Článek
Zakladatel sázavského kláštera svatý Prokop oral s čertem
Jestli je o životě sv. Prokopa velmi málo spolehlivých informací, o to více je pověstí a pranostik, které se jeho osoby týkají.
„V den svatého Prokopa vždy zahyne sedm lidí. Jeden se utopí, jeden zastřelí, další oběsí, je zavražděn, zasažen bleskem, zabije se pádem z výšky a je potlučen dobytkem.“
„Fouká-li vítr na svatého Prokopa dopoledne, nastane drahota do půl roka, fouká-li odpoledne, nastane od půle roku, fouká-li však po celý den, bude drahota po celý rok.“
Celkem nic optimistického. I když se říká, že na každém šprochu je pravdy trochu. Ale abych ověřoval počet mrtvých, popřípadě inflaci čtvrtého července na jeho svátek, na to jsem líný.
O svatém Prokopu se ví jen málo. Že byl prvním opatem benediktinského kláštera na Sázavě, ve kterém se sloužily slovanské bohoslužby a zemřel 25. března roku 1053.
Narodil se v Chotouni, stal se světským knězem. Poté poustevničil a po setkání s knížetem Oldřichem vznikla postupně kolem Prokopovy poustevny mnišská osada.
Sázavský klášter byl jedním z posledních míst v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně.
Prokop shromáždil kolem sebe další slovanské kněze a založil r. 1030 v údolí řeky Sázavy památný klášter a stal se jeho opatem.
Klášter tak navázal na někdejší dědictví věrozvěstů Velké Moravy sv. Cyrila a sv. Metoděje. Slovanští benediktini v Sázavě vytvořili řadu významných slovanských písemných památek. Klášter proslul i jako místo, kde chudí a nemocní nacházeli zastání a uzdravení.
Když světec ležel již smrtelně nemocen, přišel k němu jakýsi churavý člověk, kterému bylo v klášteře poskytnuto týdenní pohostinství, aby opatovi poděkoval a vrátil se do svého domova. Sv. Prokop by mu rád dal nějaký dar na cestu, ale protože rozdal již všechno, řekl mu: „Zůstaň v klášteře ještě aspoň den, zítra si můžeš po mé smrti odnést můj plášť.“
Potom se světec připravil na smrt, modlil se za své duchovní syny a poroučel svou duši Bohu. Druhého dne, zatímco bratři mniši konali služby Boží v chrámu, modlil se nemocný opat kněžské hodinky na lůžku. Navečer, když končil svou pobožnost, pocítil prudký záchvat choroby. Zavolal si k sobě bratry, a když se v pláči k němu dostavili, posilňoval je útěchou a napomínal ke svornosti a stálosti v dobrém. Vtom usnul svatou smrtí v Pánu.
Nemocný, kterému světec odkázal svůj plášť, se po jeho oblečení úplně uzdravil. Opat Prokop zemřel 25. března 1053 v pověsti svatosti.
Jenže brzy měly pro slovanský klášter nastat krušné časy. V roce 1055 byli Prokopovi žáci ze Sázavy vyhnáni. Odešli do Uher a šest let strávili v baziliánském slovanském klášteře ve Visegrádu. Zde navázali přátelské vztahy s kyjevskými mnichy. V roce 1061 byli povoláni zpět do Sázavy knížetem a budoucím prvním českým králem Vratislavem I. Nastalo období kontaktů a kulturních výměn s mnichy z Pečerské Lávry. Sázava se tak stala křižovatkou na hranici kulturního světa západního a východního křesťanství.
A jak to bylo s čertem, kterým sv. Prokop oral?
Poustevníci vždy rádi trávili své dny na klidných a nikým nerušených místech. To platilo i pro svatého Prokopa. Vyhlédl si jeskyni na břehu řeky Sázavy. Jednoho dne, když se zrovna chystal vydat na cestu, se střel s čertem. Protože měl nad ním navrch, zapřáhl ho do pluhu. Jal se totiž vyorat brázdu od Černých Bud kolem Lipan až do Chotouně. Pekelníka ale nepoháněl bičem, nýbrž křížem.
Během orání se mu však zlomila radlice, čert ji musel vyměnit, nicméně se traduje, že právě na tomto místě dnes stojí ves Radlice. Uprostřed cesty začal satanáš naříkat, že už nemůže. Prokop se jen usmál a řekl, že zbývá „dobrá půl“ cesty. To dalo vzniknout obci Dobrá Pole nebo též Dobrá Půl. V Chotouni musel čert pluh důkladně vyčistit. Hlíny bylo tolik, že tam vznikla mohyla, které se říká Homole. Asi nějak takto měla vzniknout takzvaná Čertova brázda.
A kde se vzaly otisky pařátů čerta, které jsou dodnes patrné v bývalé křtitelnici, jež nyní slouží jako nádoba pro odtok vody pod ruční pumpou? Čertovi totiž vadilo, že svatý Prokop tam křtil malé děti. Ty byly pod boží ochranou, a to samozřejmě pekelníkovi náramně vadilo. Jednoho dne to už vzteklý ďábel nevydržel a zabořil drápy svého pařátu do dna křtící nádoby a chtěl ji rozbít. To se ale přepočítal. Neuvědomil si totiž, že na dně zůstala svěcená voda a jeho prsty uvízly ve dnu křtitelnice, od které se nemohly odtrhnout. Dodnes jsou důlky patrné.
Zdroje:
https://www.klaster-sazava.cz/cs/o-klasteru/dejiny-sazavskeho-klastera
