Ikonické šaty z Kristána: Vznikly jako kopie róby světové filmové hvězdy

Praha třicátých let minulého století žila módou, jejíž směr určovaly především dva prestižní módní salony – atelier Hany Podolské a salon Oldřicha Rosenbauma. Tyto módní domy šily nejen pro společenskou smetánku, ale i filmové hvězdy a významné osobnosti. Jednou z těch, které zmíněné salony oblékaly, byla i herečka Adina Mandlová (1910–1991).

Její cesta ke slávě nebyla přímočará. V polovině 30. let měla za sebou teprve první menší filmové role a kvůli nedostatku financí si Adina Mandlová musela začít přivydělávat jako manekýnka v Rosenbaumově salonu. Podle samotné Hany Podolské ale Mandlová předváděla také pro ni: „Patřila mezi ty nejlepší. Uměla mé modely úžasné vynést, měla úžasnou postavu i charisma, byla výjimečná a rádi jsme s ní pracovali.“

S rostoucí popularitou a lepšími honoráři si sama Adina Mandlová mohla začít dopřávat luxus exkluzivních modelů. Rosenbaumovu salonu zůstala věrná co se týče zejména svých oblíbených kalhotových kostýmů. Šaty a večerní róby si zpravidla nechávala šít u Podolské, se kterou se časem spřátelila. A byla to právě Podolská, kdo pro ni vytvořil kostýmy pro roli Zuzany ve filmu Kristián (režie Martin Frič, 1939).

Na unikátní nahrávce v rozhovoru s Josefem Škvoreckým Mandlová dokonce prozradila okolnosti vzniku garderoby pro tento film, za který obdržela v roce 1939 protektorátní Svatováclavskou cenu: „Furt mám takovej dojem, že tu cenu měla dostat vlastně paní Podolská, poněvadž mě do toho tak báječně vohákla,“ tvrdila Mandlová.

Zajímavé je, že následující úryvky z rozhovorů se Škvoreckým se do knižních memoárů Adiny Mandlové nedostaly. Škvorecký na základě těchto rozhovorů sice sepsal knihu „Dneska už se tomu směju“, avšak některé pasáže, včetně té následující, zůstaly dosud nepublikovány.

Jak známo, Adina Mandlová si potrpěla na luxus, a tak není divu, že inspiraci pro ikonické šaty si vyhlédla na fotografii britské herečky Madeleine Carroll (1906–1987), která na vrcholu kariéry byla označována za nejlépe placenou herečku na světě: „Já jsem ji viděla v tom, ono se to jmenovalo Horizon, a tam byla tou královnou nějaký Atlantidy nebo co. No prostě tam byla tak šíleně krásně voháknutá,“ rozplývala se nad svým tehdejším idolem Mandlová. Podle popisu se ale jednalo spíš o film The Dictator z roku 1936. A především, film s názvem Horizon Madeleine Caroll nikdy nenatočila.

Mandlová se ve slavné herečce vzhlédla natolik, že si začala vystřihovat její fotografie z časopisů. „No a já jsem všecky ty fotografie vzala, protože ona vypadala tak trochu jako já,“ pokračuje Mandlová. „I stejnou figuru měla. A řekla jsem paní Podolský, tak tohle mi ušijte, přesně.“

A Hana Podolská přesně takto toaletu pro film Kristián ušila – nádhernou róbu z hedvábného saténu světle zelené barvy (což víme díky poznámkám skriptky filmu), doplněnou dlouhou kožešinovou štolou. Vše bylo vyladěno do posledního detailu a šaty se skutečně hodně podobaly originální předloze. Mandlová nezvykle skromně uznala: „Ale stejně to byl od ní ohromnej výkon.“ V rozhovoru se Škvoreckým neopomněla ani vychválit svého hereckého kolegu ve filmu, Oldřicha Nového: „Sice ta souhra s Novým byla dobrá a nic jsem tam nezkazila, ale celá ta čest a chvála patřila tomu Novýmu.“

Jenže, zatímco Mandlová za svůj výkon získala státní cenu, Oldřich Nový odešel s prázdnou. „On za tu roli nedostal nic, žádnou cenu, poněvadž už tenkrát to smrdělo a on byl ženatej se Židovkou, tak jsme dostali cenu jen Frič za režii a já za hereckej projev,“ povzdechla si Mandlová.

Salon dámy prvorepublikové módy Hany Podolské, kde ikonické šaty vznikly, býval jedním z nejžádanějších v Praze. Od počátku 30. let sídlil v moderně zařízených prostorách nového paláce Riunione Adriatica na rohu Jungmannova náměstí, kde zabíral téměř celé patro budovy. „Benátská zrcadla, růžový mramor, decentní osvětlení a všude plno květin,“ vzpomínala na prostory salonu pamětnice, která salon kdysi navštěvovala. „Dvě hranatá okna docela nahoře zleva byla kabátová dílna, další čtyři šatová. Samotný salon a zkušební kabiny měly okna do Jungmannovy ulice. Žehlírna, sklad látek a drobné přípravy měly okna do dvora,“ popsala pamětnice, která si pamatovala i přesné rozložení salonu.

V salonu Podolské se konaly také privátní přehlídky, určené pouze pro vybrané stálé zákaznice a noblesní klientelu. „Bylo tam i občerstvení, chlebíčky od Paukerta, víno, ovoce a všude květinová aranžmá. Ty dělala osobně paní Podolská, milovala květiny,“ dodává pamětnice.

Se zákaznicemi konzultovala podobu nových šatů nejprve hlavní švadlena, se kterou se vybíraly látky ze vzorníku a pak se kreslil se model. Ale zkoušky šatů si prý Hana Podolská už řídila sama. Šéfová salonu byla známá svou precizností a důrazem na detail. Byla prý hodně hlučná a měla velký smysl pro humor.

Kvalita šatů od Podolské byla zkrátka pověstná, a proto se její salon těšil velké popularitě, a to nejen u slavných žen jako byly Adina Mandlová, Olga Scheinpflugová, Nataša Gollová, Eliška Junková nebo prezidentova choť Hana Benešová. „To víte, že největší radost měli, když jste si vybrala ty nejdražší. Hedvábí, čistá vlna. Ale na druhou stranu byla záruka, že šaty dlouho vydrží, neztratí fazonu ani barvu,“ uzavírá vzpomínání bývalá zákaznice Podolské.

Zdroje:

CIBULKA, Aleš. Nataša Gollová, 2: Černobílé vzpomínání. Praha: Sláfka, 2011

MANDLOVÁ, Adina. Adina Mandlová vzpomíná. Praha: Supraphon, 2018.

https://zena-in.cz/clanek/sila-jsem-u-podolske

https://www.imdb.com/news/ni64017056/