Článek
Před několika lety jsme kvůli podpisům k hypotéce vyrazili s přítelkyní do Plzně. Byl krásný teplý podzim. Chytře jsem se vymluvil a zůstal sedět v autě. Dlouhou chvíli, která měla být původně „jen několik minut“, mi zkrátilo autorádio. Téměř po hodině jsem jej raději vypnul, protože mě napadlo, abych si kvůli tomu nevybil baterii. Auto mělo nějaký ten rok za sebou, a také se nám často povedlo nechat po odstavení rozsvěcená světla, třeba celou noc. Proto si i baterie přišla na své.
Po další hodině čekání přiběhla udýchaná přítelkyně s omluvným výrazem ve tváři a vehementně rozhazovala rukama, že za to nemůže. Rychle jsme probrali a upravili náš následující plán, co je kde potřeba zařídit tak, abychom stihli ještě společné kino. Otočím klíčkem v zapalování a… Auto jen několikrát hlesne. Nevadí, stane se. Pokus číslo dva. Zase nic. Jelikož jsem nechtěl auto zničit mnohými beznadějnými pokusy o nastartování, přibližně po dvacáté jsem dalšího naštvaného otáčení klíčku a šlapání na plynový pedál zanechal. Co teď?
Nezbývalo než poprosit nedaleko stojící neznámé lidi, jestli by nám nepomohli. Měli jsme štěstí, souhlasili. Manželka se posadila do vozu, já ji odtlačil z parkovacího místa na ulici, protože byl náš automobil samozřejmě zaparkovaný motorem k budově, a naši noví nejlepší neznámí popojeli blíže směrem k nám, abychom zapojili startovací kabely. Po krátké chvíli se dílo podařilo. S bublajícím vozem za zády, s úsměvem od ucha k uchu jsme kabely odpojili a radostně děkovali našim zachráncům. Ti, pravděpodobně s myšlenkou, že mají tento den splněný minimálně jeden dobrý skutek, nasedli do auta a odjeli. Já zavřel přední kapotu u motoru a šli jsme se usadit do vozu.
Jejda. Neposadili jsme se. Proč? Protože jsem po nastartování vystoupil z vozu a zavřel dveře. Což by samo o sobě nevadilo. Jenže celé auto se i s klíčkem v zapalování zamklo. A náhradní byl samozřejmě doma. Tak jsme tedy s přítelkyní stáli uprostřed Plzně nadšeni z nastartovaného auta, do kterého se nedalo nastoupit.
Jelikož zachovám vždy a dlouho chladnou hlavu, jako první myšlenka mě napadlo rozbít okno u řidiče a následně si odemknout dveře. Přítelkyně mě upozornila, že pak bych ve střepech musel sedět a řídit, ať raději rozbiji okno u zadních dveří. V tu chvíli jeden z nás dostal skvělý nápad, tuším, že jsem to byl opět já, že bychom mohli využít dvoucentimetrové mezery u staženého okna řidiče.
Co teď s tím? Žádný šperhák po ruce ani v okolí. Násilně okno stáhnout nešlo. Na moje prsty byla mezera příliš úzká. Naštěstí jsme stáli u menšího parku. Nezbývalo než se rozhlédnout po okolí, aby nás někdo neviděl, ulomit z krásného a s láskou opečovávaného městského stromku dlouhou, silnou, a přitom úzkou větev, kterou by šlo prostrčit do vozu, a ještě s ní odemknout zevnitř. Po dlouhých několika minutách se podařilo úspěšně dosáhnout cíle.
Zahodili jsme tedy větev a s pocitem krásně stráveného odpoledne v Plzni vyrazili rovnou směrem domů, jelikož se mezitím přiblížila zavírací doba míst, které jsme chtěli navštívit, a vynechali tedy i kino, protože jsme svou vlastní komedii právě zažili.
