Článek
Ze šlechtického floutka zakladatelem nejmocnějšího řádu a katolickým světcem
Nikoho ani ve snu nenapadlo, že páže na dvoře Ferdinanda Aragonského a pozdější voják Iñigo López de Oñaz y Loyola se stane zakladatelem jednoho z nejmocnějších a nejvlivnějších církevních řádů na světě.
I on měl, jako člen osobní stráže vévody z Nájery a navarrského místokrále Antonia Manriqueho de Lara, o své budoucnosti zcela odlišné představy. Jeho vzorem byly postavy z historických románů jako El Cid nebo Roland. A jiná kariéra než vojenská nepřicházela v úvahu. Jenže člověk míní a Pán Bůh mění. V případě Iňiga to nebyla jen prázdná fráze.
V roce 1521 následoval Iňigo svého pána do války proti Francouzům. Ještě dřív, než se stačil vyznamenat při obraně Pamplony, dělová koule mu rozdrtila pravou nohu. Na rodném hradě podstoupil několik velmi bolestivých operací včetně rovnání kostí a natahování nohy do původní délky. Všechno bez umrtvení. Samozřejmě, že chtěl dál pokračovat ve službě u dvora, dvořit se dívkám a ženám a v plné zbroji vyrazit do další z bitev.
Během několika měsíců trvající rekonvalescence zaháněl nudu čtením knih. Tentokrát to nebyly rytířské romány, ale „Život Kristův“ od kartuziána Ludolfa Saského a „Legendy svatých“ od dominikána Jakuba de Voragine.
Během četby těchto knih se měnil jeho pohled na život. Dospěl k závěru, že představa duchovního života a napodobování života světců mu poskytuje větší duševní uspokojení než dosavadní služba u dvora nebo mezi vojáky. Rozhodnutí stát se zbožným poutníkem převážilo.
Po uzdravení, byť s nohou, které už zůstala o několik centimetrů kratší, odešel na horu Montserrat u Barcelony. Tam složil slib chudoby, oblékl se do starých hadrů a svůj meč nechal zavěšený u oltáře Panny Marie. Za svého nového pána si vybral Ježíše. Mystické vidění, které zakusil ve vesnici Manrese, bylo už jen třešničkou na dortu jeho obrácení.
Rozhodnutí, že odjede do Palestiny a bude obracet na katolickou víru muslimy, se brzy ukázalo jako velmi naivní. Jakmile se františkáni dozvěděli, že se jim v rajonu, který měli pod svou správou, usadil někdo cizí, velice rychle ho doprovodili na loď zpátky k evropským břehům.
Jeho druhé rozhodnutí bylo stejně „šílené“ jako to první. Aby mohl obracet na víru, musí se stát knězem. Bylo mu třiatřicet let. Kristova léta. Začal téměř od nuly.
Úplné základy získal v Barceloně, filozofii studoval v Alcale a Salamance. Poté odešel do Paříže, aby na Sorbonně získal titul magistra. Teprve tady přijal jméno Ignác, Ignatius, z úcty ke sv. Ignáci z Antiochie. Pod tímto jménem ho brzy bude znát polovina světa.
V Paříži kolem sebe shromáždil šest studentů, se kterými uzavřel slib o životě v chudobě a odchodu do Jeruzaléma, kde budou obracet duše ke Kristu. Stalo se to 15. srpna 1534 v malém kapli sv. Diviše na úpatí Montmartru. V červnu roku 1537 přijal Ignác a jeho druhové v Benátkách kněžské svěcení.
Další válka mezi Tureckem a Benátkami znemožnila cestu do Palestiny a obracení muslimů na křesťanství. V březnu 1539 se rozhodli, že chtějí vytvořit řád a složit slib poslušnosti představenému. Tím se stal samozřejmě Ignác. Rozhodli se nabídnout své služby papeži.
Papež Pavel III. jejich nabídku přijal a přikázal jim prozatím působit v Itálii. Během roku 1539 byly vytvořeny hlavní rysy nového řádu. Tři sliby obvyklé, tedy chudoby, čistoty a poslušnosti. Navíc čtvrtý zvláštní slib, poslušnost vůči papeži.
K oficiálnímu potvrzení o vzniku nového řádu došlo 27. září roku 1540 bulou „Regimini militantis ecclesiae“.
Hlavním posláním řádu byla podpora papežství, obrana katolické nauky a misijní činnost.
Zdroje:
