Článek
Ale s mrtvým je to jiné. A národ, který nemá mučedníky, je mrtvý nebo alespoň chromý.
Tak začala výroba mučedníků s.r.o. Jedním z jejích výtvorů byla dcera exulanta, před kterým přecházeli na druhý chodník. Zdeňka Havlíčková, sirota. Pěstounem byl národ český.
Nejprve se sirotka ujala rodina její tety Adély. Ta se provdala za pokrývače Jaroše a Zdeňka u nich našla nový domov. K jejímu vzdělání platili soukromého učitele a docházela do soukromého dívčího vzdělávacího ústavu. Jenže rodině se finančně přestalo dařit. Měnili nájmy za menší a levnější, jen aby Zdeňce mohli dopřát soukromé hodiny klavíru a jazyků. Žel rodinná idylka trvala krátké čtyři roky.
Po roce 1860 se začal vzmáhat kult Karla Havlíčka jako mučedníka. Ubohý je národ, který nemá mučedníky, pravil hlas obrozenců. Ubohý národ, který mučedníky potřebuje, pravil hlas lidu. A mýtus o novináři utýraném rakouskou policií košatěl a vzkvétal. Jeho součástí se samozřejmě stala i Zdeňka.
Rodina pokrývače Jaroše se dostala do dluhů, a tak se Zdeňka, na popud vlastenců, kteří si již její život zcela přisvojili, musela odstěhovat. Nový „domov“ jí našli v rodině českého politika Františka Braunera.
Obrozenci v čele s Palackým, „otcem národa“, už svého mučedníka měli. Bylo potřeba vytvořit marketingový symbol hnutí. A tím se stala „dcera národa.“
Její osobní život skončil a stala se majetkem strážců národních zájmů. A protože i „dcera národa“ se jednou vdá, bude potřebovat věno. A to pořádné.
Začalo to prodáváním sošek a bust jejího otce. 5. června 1861 byla v Národních listech vyhlášena sbírka darů pro loterii, jejíž zisk měl připadnout Zdeňce Havlíčkové. Loterie na věno mladé slečny, to tu ještě nebylo. Tah proběhl na národní slavnosti na Žofíně. Výnos na konci roku 1864 dělal 32 000 zlatých. Suma nevídaná.
Takže věno by bylo. Teď ještě najít toho správného ženicha. Vlastenecky uvědomělého a finančně zajištěného Čecha. Pátrání po něm se ujaly manželky obrozeneckých velikánů. Jenže člověk míní a Pánbůh mění.
Osmnáctiletá Zdeňka se dokázala zamilovat sama. Tím vyvoleným byl jistý Quido Battaglia. Polský baron a vlastenec. Potud vše v pořádku. Jenže povoláním rakouský důstojník. Když se mladý pár objevil na korze Na Příkopech, mezi vlastenci propukla hysterie. Chodí s rakouským lampasákem! To je konec. Rázem je hýčkaná „dcera národa“ zavržena. Okamžitý pád a opovržení vlasteneckou smetánkou Zdeňka nechápala. Bylo jí osmnáct a neměla zkušenosti svého otce. Jemu se po návratu z exilu vyhýbali jako prašivému.
Špinavé pomluvy na její adresu se množily. Že zaprodala své panenství, které patřilo národu. Že je těhotná. Vlastenci ji nezdravili, na plesech s ní odmítali tančit a z „dcery národa“ se stala během několika dnů „zrádkyně.“
Učinit konec takové ostudě znamenalo odsunout Zdeňku z Prahy. Nejprve do Poděbrad a pak do Rakovníka.
Další nápadník už byl dobrá partie. Český šlechtic, hrabě Václav Kounic. Jenže byl to tak trochu „dívkař“. Nabízel Zdeňce sňatek, ale na domluvy „vlastenců“ nakonec dala přednost bohatému statkáři Antonínu Svobodovi ze Zámrsku u Vysokého Mýta.
Ale rodové prokletí, tuberkulóza, se neptá, jestli má slečna před svatbou nebo už je vdanou paní. Nemoc propukla brutálně a ke sňatku už nedošlo. Zdeňka Havlíčková zemřela 20. září 1872 v Německém Brodě. Bylo jí necelých čtyřiadvacet let.
Její život byla hra, kterou sepsali vlastenci a obrozenečtí politikové. Měl to být epos o hrdinství „dcery národa.“ Ve skutečnosti to byla tragédie dívky, později mladé ženy, která byla jen loutkou v rukou druhých.
Po její smrti zůstala pachuť nacionálního kýče a vlastenecké žvanění opletené fangličkami ve slovanských barvách.
Zdroje:
