Článek
Zpackaný fašistický puč v brněnských kasárnách 21. ledna 1939
Pro upřesnění, šlo o kasárna v Židenicích, která dodnes stojí u rušné silnice, nedaleko vlakového nádraží. Budova je to z poloviny udržovaná a rekonstruovaná sloužící ministerstvu obrany. Druhá polovina se nachází v bídném stavu, pokud jde o pohled zvenčí. Autobusová zastávka a hustá doprava dodávají celé šedivé a oprýskané budově patinu sedmdesátých let.
O vojenském puči později zvaném židenickým už nikdo, kdo prochází nebo projíždí kolem, neví. Možná nějaký fanda vojenské historie nebo židenický patriot. A jméno Ladislav Kobsinek si nejspíše vybaví jen někteří návštěvníci bučovického hřbitova. Tam je hrob rodiny Kobsinek i když Ladislav v něm neleží.
Ladislav Kobsinek byl ve dvacátých letech nadporučík Československé armády, dokud nebyl propuštěn. Údajně kvůli psychickým problémům. Možná i to bylo důvodem, proč se stal členem Národní obce fašistické.
Ladislav Kobsinek
Jeho velký vzor Benito Mussolini se rozhodl pro pochod na Řím a stanul v čele Itálie. Proč by Kobsinek nemohl provézt něco podobného? Pochod na Prahu a dosadit na hrad svého vůdce Radolu Gajdu? Ale k takovému pochodu je zapotřebí dvou faktorů. Lidí a zbraní.
Lidi se dají a dali oblbnout vznešenými řečmi za každého režimu a v každé době. Takže celkem snadno dokázal Kobsinek přesvědčit několik desítek řemeslníků z Bučovic a blízkého okolí. Získat zbraně bylo podle jeho plánu vcelku jednoduché. Přepadnou židenická kasárna, kde se vyzbrojí a přesvědčí vojáky, aby šli s nimi. Kupředu, zpátky ni krok. Zároveň jiná skupina fašistických bratrů z Tišnova totéž provede v kasárnách desátého pěšího pluku, takže v tom nebudou sami.
Přestože byl Kobsinek známý široko daleko jako žvanil a mluvka trpící bájnou lhavostí, sešla se skupinka složená ze zedníků, tesařů a obuvníků 21. ledna 1933 ve Vícemilicích, kde nastoupili do dvou autobusů, směr Brno-Židenice. Vyzbrojeni třemi revolvery s několika náboji od místního mlynáře vyrazili přepadnout kasárna.
V lednu bývaly kruté zimy s množstvím sněhu, ve kterém oba autobusy uvízly. Vzbouřenci se tedy pěšky prodírali závějemi až ke kasárnám. Delší dobu čekali na příchod ozbrojených kolegů z Tišnova. Ti samozřejmě nedorazili, protože přepadnout kasárna považovali za hospodský blábol. To ovšem velitele Kobsinka nemohlo zastavit a zavelel do akce. Když vzbouřenci pochopili že jde do tuhého, asi patnáct z nich se rozhodlo dezertovat. Zbylých zhruba šedesát mužů zahájilo útok.
Několik z nich přelezlo a otevřelo bránu. Kobsinek stál mezi vraty, vykřikoval povely a mával revolverem. Muži, kteří se dostali do kasáren zmateně pobíhali po dvoře a nevěděli co dál. Kobsinek začal panikařit a utekl. Na strážnici bylo odzbrojeno pět vojáků. Z místnosti dozorčího vyběhla hlídka, která se pustila do křížku s povstalci. Došlo i na střelbu.
Fašisté pronikli do dvou budov, kde vysvětlovali rozespalým vojákům, že se snaží zabránit komunistickému převratu. Během přestřelky byl zasažen do hlavy fašista Cyril Seménka, jinak malíř pokojů, který po několika hodinách zranění podlehl. Za několik desítek minut byl převrat zlikvidován. Vzbouřenci se vmísili mezi vojáky, kde s nimi v klidu rozebírali politickou situaci, někteří odešli na vlak, jiní čekali ve sklepě na zatčení.
Velitel celé akce Ladislav Kobsinek hned poté, co se jeho muži dostali na kasárenský dvůr zdrhl. Vypařil se i se svým pobočníkem Duchoslavem Geidlem. Ten šel do akce rovnou z plesu v parádním obleku a lakýrkách, notně společensky unavený. Oba se dostali na nádraží a chytili vlak do Znojma s úmyslem dostat se do Rakouska. Tam na četnické stanici vysvětlili, co udělali, což na místního strážmistra působilo jako pohádky ovčí babičky. Nějak se jich zbavil a povedená dvojice se dostala do Jugoslávie, kde je po několika dnech zatkli a vydali československé policii.
U soudů všichni zúčastnění i svědkové jako jeden muž vyprávěli, že Kobsinek byl magor, šílenec a bajkář a oni že mu nevěřili ani slovo. Jak a proč se dostali do kasáren, když těm řečem nevěřili, však vysvětlit nedokázali.
Vůdce pokusu o převrat Ladislav Kobsinek odešel od soudu s trestem dvanácti let žaláře. Propuštěn byl mnohem dříve, v roce 1939 a stal se důstojníkem fašistických gard. Po válce byl zatčen a dostal zase dvanáct let za kolaboraci. Propuštěn byl v roce 1955 s ostatními retribučními vězni a vyhoštěn do Spolkové republiky Německo. Tam žil životem váženého občana. Od šedesátých let pravidelně jezdil na léčebné pobyty do Luhačovic. Zemřel ve věku 85 let a je pochovaný v Německu.
Zdroje:
J. V. Mareš, Přísně tajné skandály, Epocha 2019
