Článek
Hamburský lékárník v sedmdesátých letech devatenáctého století namíchal bylinkovou směs proti kašli. Sice pomáhala, ale mnoho lidí o ní nevědělo až do doby, kdy si prý jeden bonbon se „zázračnou směsí“ vzal známý italský pěvec Enrico Caruso a opravdu mu pomohl zbavit se kašle. Následně recepturu koupil vídeňský obchodník a začaly se vyrábět bonbony s Carusovým jménem. Po první světové válce koupil bonbony český obchodník František Lhotský, který přesunul výrobu do Prahy. Protože název Caruso nebyl příliš úspěšný, přejmenoval je na Destinky podle tehdejší české operní pěvkyně Emy Destinnové. Prodeje to ovšem nezvýšilo.
Třináctého prosince roku 1920 se Lhotský v pražské Lucerně schází se čtyřicetiletým českým písničkářem, který byl již tehdy velice populární. Nejprve sice se slovy „nechci, aby si mě každý bral do huby“ odmítal návrh pojmenovat bonbony svým jménem. Záhy však zřejmě pochopil, že mít reklamu zadarmo v každém obchodě není na škodu, a proto dohodu podepsal. Větrové bonbony tak dostaly název Hašlerky podle známého umělce Karla Hašlera.
Karel Hašler v mládí
Muž mnoha činností
Hašler se narodil do dělnické rodiny na Zlíchově. Jeho otec byl kolářem a mladý Karel se také vyučil řemeslu jako rukavičkář. Už během studií hrál ochotnicky divadlo. Psal básničky, různé kratší texty či vtipy. Pravděpodobně se svému řemeslu dále nevěnoval a brzy nastoupil do stálého angažmá do Smíchovského divadla Pavla Švandy a postupně vystřídal mnoho dalších divadel nejen v Praze a v Čechách, ale například i v Lublani ve Slovinsku. Účinkoval v činohře i opeře. Třináct let působil v Národním divadle. Vedl však bohémský život a jelikož se nedostavil na představení, snad opakovaně, tak z něho byl v roce 1916 propuštěn
Hašlerovi to nikterak neuškodilo. Již předtím působil v mnoha jiných kabaretech, vystupoval po pražských hospodách, během první světové války objížděl republiku a vystupoval i v menších městech. Následně založil vlastní kabaret Rokoko, a po válce dokonce vlastní vydavatelství. Nahrával staropražské písničky, ke kterým psal texty i melodie, které pouze harmonicky dotvářeli jiní, profesionální hudebníci. Ačkoliv nebyl úspěšný u kritiky, získával si širší povědomí a oblibu mezi obyčejnými lidmi.
Následovalo logické spojení Hašlera s bonbony. Sice někteří bulvární novináři pak rozšiřovali fámy o tom, že Hašler svůj podpis pod dokument, ve kterém souhlasí s užitím svého jména, připojil až po předání dosti silné ruličky bankovek, pravda je taková, že reklama pomohla oběma. Hašlerky jsou populární dodnes a samotné dílo písničkáře také.
Hoši od gestapa, vy tu klidně spíte, vy se odtud domů nikdy nevrátíte. Nevrátíte vy se nikdy domů zpátky, budou pro vás plakat otcové i matky. Zůstanete tady jako bídné trety, budou pro vás plakat Gertrudy i Grety…
Tragické filmování
Ve dvacátých letech podlehl Hašler kouzlu filmu. Psal scénáře, objevoval se před kamerou jako herec, případně za kamerou jako režisér. S prvními zvukovými filmy mohl svůj um ukázat v celé kráse. Své melodie a písně poskytl do několika kusů. Nejznámější písní, která se později stala „druhou hymnou“ a symbolem odporu proti okupaci Československa nacistickou Třetí říší, byla Ta naše písnička česká. Objevila se v částečně autobiografickém snímku Písničkář, ke kterému Hašler napsal i scénář.
Ve třicátých letech také získává na popularitě. Rozmanitá tvůrčí činnost a bohémský život jej však připravili o rodinu. S manželkou se rozešli a žili odděleně, on však tvořil dál. Nejenže dokázal přes noc napsat štiplavé texty na politické události, ale také rozšířit během několika dní po celé Praze. Pokud byl tehdy Vlasta Burian zřejmě nejpopulárnějším komikem, pak lze jistě Hašlera označit za stejně populárního písničkáře. S nástupem Hitlera k moci a hrozbou blížící se války provokoval Hašler stále víc. Což se mu stalo osudným.
Karel Hašler měl blízko k fašismu a podporoval generála Radola Gajdu v období konce první republiky a Mnichovské dohody. Často se uvádí, že byl zapřisáhlý antifašista. Spíše byl proti nacismu a Hitlerově rozpínavosti. Blízké mu bylo vždy vlastenectví, proto silně odmítal Mnichovskou dohodu a opovrhoval těmi, kteří zemi dovedli do takové situace. Během okupace, a následně i války si nedával pozor. Vystupoval veřejně proti okupantům, burcoval lid a zkrátka dělal to, co vždycky: zpíval provokativní a vlastenecké písně.
Byl několikrát varován svými přáteli i samotným Gestapem, které ho dokonce na několik dní zadrželo. Hašler však všechno vsadil na svoji popularitu a říkával, že si proti němu nedovolí cokoliv podniknout, aby nenaštvali Čechy. Objevil se ještě v několika filmech jako herec, v jiných zas spolupracoval ve štábu jako skladatel. Mezi jeho poslední scénáristický počin, na kterém spolupracoval s režisérem Františkem Čápem a Václavem Wassermanem, patří adaptace známé knihy Babička od Boženy Němcové.
Hašlerovým posledním filmem, na kterém spolupracoval jako umělecký poradce, se stalo Městečko na dlani. Snímek režíroval Václav Binovec. Ten byl původně také stoupencem fašismu. Později spolupracoval s nacisty a stal se kolaborantem. Těžko dnes říct, na čí straně je pravda, každopádně byl právě on označen za udavače Karla Hašlera. Když se po natáčecím dnu sešli všichni v hospodě, Hašler začal zpívat své písně. Druhý den si pro něho přímo na natáčení přijeli příslušníci Gestapa. Bylo druhého září 1941.
Režisér Václav Binovec (v mládí)
Mezi filmaři se brzy rozšířila zpráva, že Hašlera udal právě režisér Václav Binovec. Sdělit to měl samotný Hašler v dopise své ženě a Miloši Havlovi, majiteli barrandovských ateliérů. Po válce byl Binovec samozřejmě vyšetřován, ale svoji vinu ustavičně odmítal a zároveň mu nikdy nebyla dokázána. S nálepkou kolaboranta a udavače žil až do své smrti.
Měsíc po svém zatčení byl Hašler odvezen do koncentračního tábora Mauthausen. Těsně před Vánoci téhož roku na následky týrání a mučení během výslechů v šedesáti dvou letech umírá. Ještě předtím se z dopisu dozvěděl o narození třetího syna Thomase (nemanželský - pozn. autora), kterého nikdy nepoznal. Opilý příslušník SS Hašlera zkopal tak, že mu způsobil otevřenou ránu na noze. Zesláblému písničkáři se po několika dnech začaly projevovat příznaky flegmóny (bakteriální hnisavý zánět - pozn. autora), ale místo ošetření byl znovu mučen. Někdy v té době se také nakazil úplavicí. Jednadvacátého prosince byl nucen nahý ležet pod sprchou s ledovou vodou. Naposledy vydechl o den později.
Zůstalo po něm mnoho písní, které časem téměř zlidověly. Zpívali je obyčejní lidé, ale i ti slavní, jako například Karel Gott, Waldemar Matuška nebo Josef Zíma. Do srdcí posluchačů se dostaly skladby Po starých zámeckých schodech, Píseň tuláka, Pětatřicátníci a Vltavo, Vltavo. Stejně tak slavného písničkáře dodnes připomínají ony oblíbené větrové bonbony.
Zdroj: Národní filmový archiv, ČSFD.cz, Wikipedia, Český rozhlas
