Zchlaďte se historií. Ledový král proměnil zmrzlou vodu ve zlato

Karibik, rok 1805. Vzduch se tetelí nad rozpáleným přístavem na Martiniku a i ve stínu se „vaří líh v teploměru“. Zpěnění koně táhnou těžké povozy, lidé se malátně plouží v těžkých dobových oděvech a marně hledají úlevu. Skutečně studená voda je téměř nedostupným luxusem. Všechno, co se dá vypít, je přinejlepším vlažné.

O tisíce kilometrů severněji zatím na rodinném panství u Bostonu sedí mladý Frederic Tudor. Za okny mrzne, až praští, vítr skučí nad zamrzlým jezerem a Frederic v teple domova popíjí dokonale vychlazený nápoj. Když pohlédne na obrovskou ledovou pláň za domem, probleskne mu hlavou myšlenka, která navždy změní jeho život: „Co kdybych kus téhle zimy naložil na loď a prodal ji lidem, kteří se právě teď pečou zaživa?“

Když se se svým plánem svěřil okolí, reakce byla jednoznačná: Frederic se musel zbláznit. Na počátku 19. století neexistovaly chladicí lodě, mrazáky ani izolované kontejnery. Vyvážet led přes oceán do Karibiku znělo přibližně stejně rozumně, jako kdyby dnes někdo plánoval stavět sněhuláky na Sahaře. Tudor byl ale tvrdohlavý.

Protože rejdaři jeho nápadu příliš nevěřili, opatřil si vlastní brigantinu. V únoru 1806 vyplula loď Favorite na Martinik s přibližně 130 tunami přírodního ledu vyřezaného ze zamrzlého rybníka patřícího jeho rodině. Dvaadvacetiletý Tudor byl přesvědčený, že z vody, která každou zimu pokrývala okolí Bostonu prakticky zadarmo, udělá cenné zboží.

Cesta trvala několik týdnů. Když loď dorazila do tropického přístavu, stal se malý zázrak: led v podpalubí opravdu neroztál – alespoň ne všechen. Dlouhá plavba však přinášela citelné ztráty a část nákladu se proměnila ve vodu už během cesty. Mnohem větší problém čekal na Tudora po přistání. Na Martiniku neexistovala vhodná ledárna a téměř ani trh, na kterém by mohl svůj podivný náklad prodat. Místní obchodníci nevěděli, jak led uchovávat, a obyvatelé často netušili, co s ním mají dělat. Někteří k neznámým blokům zmrzlé vody přistupovali s nedůvěrou a obavami. Tudor jim proto osobně ukazoval, jak se pomocí ledu vyrábí zmrzlina, chladí nápoje, uchovávají potraviny nebo snižuje horečka.

Ani názorné ukázky však nestačily. Zákazníci nebyli zvyklí platit za něco, co se jim před očima měnilo ve vodu, a Tudorův drahocenný náklad na tropickém vzduchu neúprosně mizel. První výprava skončila vysokou finanční ztrátou. Tudor se přesto nevzdal.

Následovaly další pokusy, částečné úspěchy, nevydařené dodávky a narůstající dluhy. V letech 1812 a 1813 nakonec strávil část času ve vězení pro dlužníky. Nebyl to tedy přímý následek jediné katastrofální plavby, ale výsledek několika let neúspěšného podnikání, obchodních omezení a půjček, které nedokázal včas splatit.

Ani vězení Tudora nevyléčilo z touhy zkoušet zdánlivě nemožné podniky. Když už dokázal vozit led na Kubu, napadlo ho využít jej také při zpáteční cestě. Do New Yorku chtěl dovážet čerstvé tropické ovoce. Roku 1816 si vypůjčil další peníze a nechal na loď naložit limetky, pomeranče, banány a hrušky. Náklad měl během zhruba měsíční plavby chránit led a seno. Experiment skončil téměř dokonale – pouze opačně, než Tudor zamýšlel.

Takřka všechno ovoce shnilo a podnikateli zůstaly další tisíce dolarů dluhů. Většina lidí by po podobné zkušenosti přestala obchodovat s čímkoli, co se může rozpustit nebo zkazit. Tudor však pokračoval dál.

Aby mohl obchod s ledem fungovat, musel vyřešit nejen jeho přepravu, ale také těžbu, nakládání a skladování. Ledové bloky se musely skládat co nejtěsněji, aby mezi nimi nezůstával teplý vzduch. K izolaci se postupně používalo dřevo, seno, sláma, suchá kůra, hobliny, rýžové plevy a především piliny – do té doby téměř bezcenný odpad z místních pil.

Důležitou roli sehrál také Tudorův spolupracovník Nathaniel Jarvis Wyeth. Vynalezl koňmi taženou řezačku, která dokázala do zamrzlé hladiny vyznačit pravidelnou síť. Dělníci už nemuseli vysekávat nepravidelné kusy sekerami. Získávali stejně velké kvádry, které se daly skládat téměř jako cihly a mezi nimiž zůstávalo méně vzduchu.

Zdokonalená těžba, těsné skládání a lepší izolace dokázaly za příznivých podmínek snížit ztráty táním pod deset procent. Nebylo to ale pravidlem pro každou plavbu. Čím delší cesta byla, tím větší část nákladu moře a tropické teploty spolykaly. Při některých výpravách se rozpustila přibližně polovina ledu.

Technický problém byl pouze polovinou Tudorova zápasu. Stále musel naučit lidi, že led vůbec chtějí. Začal proto přesvědčovat majitele hostinců, barů a klubů, aby hostům nabízeli vychlazené nápoje. První zásoby poskytoval některým podnikům zdarma nebo velmi levně a doporučoval jim prodávat studené pití za stejnou cenu jako vlažné.

Tudorův plán byl jednoduchý. Kdo jednou v tropickém horku ochutná skutečně studený nápoj, bude jej chtít znovu. Hostince, které led nabízely, získávaly výhodu před konkurencí a ostatní podniky je musely postupně následovat. Výsledek se nedostavil ze dne na den, ale princip fungoval. Tudor neprodával pouze zmrzlou vodu. Vytvářel potřebu, kterou jeho zákazníci do té doby téměř neznali.

Největší zkouška přišla roku 1833. Loď Tuscany vyplula z Bostonu s přibližně 180 tunami ledu a zamířila do Kalkaty. Čekala ji čtyřměsíční cesta a přeplutí rovníku. Nákladní prostor byl přeměněn v obrovskou izolovanou schránku. Podlaha a stěny byly odděleny vrstvami prken, vysušené kůry a slámy. Ledové kvádry dělníci seskládali těsně k sobě, aby vytvořily jedinou kompaktní masu, a horní část zakryli silnou vrstvou sena.

Když loď konečně dorazila do Kalkaty, v jejím podpalubí stále zbývalo přibližně sto tun ledu. Asi 44 procent původního nákladu se sice rozpustilo, ale skutečnost, že více než polovina americké zimy přežila cestu přes rovník až do Indie, byla i z dnešního pohledu bez mechanického chlazení ohromujícím výkonem. Příjezd vyvolal úžas i nedůvěru. Podle často citovaného dobového vyprávění se jeden z přihlížejících Indů odhodlal sáhnout na obrovský průzračný blok. Prudký chlad si vyložil jako popálení, zabalil si ruku do oděvu a utekl. Několik vyděšených přihlížejících jej následovalo.

Indie se poté stala Tudorovým nejvýnosnějším zahraničním trhem. V Kalkatě, Bombaji a Madrásu vznikly mohutné ledárny a dovezený led sloužil k chlazení nápojů, uchovávání potravin i při lékařské péči.

Jedním z míst, odkud se led získával, bylo také jezero Walden Pond v Massachusetts. Ve 40. letech 19. století bydlel na jeho břehu spisovatel a filozof Henry David Thoreau, dnes považovaný za jednoho z nejvýznamnějších amerických autorů. V zimě 1846 až 1847 sledoval přímo ze svého malého domu přibližně stovku převážně irských dělníků s koňmi, pilami, pluhy a háky. Každý den rozřezávali zamrzlou hladinu na pravidelné bloky a skládali je do mohutné hromady. Za jediný dobrý den údajně dokázali vytěžit až tisíc tun ledu. Celá zásoba mohla mít kolem deseti tisíc tun.

Thoreau zpočátku hleděl na hlučný průmyslový provoz s nedůvěrou. Zároveň jej však fascinovala představa, že voda z tichého rybníka u jeho chaty poputuje přes oceán do rozpálených měst na druhém konci světa. Ve své knize Walden aneb Život v lesích napsal, že obyvatelé Charlestonu, New Orleansu, Madrásu, Bombaje a Kalkaty budou pít z jeho studny. V jedné z nejkrásnějších pasáží knihy si Thoreau dokonce představoval, jak se čistá voda z jeho rybníka mísí s posvátnou vodou Gangy.

Tudor a Thoreau se tak svým způsobem setkali na jediné zamrzlé hladině. Jeden v ní viděl zboží, které může prodat na druhém konci světa. Druhý přírodní zázrak a symbol propojení vzdálených civilizací.

Tudorovo jméno jistě svádí k lákavé představě, že mladý podnikatel mohl být potomkem slavného anglického královského rodu. S Jindřichem VIII., Alžbětou I. ani dalšími Tudorovci však neměl žádnou doloženou příbuzenskou vazbu. Pocházel z významné bostonské rodiny, jeho otec William Tudor byl právníkem, politikem a někdejším vojenským soudcem v armádě George Washingtona. Královské měl Frederic pouze sebevědomí – a později také přezdívku Ledový král.

Z přírodního ledu vyrostlo rozsáhlé průmyslové odvětví, které zaměstnávalo dělníky, obchodníky, rejdaře i provozovatele ledáren. Lodě převážely americkou zimu do Karibiku, Jižní Ameriky, Evropy, Indie, Singapuru i dalších částí světa. V době největšího rozmachu se led svým hospodářským významem dokázal poměřovat s tradičními americkými komoditami, jako byly bavlna a obilí. Na konci 70. let 19. století se ve Spojených státech ročně vytěžilo odhadem osm až deset milionů tun přírodního ledu. Tudor už tehdy nežil, průmysl, který pomohl vytvořit, však stále rostl.

Frederic Tudor zemřel roku 1864 jako bohatý muž. Neuspěl proto, že by hned napoprvé našel jeden zázračný trik. Potřeboval desítky let pokusů, prodělečných plaveb, dluhů, pobytu ve vězení, shnilého ovoce i technických zlepšení.

Každé impérium ale jednou skončí a ani obchod s přírodním ledem netrval věčně. Svého vrcholu dosáhl na přelomu 19. a 20. století, kdy už se jen ve Spojených státech v tomto odvětví točily miliony dolarů. Brzy se však objevili dva protivníci, které nedokázaly porazit ani ty nejlepší piliny: průmyslové znečištění a umělé chlazení.

S růstem měst, továren a dopravy se řada amerických i evropských řek a jezer stávala stále špinavější. Do vody se dostávaly splašky, saze i průmyslový odpad a veřejnost začala mít pochopitelné obavy z ledu vyřezávaného přímo ze znečištěných toků. Výrobci umělého ledu této nedůvěry využívali a zdůrazňovali, že jejich výrobek vzniká z vody, jejíž původ a kvalitu lze lépe kontrolovat.

Rozhodující ránu přírodnímu ledu zasadily mechanické chladicí stroje. První pokusy se objevily už v polovině 19. století, zpočátku však byly drahé, poruchové a proti levnému ledu ze zamrzlých jezer nedokázaly soutěžit. Na konci století se ale rozšířily výkonnější kompresory a zařízení využívající mimo jiné čpavek. Továrny tak mohly vyrábět led bez ohledu na roční období a počasí.

Už nebylo nutné čekat na krutou zimu v Bostonu, Norsku nebo na Vltavě a potom převážet tající náklad přes půl planety. Ledárna mohla vzniknout přímo uprostřed rozpáleného Karibiku, na americkém Jihu nebo v Indii. Roku 1914 se ve Spojených státech vyrobilo přibližně 26 milionů tun umělého ledu, zatímco z jezer a řek se vytěžilo asi 24 milionů tun. Strojově vyráběný led tak svého přírodního předchůdce poprvé překonal.

Po první světové válce se rozdíl dál zvětšoval. Mechanické chlazení proniklo do skladů, pivovarů, železničních vagonů i domácností a během meziválečného období se velký mezinárodní obchod s přírodním ledem zhroutil. Ledaři, povozy a lodě naplněné zamrzlou vodou mizeli z městských ulic i přístavů.

Úplně přes noc však staré řemeslo nezaniklo. V odlehlých oblastech bez elektřiny se přírodní led těžil a prodával ještě po druhé světové válce. Jeho slavná éra ale skončila. Z odvětví, které kdysi spojovalo zamrzlá jezera Nové Anglie s rozpálenými přístavy Indie, zůstaly opuštěné ledárny, rezavé pily a příběh doby, kdy se dala obyčejná zmrzlá voda proměnit ve zlato.

Až si příště hodíte do sklenice kostku ledu z mrazáku, vzpomeňte si na muže, který neváhal naložit bostonskou zimu na plachetnici a poslat ji přes oceán, jen aby se mohl zbytek světa pořádně zchladit.

Zdroj: ČRo Junior, American Heritage