Článek
Jeho rodné město Semily už komunistického spisovatele vyškrtlo se seznamu čestných občanů. Ústav pro studium totalitních režimů nyní žádá. aby po něm v Praze nebyla pojmenována stanice metra na nové lince D a zároveň připomíná jeho fanatickou oddanost komunistickému režimu.
Ivan Olbracht vlastním jménem Karel Zeman byl jistě talentovaný spisovatel a jeho díla Golet v údolí, Nikola Šuhaj loupežník, Smutné oči Hany Karadžičové a další jsou vynikající. Nabízí se však srovnání s výbornou německou režisérkou Leni Riefenstahlovou, která také natočila úžasné filmy, například Modré světlo, ale rovněž režírovala filmy oslavující nacismus jako třeba Triumf vůle. A Olbracht pro změnu napsal hloupou komunistickou agitku Anna proletářka a především začátkem dvacátých let příšerné propagandistické dílko Obrazy ze soudobého Ruska, které by se dalo shrnout třemi slovy; jedna velká lež. Jak připomíná Stanislav Dvořák na webu Forum24.cz, Olbracht pobýval v roce 1920 v Sovětském svazu a posílal domů články, které popírají vše, co historici o zemi vědí. Vězni v trestaneckých táborech si prý malovali a hráli na hudební nástroje, všechno tam bylo v pohodě. Samozřejmě, že nepsal pravdu o hladomoru záměrně vyvolaném Leninem a bolševiky, nepsal o brutálním teroru, milionech obětí komunistických zločinců, všeobecné bídě či o tom jak vláda rudého zla zničila vlastní zemi. Jelikož mnozí lidé si tehdy nemohli ověřit skutečnost, tak věřili tomu, že socialistické sovětské Rusko je „rájem na zemi“, kdežto kapitalistické Československo zemí bídy. Přitom realita byla opačná. Olbracht tak zlehčoval zločinnou podstatu komunistického režimu. Jestli záměrně nebo z nevědomosti, to už se asi nikdy nedozvíme, ale výsledek byl stejný.
Anketa
Ivan Olbracht a někteří další levicoví umělci sice na protest proti Gottwaldovu vedení v roce 1929 KSČ opustili, ale Olbracht ke komunistům opět vstoupil a po roce 1945 už mu Gottwaldovo vedení nečinilo žádné zábrany. Jak uvedl profesor Václav Černý v třetím díle svých Pamětí, Olbracht dokonce prohlásil, že intelektuál musí být ze strany třikrát vykopnut, a když se po kolenou připlazí po čtvrté, aby do ní vlezl, je možné ho pokládat za spolehlivého.
Web ustrcr.cz zdůrazňuje, že Olbracht aktivně podpořil komunistický převrat a podepsal se pod výzvu „Kupředu, zpátky ni krok!“, vydanou 25. února 1948. Za své zásluhy se stal členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa a vedl rozhlasový odbor Ministerstva informací. Dokonce po komunistickém únorovém puči působil jako cenzor a podílel se na vyřazování knih nevhodných autorů z knihoven.
Profesor Černý v třetím díle svých Pamětí připomíná osud literárního kritika Bedřicha Fučíka, který jako ředitel Melantrichu v letech 1929 – 1939 umožnil vydávání děl levicových a hlavně komunistických autorů včetně Olbrachtových, až byl katolík Fučík pokládán za filokomunistu. Jediným měřítkem pro něj ale byla estetická hodnota díla. Když však byl Bedřich Fučík v roce 1952 odsouzen ve vykonstruovaném procesu za velezradu na 15 let do vězení, tak Olbracht zbaběle mlčel.
V duchu své radikální komunistické publicistiky volal po likvidaci politických odpůrců. Aktivně podporoval nezákonné politické monstrprocesy a volal po likvidaci nepřátel komunistického režimu Viz článek „Konec zrádcův“, který vyšel v Rudém právu 28. 11. 1952. Krátce na to 30. prosince 1952 pak Ivan Olbracht umírá.
Pojmenování stanic metra je samozřejmě výhradní záležitostí hlavního města Prahy, nicméně je nutné pečlivě zvážit každý jednotlivý návrh. Komunista Olbracht si takovou poctu nezaslouží.
Zdroje:
Paměti 1945 – 1972, Václav Černý, nakladatelství Atlantis, Brno 1992
