Článek
Každá operace je v životě obyčejného člověka riziková. Pro lékaře pak méně či více náročná. Snad nejhrůznější představy má pacient před prvním zákrokem, kdy vůbec netuší, co ho čeká. Pravdou je, že se najdou i tací, kteří mají větší hrůzu z dalších zákroků, kvůli špatným vzpomínkám z první operace. Sám jsem patřil do první skupiny, ale „hororový zážitek“ přišel už se samotnou diagnózou. Člověk náhodně objeví bouli v šourku a váhá. Nezmizí sama? Je opravdu nutné navštívit lékaře? Po téměř měsíčním váhání mě k prohlídce přemluvil kamarád slovy: „Nebuď blázen a jdi“.
Kýla, nebo žádný problém?
Naše hodná paní doktorka mě prohlédla a odeslala se žádankou na urologickou prohlídku, kde mě vyšetřili sonograficky. Lékař mi pak sdělil, že mám tříselnou kýlu menších rozměrů. Zatím prý není nutné ji operovat ihned, ale musí se hlídat, a doporučil mi vitaminové doplňky. Praktická doktorka mi však rovnou vystavila žádanku na operaci, a tak jsem tedy vyrazil do Plzně do jednoho nejmenovaného zdravotnického střediska na předoperační prohlídku. Tu jsem absolvoval s poněkud rozporuplným výsledkem. Chirurgovi se nezdálo, že se jedná o kýlu, a dokonce při vyšetření nenalezl žádný problém. Odešel jsem z ordinace s další žádankou, tentokrát na další urologické vyšetření do plzeňské fakultní nemocnice na Borech.
Tříhodinové čekání na samotné vyšetření dokáže s myšlením člověka pěkně houpat, když je jeho původní diagnóza jiným lékařem zpochybněna. Zdejší uroložka mě poslala na sonografii. To proběhlo rychle, personál mi ale výsledek nesdělil, musel jsem opět čekat. Což se sice s původní čekací dobou nedá srovnávat, ale když vám po téměř hodině sestra předá mini lístek se zprávou, ve které je informace „bez nálezu“, dostaví se v menší míře zoufalost. Jdete se zprávou zpět za uroložkou, kterou však mezitím v ordinaci vystřídal její kolega. Ten vás samozřejmě znovu prohlíží. Pak si přečte zprávu z ultrazvuku a konstatuje, že také nic nenalezl a že to snad bude v pořádku.
Vrátil jsem se tedy na úplný počátek: v těle boule, občasná bolest a nevědomost, o co se jedná. Navštívil jsem původního urologa, který diagnostikoval kýlu. Štos různých zpráv ze všech možných lékařských zařízení jsem před něho poněkud rozladěn vyskládal. On se však smál. Znovu mě prohlédl na sonu, nejprve v leže, pak i ve stoje. Stále se usmíval a smál. To naštvanému člověku příliš nepřidá. A poněkud divná diagnóza, kterou následně vyřkl, také ne. Prý mám (v tehdejších třiadvaceti letech) dětskou kýlu. Ta se prý často operuje kolem druhého a třetího roku dítěte. U mě zřejmě došlo k projevu až při vyšší zátěži v dospělém věku, což není neobvyklé. Lékař dokonce odhalil i to, proč ostatní nic nemuseli vidět – malá kýla se mohla v ležícím stavu „schovat zpátky“.
Konečně operace
Mohlo by se zdát, že jsem měl vyhráno. Ale to nejdůležitější bylo přede mnou. Praktická lékařka mi podruhé vystavila poukaz k operaci a já tentokrát zavítal do fakultní nemocnice v Plzni na Lochotíně, kde se mě ujal velice milý lékař a operatér. Po prostudování dokumentů a prohlídce také vyslovil domněnku, že se možná nejedná o kýlu. Jako jednu z možností zmínil hydrokélu - tzv. vodní kýla. Moji návštěvu v ordinaci však zakončil nečekanými slovy: „tak do toho řízneme a uvidíme!“.
Následně jsem vyčkával příchodu zvacího dopisu s termínem nástupu k operaci. Když nadešel den D, odjel jsem brzy ráno do nemocnice, kde mě čekalo několik vyšetření a rozhovor s anesteziologem, který mi podrobně vysvětlil následující kroky. Ani jsem se nenadál a sestřičky mi přinesly holítka a „oblečení“ k operaci – kompresivní podkolenky pro snížení rizika krevních sraženin. Holítka pak byla určena k oholení pravého třísla. Když jsem viděl výsledek své práce, uznal jsem, že ze mě asi „barber“ nebude. Pro jistotu jsem tedy oholil i levé tříslo, aby to nevypadalo tak děsivě a „jednostranně“.
S blížícím se časem zákroku za mnou začaly chodit další sestry. Dostal jsem nějaké kapačky, zbytek oblečení musel vyměnit za pouhý papírový „operační ubrus“, kterým mě děvčata přikryla. A už se jelo s postelí do sklepa, alespoň cesta a chlad mi připomínal cestu do sklepních prostor. Jelikož jsem gentleman, tak jsem chtěl sestřičkám ulehčit práci a přidržel i jedny dveře, aby mohly lépe projet. Jedna z nich mi vynadala, že bych po návštěvě sálu mohl zamířit rovnou na sádrovnu, protože mi hrozí zlomenina, a ať to už nedělám. Řekla to tak, až jsem se bál, aby mi jednu ruku nezlomily dveře a druhou ona.
Cíl cesty se blížil. Očekávání, že sestry odbočí do místnosti a vjedu pod různá světla a operační nástroje, jak bylo přeci v Nemocnici na kraji města, se ukázalo jako liché. Zaparkovali jsme u výdejního okýnka připomínající školní bufet, možná jídelnu. Přes tento otvor jsem se přesunul a následně pak na operační stolek (či spíše vozík) na druhé straně. Mé původní sestry se se mnou rozloučily a popřály hodně štěstí, a už mě osádka operačního sálu vezla mezi přístroje.
Na patologii je větší zima
Kolem mě nastal shon. Tolik lidí, do tváře jsem jim příliš neviděl. Každý měl na starosti něco jiného. Upevnili mé tělo, aby se při operaci nezmítalo jako kapr na pánvi, nainstalovali potřebné věci a kapačky, prostě připravili mě k celkové anestezii. Poslední příkaz zněl počítat do desíti a zhluboka dýchat. Napočítal jsem asi do tří.
Po probuzení si pamatuji, že jsem byl rychle při smyslech a cítil se šťastně a odpočatě. Zároveň mým tělem kolovala „teplá energie“, kterou nedokážu popsat. Připomínalo to zahřátí těla horkým svařákem v zimním období. Asi proto jsem řekl „zřízenci“, který mě odvážel pryč, že jsem si myslel, že je na patologii větší zima. Ten se zasmál a ihned šířil žertík dál mezi své kolegy na sále.
Následoval převoz na pokoj. Každou chvíli mě přicházely kontrolovat sestry a radily, ať spím. Mně se však příliš nechtělo. Opravdu jsem se cítil odpočatý a šťastný. Měl jsem i chuť k jídlu, to však nepřicházelo k úvahu. Po nějakém čase za mnou přišel operatér se sdělením, že se opravdu jednalo o kýlu a jakým způsobem proběhla operace. Všechno bylo v nejlepším pořádku „opraveno“. Zároveň mě chtěl zřejmě potěšit tím, že mě prý jedna sestra na sále poznala. Dodnes ale nevím, podle čeho. Jestli podle kýly…?
Šťastný předklon
Dlouho do noci jsem pak byl vzhůru a usínal jen na chvilku. Kdejaký pohyb mého spolunocležníka mě probudil. Také v noci za mnou chodily sestry a dávaly injekce, případně měnily kapačky. Ráno se jako velká voda přihnalo nové osazenstvo zdravotních sester. Jedna z nich se ptala, zda jsem už zkusil vstát. Odpověděl jsem, že ne. „Tak honem z postele,“ zavelela, až mě vyděsila. Byl jsem překvapený, že po mně chce výkony již několik hodin po operaci. Jednalo se sice o nepříjemný pohyb, při kterém mé tělo zůstávalo v předklonu, ale jiné zvláštní pocity se nedostavily.
Po sestřičkách, které odešly přát dobré ráno na vedlejší pokoje, se dostavil lékař. Prohlédl ani ne den starý řez v tříslech a konstatoval, že vše vypadá dobře. Já se malinko zděsil. Mé břicho a části nohou byli oranžové a má pracně oholená třísla se zřejmě setkala na sále s nepochopením. Měl jsem totiž asi do poloviny oholeno i břicho.
Některými známými jsem byl varován, protože jim „uspávačka“ nedělala dobře. Někdo se cítil ospalý, smutný, některým dlouho trvalo srovnat myšlenky v hlavě. U mě se opravdu dostavil odpočinek a štěstí. Když jsem pak třetí den odcházel z nemocnice, cítil jsem se velice dobře. Jediné zakolísání proběhlo ve chvíli, kdy mi z operační rány vytahovali drén. Nebyl to příjemný zážitek.
Asi dva následující týdny moje chůze připomínala neustálé klanění se všem, kolem kterých jsem procházel. Největší problém byl se vstáváním z postele, případně kdykoliv, kdy měly zabrat svaly v blízkosti operační rány. V tu chvíli byla důležitá logistika. Na jedno vstání jsem naplánoval přípravu svačiny, čaje, braní léků, případně návštěvu toalety a přiložení dřeva do kamen. Po nějakém měsíci se nepříjemné pocity měnily v občasné bodnutí v jizvě. Po dvou měsících jsem byl konečně uschopněn a mohl nastoupit do práce.
Poučení na závěr? Pokud máte pocit, že se u vás vyskytl nějaký problém, navštivte co nejdříve lékaře. Nikdy totiž nevíte, jak dlouho jim zrovna bude trvat, než dospějí ke správné a finální diagnóza.
