Kníže Metternich: strůjce míru v Evropě

Klemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže z Metternich-Winneburgu, vévoda z Portelly, hrabě z Kynžvartu a od roku 1814 i kníže, byl významný evropský politik. Charismatický a pohledný muž s přirozenou autoritou. Jedni ho milovali, druzí nenáviděli. Během svého života se několikrát střetl s Napoleonem.

Klemens Metternich se narodil 15. května 1773. Pocházel ze starého rodu původem z okolí Porýní, který patřil k nižší šlechtě. Klemens měl předpoklady pro diplomatické služby, jeho otec František Jiří Metternich byl vysokým diplomatem a úředníkem, chvíli dokonce místodržícím v Nizozemsku. Svého syna poslal v 16 letech na studia do Štrasburku, odkud po dvou letech mladého Klemense vyhnala francouzská revoluce. Studia dokončil v Mohuči. Brzy po jeho návratu domů museli Metternichové opustit své statky v Porýní, opět kvůli francouzským revolucionářům, kteří pronikli až do těchto míst. Utekli do Vídně, kde se mladému Klemensovi dařilo. Nejprve se oženil s Marií Eleonorou Kounicovou, jejíž dědeček byl kancléřem Marie Terezie, díky tomu se stal finančně nezávislým.

Ve svých 28 letech se stal vyslancem Rakouska nejprve v Berlíně, později v Drážďanech. Po prosincové bitvě tří císařů u Slavkova, kterou vyhrál Napoleon proti koalici Rakouska a Ruska, se stal Klemens Metternich v květnu 1806 vyslancem v Paříži. Obdivoval nejen Napoleona, kterého si vážil jako schopného bojovníka, ale i místní ženy, pro něž měl slabost celý život, ačkoliv byl ženat. Blízká mu prý byla i nejmladší císařova sestra Karolína Bonaparte, provdaná Muratová. Manželka o některých jeho milostných avantýrách věděla a trpěla mu je.

V roce 1809 se Napoleon dostává do Vídně. Poražené Rakousko je téměř na dně. Císař František I. k sobě povolává Klemense Metternicha, který se stává na dalších 39 let ministrem zahraničí. Jeden z jeho prvních kroků v úřadu vchází do dějin. Všichni prahnou po míru a spojenectví s Francií. Využije toho, že se Napoleon rozvádí se svou první manželkou a touží po ženě z nejvyšších kruhů, proto mu vyjedná nový sňatek s princeznou Marií Luisou, dcerou rakouského císaře.

Po neúspěšném francouzském tažení do Ruska a ztroskotání mírových konferencí vyjednal Metternich v roce 1813 novou protinapoleonskou alianci s Ruskem a Pruskem, která Napoleona porazila v bitvě národů u Lipska. Ve stejném roce byl povýšen do dědičného knížecího stavu. O rok později stál v čele další velké historické události: vedl Vídeňský kongres, který měl upravit mezinárodní vztahy v Evropě po napoleonských válkách. Metternich se tvrdě zasadil o to, aby Francie nebyla ponížena. Předpokládal, že by to vedlo v budoucnu k další roztržce (z historie podobné o století mladší situace dobře známe - viz Německo po I. světové válce). Výsledkem kongresu bylo mimo jiné vytvoření Svaté aliance.

Ve svých 48 letech dospěl kníže Metternich politického vrcholu, když byl jmenován rakouským kancléřem. Svoji konzervativní politikou držel ještě dalších několik let ochranou ruku nad mírem v Evropě. Nebyl příznivcem národních hnutí, bál se, že by po vzniku nových státních útvarů došlo k dalším válkám. Jeho vliv stoupal i po smrti císaře Františka I., který svému synovi a nástupci Ferdinandovi I. přikázal, ať se drží rad svého kancléře. Metternich však poznal pravou chvíli, kdy má odejít. V revolučním čase roku 1848, kdy došlo k bojům mezi obyvatelstvem a císařským vojskem, abdikoval na své funkce a císař, který byl donucen za nedlouho také odstoupit, jej propustil ze svých služeb. Pětasedmdesátiletý Metternich na tři roky odjel do Anglie. Po návratu zbytek života prožil střídavě ve Vídni a na rodovém zámku v Kynžvartě.

Klemens Metternich měl ze tří manželství celkem 14 dětí. První žena Marie Eleonora Kounicová mu porodila osm dětí, ale mnoho z nich zemřelo v mladém věku. Sama Marie Eleonora přežila čtyři ze svých dětí, zemřela v Paříži v roce 1825 na turbekulózu, kterou předala i svým dětem. O rok později Metternich zakoupil zrušený klášter v Plasích s celým panstvím, pod které tehdy patřily nedaleké Kralovice, Krašov a Kaceřov. Právě Plasy se staly na další leta rozlohou největším panstvím rodiny Metternichů a během života Klemense Wenzela prošly velkými stavebními úpravami. Místní prelatura kláštera byla přestavena do podoby zámku, konvent v sídlo panských úřadů a klášterní kostel sv. Václava na rodinnou hrobku, kde jsou uloženy ostatky 21 Metternichů a jejich příbuzných.

Čtyřiapadesátiletý Metternich se znovu oženil s jedenadvacetiletou Marií Antonií von Leykam, která zemřela o necelé dva roky později krátce po porodu jejich jediného syna Richarda Klemense. Ten byl později následníkem a dědicem svého otce.

Po dalších dvou letech se již osmapadesátiletý Metternich potřetí oženil, tentokrát se šestadvacetiletou hraběnkou Melánií Zichy-Ferrarisovou. Společně měli dalších pět dětí. Syn Pavel Klemens po svém nevlastním bratrovi Richardovi, který zemřel bez mužského potomka, zdědil knížecí titul a rodový majetek.

Pro zajímavost nutno dodat, že Klemens Metternich přežil o celých pět let i svoji poslední manželku. A jak bylo zmíněno výše, měl mnoho milenek a milostných skandálů, tudíž je možné, že i mnoho nemanželských dětí. Dlouholetý vztah udržoval s hraběnkou Kateřinou Vilemínou Zaháňskou, známou jako paní kněžna z románu Boženy Němcové Babička, s Annou Elisabeth Hafenbrädl měl syna Josefa Alexandra Hübnera a s ruskou kněžnou Jekatěrinou Bagrationovou měl dceru Marii Klementinu. Jestli byly i další, to se pravděpodobně již nedozvíme.