Článek
Ačkoli je Neruda vyzdvihován jako jeden z pilířů české literatury, jenž po sobě zanechal řadu nesmrtelných děl, existuje také temná stránka Nerudovy osobnosti, která bývá ve školních výkladech i v Nerudových biografiích často opomíjena. Nerudovo dílo, ač brilantní, je poznamenáno názory, které dnešní společnost považuje za problematické či dokonce antisemitské.
Pojďme se podívat na méně známou tvář jednoho z nejvýznamnějších českých literátů v kontextu doby, ve které žil a tvořil.
Jan Neruda 70. léta 19. stol.
Anatomie Nerudova předsudku
Antisemitismus zapustil své kořeny hluboko už v dávném středověku. Tehdy byli Židé systematicky vyčleňováni na okraj společnosti a démonizováni. Tato temná tradice přetrvala staletí, a v 19. století, kdy Neruda tvořil, byla židovská komunita ještě stále častým terčem předsudků a stereotypů. Evropa té doby byla celkově doslova prosycená antisemitskými náladami. Od Ruska po Francii, od Skandinávie po Balkán – všude se Židé potýkali s různými formami diskriminace a persekuce. Tato atmosféra nevyhnutelně ovlivňovala i kulturní sféru.
Spisovatel, básník a novinář Jan Neruda se narodil 9. července 1834 na Malé Straně v Praze. Každému z nás se určitě automaticky vybaví „Povídky malostranské“ nebo sbírka „Hřbitovní kvítí“. Ostatně, Nerudova díla jsou dodnes povinnou četbou ve školách.
Neměli bychom ale přehlížet skutečnost, že Neruda ve svých novinářských článcích či próze nezřídka odrážel dobové antipatie vůči židovské komunitě a sám tím napomáhal šíření negativních obrazů o Židech.
Patrně nejznámějším příkladem je Nerudův soubor fejetonů s názvem „Pro strach židovský“ z roku 1869. Text byl poprvé publikován na pokračování v Národních listech v roce 1869 a následně vyšel v roce 1870 ve formě brožury s podtitulem „Politická studie“. Neruda v tomto pamfletu líčí Židy jako škůdce českého národa, a to nejen v konfliktu s Němci, ale obecně. Mimo jiné tvrdí, že Židé oslabovali českou národní jednotu.
Ve fejetonu Národních listů ze dne 20. února 1887 Neruda doslovně píše: „Nemám je rád, jsem antisemita. A doufám, že veškeří poctiví čeští Židé jsou antisemity se mnou.“
Ukázka z díla „Pro strach židovský: politická studie“ (1870), str. 14.
Při zkoumání dalšího Nerudova díla nacházíme opakující se vzorce v zobrazování židovských postav. Židé jsou vykreslováni jako chamtiví, nepoctiví či morálně zkažení. V povídce „Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku“ z cyklu „Povídek malostranských“ se například v pasáži, která líčí Vorlův obchod na pokraji krachu, píše: „As po pěti měsících začly pana Vorla navštěvovat podezřelé postavy, Židé. Pokaždé pak přivřel pan Vorel skleněné dvéře krámské. Sousedé si povídali zcela určitě, že Malá Strana uvidí bankrot. Kdo se jednou se Židy spustí!“ V jiné malostranské povídce s názvem „Pan Ryšánek a pan Schlegl“ zase můžeme číst: „Jehovah byl bůh zamračený, zlý a mstivý, ukrutný a krvežíznivý, jako celý národ židovský.“
Nerudův negativní postoj vůči Židům se projevil také v jeho cestopisných poznámkách z návštěvy Jeruzaléma: „Křesťan i Mohamedán stejně zde Židem opovrhují. (…) Čtvrť židovská, Harethel Jehud, rozkládající se mezi Haramem a Siónem, je také zde čtvrtí nejhorší, a v ní bydlí nejhorší lidé. (…) Roztroušeni světem, stali se úmorem lidstva, co pijavice nejhoršího druhu nežijí nikde z práce své, žijí z mozolů a potu cizího, krev pracujícího lidstva musí sloužit k vyšperkování jich bohatých salonů“ (Obrazy z ciziny, 1879).
Je důležité poznamenat, že Neruda nebyl ve svých antisemitských názorech osamocený. I někteří další Nerudovi současníci a známí čeští literáti podléhali ve svých dílech stereotypům a reflektovali v nich dobové předsudky vůči Židům (např. Jakub Deml, Otokar Březina, Petra Bezruč nebo F. X. Šalda).
Antisemitismus byl zkrátka hluboce zakořeněn ve společnosti již v 19. století. A nebyl to problém jednotlivců, ale problém systémový, který prostupoval všemi vrstvami společnosti, včetně té intelektuální.
Humoristické listy, 18. prosince 1890: karikatura vztahující se k Jubilejní zemské výstavě v Praze v roce 1891 paroduje židovskou fyziognomii.
Antisemitský traktát spisovatele Edouarda Drumonta „La France juive“ („Židovská Francie“), předního francouzského antisemity.
Pod lupou současnosti
Dnešní literární vědci a historici se již naštěstí snaží na Nerudovo dílo pohlížet kritickým okem a zasadit jej do historického kontextu. Tento proces však zahrnuje důkladnou analýzu textů a také snahu pochopit, jak Nerudovy názory ovlivňovaly literární tvorbu v minulosti a jaký měly její dopad její na čtenáře.
Určitě bychom si měli klást otázku, do jaké míry mohly Nerudovy protižidovské texty přispět k rozvoji antisemitských nálad v české společnosti. Ačkoliv samotný termín „antisemitismus“ nebyl v Nerudově době ještě běžně užíván, Nerudovy postoje vůči židovské komunitě byly nesporně negativní.
Je třeba si také uvědomit, že Jan Neruda nebyl jen řadovým spisovatelem. Byl respektovanou osobností, jeho slovo mělo váhu. Proto v době, kdy literatura významně utvářela veřejné mínění, musely Nerudovy antisemitské názory nevyhnutelně prosakovat do širšího společenského povědomí.
Proč je to důležité?
Zkoumání antisemitismu v díle Jana Nerudy není samoúčelné. Je důležité jednak pro pochopení Nerudovy tvorby, ale také pro širší kontext české literatury a historie. Nerudův případ ukazuje, že i respektovaní umělci se mohou stát nositeli a šiřiteli nebezpečných myšlenek, a vybízí nás k reflexi našich současných postojů s vědomím, že i ony budou jednou podrobeny kritickému hodnocení budoucích generací.
Jan Neruda po sobě zanechal složité dědictví. Na jedné straně stojí jeho nesporný talent a tvorba, která výrazně přispěla k národnímu literárnímu dědictví – na straně druhé nemůžeme přehlížet jeho antisemitské postoje. Je však na nás, abychom tuto komplexnost Nerudovy osobnosti vnímali, přistupovali k ní s kritickým odstupem a nezapomínali na její problematické stránky. A už vůbec tyto předsudky neomlouvali.
Otevřená diskuse o problematických aspektech našeho kulturního dědictví je totiž klíčem k vytvoření společnosti, která si váží rozmanitosti a prosazuje důstojnost každého jednotlivce.
Socha Jana Nerudy od Karla Dvořáka stávala od r. 1952 na úpatí Petřína v místě zbořených Újezdských kasáren, kde se básník narodil. Dnes je vystavena v Panteonu Národního muzea.
Hrob Jana Nerudy na Vyšehradském hřbitově.
Zdroje:
Roš chodeš: věstník židovských náboženských obcí v České republice a v Slovenskej republike. Praha: Federace židovských obcí v České republice, 11.2010.
FRANKL, Michal a TOMAN, Jindřich (ed.). Jan Neruda a Židé: texty a kontexty. Praha: Akropolis, 2012.
NERUDA, Jan. Obrazy z ciziny. V Praze: Grégr a Ferd. Dattel, 1879.
NERUDA, Jan. Povídky malostranské. V Praze: Ed. Valečka, 1885
NERUDA, Jan. Pro strach židovský: politická studie. V Praze: Dr. Grégr a Ferd. Dattel, 1870.
