Masaryk, Husák i Klaus: (ne)dokonané atentáty na československé politiky

České země v celé svojí historii zažily mnoho atentátů. Ať už se jednalo o vraždy knížat, či králů, nebo také nejbližší členy vládnoucí dynastie, v mnoha případech následníky trůnu. Nejznámějším atentátem, který následně zapříčinil čtyřleté krvavé peklo v podobě první světové války a později vlastně vznik samostatného Československa, byl sarajevský atentát na následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku. Kdo by čekal, že se po hrůzostrašné válce společnost uklidní, mýlil se.

Mladé Československo nebylo na mapě ani tři měsíce, když se devátého ledna 1919 pokusil jejího ministerského předsedu dr. Karla Kramáře zavraždit sedmnáctiletý socialista Alois Šťastný. Předseda vlády tehdy vycházel z přijímací síně na Pražském hradu a zdravil se s přítomnými, když na něho atentátník zezadu vystřelil z revolveru. První kulka minula cíl a odrazila se od dveří. Karel Kramář se otočil směrem k útočníkovi, který vystřelil podruhé. Tentokrát zasáhl svůj cíl do pravé strany hrudníku, kulka se však zastavila o přezky kšand. Než mladíka strhli na zem, pokusil se vystřelit potřetí. Střela se ale vzpříčila v revolveru. Karel Kramář celou situaci ustál a dvě hodiny po incidentu již pracoval. Mladík byl společně se svým kumpánem, který mu obstaral zbraň, odsouzen na osm let. Oba byli propuštěni z vězení díky milosti prezidenta Masaryka o necelý rok a půl později. Šťastný pak vycestoval do Ameriky, kde dokonce sloužil několik let v armádě, a následně čtyři roky cestoval po světě. Když se vrátil do Československa, žádal o vymazání trestu – kvůli tomu se pokusil o sebevraždu, ale vyvázl jen s několikacentimetrovou jizvou. Později se věnoval překladatelské činnosti (přeložil například tři romány od Jacka Londona) a sám napsal několik knih. Zemřel na konci sedmdesátých let.

Jednou z prvních smutných událostí, se kterou se musela mladá Československá republika vypořádat, byla smrt generála Rastislava Štefánika. Zřícení letounu u letiště v Bratislavě úřady rychle uzavřely jako nehodu, ovšem mezi obyvatelstvem se postupně šířily zvěsti o atentátu. Čelní představitelé nové vlády, ve které Štefánik zastával post ministra obrany, jej prý neměli rádi. Spory vedli s předsedou vlády Edvardem Benešem, ale i s prezidentem Tomášem G. Masarykem. Ani jeden ze jmenovaných se nezúčastnil Štefánikova pohřbu – Beneš byl na návštěvě Francie, Masaryk prostě nepřijel. Po letech se dokonce objevil svědek, který tvrdil, že letadlo sestřelili, protože ho považovali za nepřátelský letoun z Maďarska. Vyšetřování však nic z toho nepotvrdilo a s velkou pravděpodobností za nehodu mohlo špatné počasí.

První československý ministr financí se zasloužil o měnovou odluku od bývalého Rakousko-Uherska a později o celou měnovou reformu. Poprvé byl ve funkci pouhých osm měsíců, a když o tři roky později nastoupil již jako sedmý ministr financí, jistě netušil, že jeho druhé funkční období bude ještě mnohem kratší. Po třech měsících jej prý chtěli odvolat, ale dvacetiletý anarchokomunista Josef Šoupal byl rychlejší. Pátého ledna 1923 ráno vyšel Alois Rašín ze svého domu, kde na něho čekalo nejen ministerské vozidlo, ale i atentátník Šoupal. Než jeho oběť stihla nastoupit do vozu, střelil ji do zad a boku. Rašín útok přežil, ale kulka uvízla v jedenáctém obratli. Zranění způsobila ochrnutí nohou, vážné poruchy močového měchýře a střev. Po šesti týdnech kvůli sněti, sepsi a infekci mozkomíšního moku Alois Rašín umírá. Jeho vrah, který byl nejdříve mladým sociálním demokratem, později členem KSČ, odkud vystoupil a vydal se směrem anarchokomunismu, se na čin dobře připravil. Několik měsíců před samotným činem si opatřil zbraň a učil se ve střelbě. Ačkoliv kolem sebe rozhlašoval, že je potřeba odstranit vrcholné představitele státu (kromě Rašína zmiňoval i Masaryka, Beneše a Kramáře), nikdo mu nevěřil. Během pozdějšího soudního líčení téměř nepromluvil, při převozu se pokusil o útěk a trestu smrti unikl jen o vlásek – v době vraždy nebyl plnoletý (plnoletým se člověk v době První republiky stal až v jednadvaceti letech - pozn. autora), proto byl odsouzen na osmnáct let vězení. Zajímavostí je, že odsouzených bylo později mnohem více. Jako spolupachatelé byli bráni ti, kterým se chlubil, ale oni jeho záměr nenahlásili. Ve vězení si neustále na něco stěžoval, odmítal pracovat, předstíral různé duševní choroby, až po letech začal studovat. Propuštěn byl během druhé světové války, po které se snažil vstoupit do KSČ, kde ho však odmítli. Změnil si jméno na Ilja Pravda a zemřel na konci padesátých let.

První československý prezident se vydal v roce 1921 na svoji první dlouhou cestu po Čechách, Moravě a Slovensku až na Podkarpatskou Rus. Mnoho Maďarů nebylo tehdy spokojeno s hranicemi mezi oběma zeměmi. Především šlo o jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde tvořili Maďaři velmi početnou menšinu. Skupina maďarských a slovenských atentátníků z řad nacionalistů pod vedením Emila Šoltyse rozebrala několik kilometrů před Trebišovem koleje v oblouku na trati do Užhorodu. Ozbrojeni nejen pistolemi, ale i granáty chtěli prezidenta s celým jeho doprovodem po vykolejení vlaku zavraždit. Celou akci překazila československá rozvědka. Dodnes se přesně neví, zda měla mezi atentátníky svého agenta, nebo je kontaktoval jeden z členů sám. Díky tomu stačily změnit plán Masarykovy cesty, kdy jeho delegace pokračovala z Košic do Užhorodu po silnici. Když vlak do plánované pasti nedorazil, atentátníci se odebrali na nedaleké nádraží v Kalši, kde se střetli s příslušníky československé armády. Ozbrojenci však stačili utéct do Maďarska a slehla se po nich zem.

Dalšímu atentátu se prezident Masaryk opět vyhnul o devět let později. Na nádraží v Hrušovanech u Brna kromě řady přihlížejících čekal s pistolí v kapse ruský emigrant Pavel Gorgulov, který v Československu vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a několik let zde žil. Když osmdesátiletý prezident vystoupil v Hrušovanech z vlaku, ocitl se přímo před jásajícím davem a tváří v tvář Gorgulovi, na kterého se prý usmál a on tak od svého záměru upustil. O celém incidentu se veřejnost dozvěděla až o dva roky později. Gorgulov totiž svůj záměr dokonal, když dvěma výstřely do hlavy zavraždil francouzského prezidenta Paula Doumera. Při následném výslechu uvedl jako motiv svého činu potrestání pasivity evropských politiků v době nástupu sovětských komunistů k moci. Stejný motiv měla zamýšlená vražda Tomáše G. Masaryka, který jej však odzbrojil svým úsměvem. Gorgulov byl následně za vraždu francouzského prezidenta popraven gilotinou.

V posledních týdnech druhé světové války začala již exilová vláda úřadovat v osvobozených Košicích. V hlavě některých nacistických pohlavárů v Protektorátu se zrodila myšlenka odplaty. Nejen za provedený atentát na říšského protektora Heydricha, ale také jako rána pro Čechoslováky v době, kdy bylo jasné, že Německo válku prohrálo. Zároveň se mělo jednat o pokus vytvořit další rozkol mezi Čechy, Moravou a Slovenskem, aby se znovu nesjednotily. Úkolem spáchat atentát byli pověřeni členové Sicherheitsdienst (nacistická bezpečnostní a zpravodajská služba). Skupina šesti mladých Čechů a Slováků, kteří přísahali věrnost Třetí říši, vyrazila na výcvik do záškodnické školy Werwolfu do Chebu. Druhý den však začal boj o město, které s blízkým okolím osvobodila spojenecká armáda. Werwolf byl evakuován do Mariánských Lázní a celá skupina bez výcviku prchla zpátky do Prahy, kde je nejprve čekal rychlý jednodenní kurz, a poté vybaveni municí vyrazili směrem na Moravu.

Kvůli zmatkům během osvobozování československého území, se celá skupina musela pohybovat náhodně po moravských městech, kde se dozvěděli o sebevraždě Adolfa Hitlera a zároveň viděli rozpad Třetí říše na vlastní oči, kdy se blížila Rudá i Československá armáda, a na mnoha místech se chystala povstání. Skupina se následně kvůli neshodám téměř rozpadla. Tři mladíci chtěli na celou akci zapomenout a „vypařit se“. Došlo k hádkám, po které dále pokračovala pouze druhá část skupiny. Po přechodu Jeseníků se chtěli nechat naverbovat do Československé armády a zároveň dokončit svůj úkol. Dozvěděli se však, že prezident Beneš opustil Košice a došlo jim, že svůj záměr nemohou dokončit. Přiznali se k plánované akci a postupně všichni členové skupiny stanuli před soudem. Jan Svoboda, poslední z nich, se soudu dlouho vyhýbal, a dokonce měl v uniformě vyslýchat jednoho ze svých kolegů. Po čase byl odsouzen k trestu smrti, ale od své někdejší plánované oběti (prezidenta Beneše) dostal milost. Z vězení se dostal až po dlouhých šestnácti letech. Po Sametové revoluci se Svoboda označoval za oběť padesátých let a účastníka třetího odboje. Zemřel ve věku devadesát jedna let v roce 2011.

Od konce druhé světové války uplynulo dva a půl roku, když to v Československu začalo znovu „vřít“. Pod velikým tlakem se ocitli nekomunističtí politici – z jedné strany hrozilo převzetí státu komunisty, z druhé strany po nich demokraté chtěli rázný postup proti hrozícímu nebezpečí. V září 1947 dostali ministři Prokop Drtina, Jan Masaryk a Petr Zenkl obálku s náložemi, které se ale povedlo zneškodnit. Vyšetřování vedlo ke komunistům nedaleko Olomouce do obce Krčmaň, po které získala aféra svůj název. Vítězný únor vyšetřování zastavil, situace se obrátila a u soudu stanuli někdejší vyšetřovatelé případu, státní zástupce, právníci a svědci. Ze spisu později zmizelo několik dokumentů a dodnes se přesně neví, kdo výbušniny odeslal.

První dělnický prezident Klement Gottwald se pokusu o atentát „dočkal“ až dvacet pět let po své smrti. Na náměstí v Příbrami se v noci několik dní po desetiletém výročí okupace Československa armádami Varšavské smlouvy ozval výbuch, který zničil blízké výlohy a okna. Hlavním terčem dvaadvacetiletého mladíka však byla bronzová socha někdejšího prezidenta. Za tento čin si následně odseděl devět let.

Dle svých slov plánovala atentát na prezidenta Gottwalda během jeho života skupina bratrů Mašínů. Jako další cíle si vybrali ministra národní obrany Alexeje Čepičku, ale i předsedu vlády Antonína Zápotockého.

Právě Zápotocký byl trnem v oku i dalším skupinám. Bezpečnostní složky zadrželi těsně před jeho návštěvou Náchoda několik skrytých balíků nábojnic označených „Zápotockému“. Pachatele se nepodařilo zjistit. Další pokus byl odhalen během příprav. Skupina čtyř emigrantů se vrátila z Německa do Československa, kde kontaktovala svého bývalého známého s úmyslem spáchat atentát na premiéra. Onen známý však pracoval pro vojenskou kontrarozvědku a celý úmysl ihned nahlásil. Na oko se skupinou spolupracoval, aby bylo možné odhalit všechny její členy a každého, kdo jim pomáhal. Atentát na Antonína Zápotockého měl proběhnout během slavnostního znovuotevření železničního tunelu u Nové Paky. Ještě předtím však byli všichni členové skupiny zadrženi příslušníky StB.

Zajímavým faktem je, že samotná Státní bezpečnost zpackala v roce 1951 vyšetřování atentátu právě na „tátu dělníků“ Antonína Zápotockého v teplickém divadle. Člen bezpečnosti objevil v cukřence dvě kostky pokapané načervenalou tekutinou. Sebral je a ukázal nadřízenému s tím, že by bylo špatné, aby se tohle dostalo před premiéra, a co kdyby se jednalo o jed. Nikoho nenapadlo zajistit stopy například zabavením cukřenky. Samotné kostky poslali sice na rozbor, kde je nechali rozpustit, a poté tekutinu podali laboratorní myši – ta druhý den zemřela. Protože se neprovedla pitva, tak nebyl znán důvod její smrti. Přesto byl vypracován posudek, že tekutina na kostce byla rtuť a olovo v množství, které by člověku prý přivedlo maximálně trávicí problémy. Státní bezpečnost celou akci vyšetřovala, vyslýchalo se přes sto lidí, někteří z nich se pod nátlakem časem přiznávali ke všemu možnému, ale k atentátu nikdo. Státní bezpečnost nakonec vyšetřovala své teplické příslušníky, které podezírala, že jim šlo jen o povýšení, odměny a vyznamenání. Ve vězení skončilo několik osob. Pravděpodobně se již nedozvíme, zda se jednalo skutečně o atentát.

Dodnes čteme o některých bombových výhružkách na veřejných místech. I takovými dopisy a telefonáty se musela zabývat StB během sedmdesátých a osmdesátých let. Řada z nich byla neadresná (např. "Všichni skončíte na šibenici!"), ale v jednom případě šlo o zcela konkrétní jméno a místo. Z rokycanské pošty byl odeslán dopis, v němž se popisoval atentát na prezidenta Gustáva Husáka. Během prvomájového průvodu v roce 1980 měl být v Praze prezident zavražděn neznámým útočníkem, jehož zastřelí příslušník SNB, který se prý následně „ztratí“. Podle StB k žádnému takovému pokusu nedošlo a podle dochovaných záznamů se zřejmě nepodařilo zjistit identitu odesílatele.

V naší historii visí mnoho otazníků kolem smrti Jana Masaryka nebo Alexandera Dubčeka. Některé konspirační teorie hovoří o možnosti atentátu na tyto osobnosti. Pravdu se však zřejmě nikdy nedovíme. S úmrtím ministra zahraničí Jana Masaryka souvisí méně známý atentát na zpravodajského agenta NKVD a majora Státní bezpečnosti Augustina Schrama (původně sudetského Němce, který byl od mládí komunistou - pozn. autora). Ten se měl pohybovat s rusky mluvící skupinou nedaleko Černínského paláce v době Masarykovi smrti. O dva měsíce později byl Schram zastřelen, oficiálně studentským vůdcem a protikomunistickým odbojářem Miloslavem Chocem, u kterého byl následně vykonán trest smrti. Podle historiků byl Schram záměrně odstraněn, protože věděl příliš mnoho.

Pravděpodobně nejúspěšnější atentát na československém území, který si každoročně připomínáme, byl proveden na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Skupině československých parašutistů se podařilo smrtelně zranit nacistického pohlavára, který o týden později na následky atentátu zemřel. Ačkoliv nebyl atentát proveden dokonale, podařilo se dosáhnout cíle, za který následně atentátníci a někteří obyvatelé zaplatili daň nejvyšší.

Poněkud „úsměvný“ je poslední atentát na českého veřejného představitele. Tím byl prezident Václav Klaus. Před dvanácti lety v Chrastavě na něho útočník několikrát vystřelil z airsoftové zbraně. Prezident skončil s několika oděrkami, útočník jen s půlroční podmínkou. Soud neoznačil incident za výtržnost, ale útok na veřejnou osobu, samotný Václav Klaus pak za atentát. Útočník chtěl podle svých slov upozornit na špatný stav české politické scény.

Zdroje: ABS ČR, Wikipedia, Století českých atentátů, Nejznámější atentáty dějinách, Odsouzeni k trestu smrti