodila v Brně, vyrůstala na pražských Vinohradech a později v Břevnově. Když jí bylo patnáct, její matka se provdala za Josefa Svozila. Byla to výtečná partie, i když byl Josef trochu divný pták.
Původním povoláním nebo snad posláním byl římskokatolický kněz. S módní vlnou „Pryč od Říma“ vystoupil nejen z kněžského stavu, ale i z církve. Pustil se do politiky a dotáhl to až do vídeňského parlamentu. Po vzniku Československé republiky byl poslancem a novinářem. Když si bral svobodnou matku Julii Kubešovou i s její nemanželskou dcerou Světlou, byl viceprezidentem Státního pozemkového úřadu. Po sedmi letech od sňatku, když bylo Světle dvaadvacet, se oficiálně přihlásil k otcovství.
Světla studovala na klasickém gymnáziu a po třech letech odjela na zkušenou do dívčího penzionátu v Harzu. Po návratu do Prahy začala sudovat herectví na pražské konzervatoři.
Z Osvobozeneckého divadla se přes Divadlo Vlasty Buriana dostala do Městských divadel pražských. Poté až do důchodu byla členkou Vinohradského divadla.
Přesto, že jí v Osvobozeném divadle psali role přímo na tělo Voskovec s Werichem, nikdy nedokázala konkurovat takovým hvězdám, jako byla Adina Mandlová, Lída Baarová nebo Nataša Gollová. Mindrák a pocit „být ta vzadu“ v ní zůstal až do konce života.
Jako uvědomělá členka KSČ se po válce snažila angažovat v novém systému. Když do klubu vinohradského divadla vstoupila Adina Mandlová, zařvala na ni, ať táhne, protože teď budou hrát jiní.
Případ Jiřiny Štěpničkové, která byla zadržena při pokusu opustit socialistický ráj a odsouzena do kriminálu, byl vrcholným projevem její zášti. Ještě s několika dalšími herečkami požadovala pro kolegyni trest smrti. Listiny s podpisy Světly Amortové, Soni Neumannové a Jarmily Švabíkové se po roce 1989 ztratily. Jak jinak.
Jejím prvním mužem byl právník a šéfredaktor Kinorevue Bedřich Rádl. Jenže se na scéně objevila Hana Vítová a té nemohla konkurovat. Dlužno podotknout, že Vítová si s Rádlem a jeho rodinou užila svoje. Takže pořekadlo o božích mlýnech se v tomto případě naplnilo měrou vrchovatou.
Druhým mužem Svozilové byl stomatolog František Votruba. S ním měla syna a dceru. V roce 1948 Votruba zahynul v malém letadle při cvičném letu. Údajně to měl být pokus o nelegální přelet přes hranice. Sama výchovu dětí nezvládala, a tak mladšího syna umístila do dětského domova.
V roce 1966 po vážné autonehodě musela podstoupit několik operací. Dlouho byla upoutána na lůžko a až do smrti výrazně kulhala. Právě na nemocničním lůžku převzala titul zasloužilé umělkyně. Jedna noha zůstala kratší o celé čtyři centimetry a byla tak nucena nosit ošklivou ortopedickou obuv a hůl. To všechno, spolu s nenávistí hereckých kolegů, kteří ji měli za udavačku, začala řešit alkoholem.
V den vítězství pracujícího lidu, kterýžto svátek povinně oslavoval celý československý lid, se Světle Svozilové, zasloužilé umělkyni a komunistce, stal osudný čtrnáctý schod v domě, kde bydlela. Pád z toho schodu se ukázal jako smrtelný. Podle jedněch k tomu došlo ve stavu naprosté opilosti herečky, podle druhých, protože v domě nesvítilo světlo a schodiště, které se opravovalo, nemělo zábradlí. Na všech veřejných budovách vlály povinně prapory rudé. Jen Vinohradské divadlo vyvěsilo prapor černý.
Světla Svozilová se zabila pádem ze schodů 25. února 1970 ve věku 63 let.
Zdroje:
