Prokletá lanovka Karlových Varů: Místo slávy přišla smrt a zmařené sny

Lesní svah nad Karlovými Vary působí na první pohled nenápadně. Stezky, ticho a pár zarostlých základů, kterým většina kolemjdoucích nevěnuje pozornost. Právě tady však měla vést čtvrtá karlovarská lanová dráha. Projekt, který měl změnit tvář lázeňského města, se nikdy nedočkal dokončení – a jeho příběh dodnes zůstává podivuhodnou směsicí technického optimismu, politických zvratů a lidských tragédií.

Na přelomu 19. a 20. století zažívaly Karlovy Vary nebývalý rozmach. Lázně patřily k nejvyhledávanějším v Evropě a město hledalo způsoby, jak návštěvníkům zpřístupnit okolní kopce a vyhlídky. Právě tehdy se zrodila myšlenka lanových drah jako elegantního spojení mezi centrem a lázeňskými lesy. První přišla na řadu tunelová lanovka k hotelu Imperial, uvedená do provozu už v roce 1907 – ještě před dokončením samotného hotelu, aby na strmý svah vyvážela stavební materiál pro vznikající luxusní komplex. O několik let později ji následovala pozemní lanovka na Výšinu přátelství, dnešní Dianu, která se rychle stala symbolem města.

Úspěch těchto projektů povzbudil další vize. V plánech se objevila další trať – směřující z prostoru dnešní Vřídelní ulice přes mezistanici Panorama až na vrch Tři kříže. Nešlo přitom o okrajovou myšlenku, ale o promyšlený záměr, který měl rozšířit lázeňské centrum a nabídnout nové výhledy i trasy pro hosty. První práce byly zahájeny ještě před první světovou válkou a vše nasvědčovalo tomu, že Karlovy Vary brzy získají další technickou dominantu. Jenže právě v té chvíli se dějiny rozhodly zasáhnout.

Ještě než ve světě stačily promluvit zbraně, musel projekt čelit jiné bitvě – té domácí. Původní záměr města byl totiž velkolepý: na vrchu Tři kříže měla vzniknout nejen konečná stanice lanovky, ale i další impozantní hotel, který by nad lázeňským údolím dominoval. To se však nelíbilo majitelům stávajících hotelů dole ve městě. Obávali se, že jim nový luxusní komplex na kopci odláká bohatou klientelu, a proti projektu silně lobbovali.

I přes tyto marné pokusy stavba lanové dráhy začala. Ovšem spojení Tři kříže a lanovka není úplně přesné - několikrát se uvažovalo, že zde vznikne ozubnicová dráha. Tím by město mělo další atrakci. Zásadní rána ale přišla zvenčí. V roce 1914 vypukla první světová válka. Stavební ruch utichl, dělníci narukovali a priority se změnily. Projekt, který měl být symbolem tehdejší rakousko-uherské moderní doby, se přes noc stal zbytečným.

Po válce se svět změnil, monarchie padla a nová republika měla peněz málo. Přesto se město k myšlence lanovky na Tři kříže vrátilo a v meziválečném období nechalo dobudovat alespoň těleso dráhy, včetně mezistanice Panorama. Žádný dopravní systém ale nebyl nikdy nainstalován, pravděpodobně z finančních důvodů. Snahy o obnovu se v následujících letech objevovaly neustále dokola, ale vždy narazily na překážku – ať už to byla hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých let, nebo druhá světová válka o deset let později.

Zatímco Tři kříže zůstaly snem, existující lanovky žily dál svým vlastním životem. Po druhé světové válce přešly do majetku města a jejich provoz zajišťoval nejprve Dopravní podnik města Karlovy Vary, od sedmdesátých let pak národní podnik ČSAD Plzeň. Zvláštní postavení mezi lanovkami zaujímá ta tunelová k hotelu Imperial, často označovaná jako „karlovarské metro“. Dnes je druhou nejstarší provozovanou tunelovou lanovkou v Evropě.

Poúnorová éra je však spojena i se zánikem druhé lanovky k Imperialu, kterou si dnes vybaví už jen pamětníci. Trať ze současné Slovenské ulice (vedoucí z druhé strany údolí než ta tunelová) musela být v roce 1959 zastavena kvůli vážné technické závadě. Oprava by byla příliš nákladná, a tak město rozhodlo nekompromisně: zařízení i kabiny byly v dalších letech odstraněny. Budovy a drážní těleso sice zůstaly, ale dnes po nich vede už jen vodovodní potrubí. Byla to hořká předzvěst toho, jak těžké je z ekonomického hlediska lanovky udržovat při životě.

Stávající lanovky prošly po druhé světové válce velkou rekonstrukcí. V šedesátých letech pak svitla naděje na zprovoznění všech čtyř tratí. O slovo se přihlásila italská firma, která nabídla rekonstrukci všech tří karlovarských lanovek a dostavbu té čtvrté. V atmosféře uvolněného pražského jara se zdálo, že spolupráce s „kapitalistickou cizinou“ možná projde. Jenže přišel srpen 1968 a okupace vojsky Varšavské smlouvy tuto nabídku zcela smetla ze stolu.

Během normalizace se pak objevily nové plány, tentokrát v duchu socialismu. Na vrcholu Tří křížů, kde měl kdysi stát hotel, se začalo uvažovat o vybudování ozdravovny ROH (Revolučního odborového hnutí). Mluvilo se tehdy opět o ozubnicovém systému a lanovka by sloužila převážně k dopravě rekreantů. Ale i tento plán skončil jen na papíře.

Dostavbu nedokončené dráhy na Tři kříže měla na konci osmdesátých let na stole i tehdejší československá vláda, jenže záměr překazila Sametová revoluce a  v devadesátých letech bylo zapotřebí řešit jiné záležitosti. Nejtemnější kapitolu celého příběhu však nenapsala politika, ale sama nedostavěná mezistanice Panorama. Opuštěná betonová kostra v lese se stala magnetem pro lidi na okraji společnosti a postupně získala velmi špatnou pověst.

V roce 1967 se její zdi staly svědkem brutální vraždy mladého chlapce. Tato tragédie otřásla městem na dlouhou dobu. V divokých devadesátých letech posloužila ruina jako kulisa dalšího hrůzného činu – pachatelé se zde pokusili zbavit těla oběti vraždy zabalené v koberci. Stopy se snažili skrýt ohněm, a tak budova vyhořela a její střecha se už nikdy neobnovila. Místo, které mělo sloužit rodinným výletům, si tak nakonec přivlastnila smrt.

Ani po sametové revoluci se na lanovku nezapomnělo. Vážný zájem o zprovoznění se objevil zatím zřejmě naposledy kolem roku 2007, kdy město vyhlásilo výběrové řízení na studii proveditelnosti. Vizualizace plnily stránky novin, ale o tři roky později nové zastupitelstvo v reakci na ekonomickou krizi projekt opět zmrazilo a stavbu „velkolepého“ hotelu úplně zamítlo.

Během desítek let od původní myšlenky se objevily i nápady na prodloužení trati od Tří křížů až ke Goethově vyhlídce, nebo dokonce až na karlovarské letiště. Dnes už tyto plány působí spíše jako utopická přání „lanovkových šotoušů“, než jako reálný projekt.

Dnes zůstávají po lanovce jen zarostlé základy, mostky a betonové zbytky. Na vrch Tři kříže se můžete dostat tichými lesními stezkami po Gogolově stezce. Ať už půjdete z lázeňského centra do kopce, nebo z druhé strany, navštivte i dvě nádherné vyhlídky v sousedství - Camera obscura a Goethova rozhledna. Většinou je tu znatelně méně lidí než na Dianě nebo u Jeleního skoku a právě to dává místu zvláštní klidnou atmosféru.

Zdroje: ČT24, Wikipedia, Český rozhlas, Lanové-dráhy.cz