Článek
Loňský rok byl velmi plodný pro naši kočku, která neměla nouzi o nápadníky. Celkem přivedla na svět devět koťat. Mohli bychom si všechny nechat, ale jejich počet by v dalších měsících rostl téměř geometrickou řadou, pokud bychom je nenechali vykastrovat. Rozhodli jsme se koťata darovat, samozřejmě do dobrých rukou. Největší zájem byl o jediné stříbrně zbarvené. Ostatní černobílá koťata čekala na své nové majitele několik dní. Přibližně po týdnu nám zbylo poslední kotě. Upravili jsme inzeráty a čekali, kdo se ozve.
Tak přišel první mail. Paní z blízké osady projevila zájem, ale s prosbou, jestli bychom jí kotě nemohli přivézt, protože nemá auto. S představou, že se jedná o starší paní v důchodu, která nemůže přijet a zřejmě nemá nikoho blízkého, aby jí přivezl malé chlupaté štěstí, jsme s dcerou ve sjednaný termín dorazili na místo určení. Tady nás čekalo první velké překvapení. Náhle se rozplynuly mé představy o rozpadlém vesnickém domě a staré paní, které vykouzlíme úsměv na tváři, možná i vženeme slzičku do oka. Stáli jsme před krásným komplexem, respektive rančem s tenisovým kurtem, bazénem a výběhem pro koně. Prvotní šok rychle přešel v očekávání, kdo nás přivítá.
V průchodu do komplexu byly slyšet hlasy. Po prozvonění přiběhla asi jedenáctiletá dívka. S ostychem a radostí si vzala kotě se slovy, že za něho moc děkuje a jestli má nějaké jméno. Dcera jí odpověděla nějaké fantaskní jméno, které jsem zapomněl dřív, než jej dořekla. Dívka poděkovala a se slovy „rodiče mi to dovolili“ odcházela pryč. Nepojal jsem žádné podezření, když byly stále od průchodu slyšet dospělé hlasy a dívka šla k nim.
Ještě téhož dne večer se však mé myšlenky vrátily k naší komunikaci. Ihned mi došlo, že jsem přehlédl některé indicie, například rok narození v e-mailové adrese, které směřovaly k jedinému - psal jsem si přímo s dívkou, která kotě přebírala. Dostavily se výčitky: měl jsem trvat na setkání s rodiči. Pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Snad mi nelhala.
Lhala. Radost z kotěte dívce vydržela asi čtyři dny. Tak dlouho jej dokázala schovávat před svými rodiči, kteří mě pak kontaktovali, jestli bych si ho nevzal zpátky, že u nich být nemůže. Naštěstí vše proběhlo v klidu, nekřičeli po mně, naopak se mi omlouvali za chování své dcery. Domluvili jsme se, že přijedu po práci kolem deváté večer. Souhlasili, byli rádi. Nikdo z nás ale netušil, jaké zažijeme manévry.
Byl chladný večer, cestou mlhy, skákající zvěř a já unaven z práce. Očekávání, že přijedu, převezmu kotě a budu pokračovat domů, se ukázalo jako liché. Proč? Hledalo se kotě. Rodiče i s dcerou prohledávali všechna místa, kde by mohlo být. Po půl hodině přešlapávání před autem mě povolali na pomoc při hledání. Dívka byla systematicky podrobována výslechu, jestli kotě schválně neschovala, abych ho nemohl odvézt. Vrtěla hlavou, že ne. Sám jsem chtěl hledání vzdát s tím, že si zavoláme, až ho objeví.
Zavedli mě však do místnosti vedle terasy, kde bylo ubytováno. Nadzvedli jsme gauč, odtáhli od zdi kuchyňskou linku a zase vrátili zpět, až někoho napadlo otevřít všechna dvířka. Nevím, kudy se tam dostalo, ale samozřejmě se třáslo strachy pod spodním šuplíkem. Dívka pro něho poněkud ukvapeně sáhla. Kotě se leklo, proskočilo kolem připravených dlaní a zaběhlo za kuchyňskou linku. Žádný problém, vždyť jsme si to před několika okamžiky nacvičili. Do třetice všeho dobrého a konečně, kotě bylo chyceno. Nadšení rodiče ani nechtěli pomoci s vrácením kuchyňské linky zpět na své místo. Snad se báli, že kotě bude pár vteřin bez dozoru. Společně s plačící dcerou, která nás všechny v tu chvíli pravděpodobně nenáviděla, mě vyprovodili ven. Odjížděl jsem rozhodnutý, že než podobnou situaci zažít znovu, raději si kotě necháme.
