Kamery proti tankům: V srpnu 1968 pomáhaly filmařům známé herečky

V časných ranních hodinách 21. srpna 1968 se Praha probouzela do dalšího dne, netušíce, že se brzy ocitne v další noční můře – na naše území nečekaně vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Zatímco většina obyvatel byla zaskočena a nevěděla, jak na situaci reagovat, našli se i tací, kteří vše okamžitě pochopili a podle toho začali jednat. Jedním z nich byl Vladimír Bystrov, tehdejší tiskový tajemník Filmového Studia Barrandov.

Díky jeho zaznamenaným vzpomínkám na dramatické události srpna 1968 máme jedinečnou možnost nahlédnout do zákulisí odvážné akce československých filmařů, kteří se dobrovolně rozhodli zdokumentovat počáteční okamžiky srpnové okupace v Praze.

Vladimír Bystrov (1935-2010) byl významný český publicista, filmový kritik a překladatel. Ve svých vzpomínkách živě popisuje, jak ho osudné noci z 20. na 21. srpna zastihl nečekaný telefonát: „Bylo po půlnoci a už jsem chtěl jít spát. Najednou zazvonil telefon a ozvalo se: Kořán. Myslel jsem, že to je špatný žert ještě rozjařeného kamaráda, protože ještě před možná ani ne hodinou jsme spolu mluvili, oba jsme bydleli na Vinohradech a měli společnou cestu domů.“ A Bystrov pokračuje: „Ale nepustil mne ke slovu a jenom křičel: Už jsou tady! Zapni si rádio nebo televizi! Dej to dál!“

Bystrov, otřesen zprávou o invazi, velmi rychle pochopil vážnost situace. S chladnou hlavou a rozhodností, které byly v takové chvíli třeba, se okamžitě pustil do akce. Začal horečnatě telefonovat a burcovat vedení studia na Barrandově i některé režiséry a kameramany.

V napjatých momentech si Bystrov a jeho kolegové plně uvědomovali křehkost své pozice. Československá filmařská komunita šedesátých let, známá svou inovativností a často kritickým pohledem na socialistickou realitu, se snadno mohla stát terčem represí nového režimu. Filmaři tedy stáli před dvojím úkolem. Na jedné straně bylo nutné pokusit se ochránit studio, jeho vybavení, a především cenné filmové materiály před možnou konfiskací nebo zničením. Na straně druhé si uvědomovali jedinečnou příležitost a zároveň morální povinnost zdokumentovat probíhající historické události.„Dovolal jsem se Otakara Vávry a Jiřího Lehovce, oba na to vzpomínají ve svých pamětech, a pak jsem vzbudil ještě pár dalších,“ vzpomíná Bystrov, „A potom jsem už naházel do aktovky nějaké prádlo a holicí strojek a vyběhl před dům. Bylo asi kolem půl třetí ráno.“

Při cestě na Barrandov byla Praha ještě zahalena do ranní tmy. Bystrov, projíždějící tichými ulicemi, si všiml, že v několika luxusních vilách na barrandovském kopci již svítila okna. Několik z nich totiž sloužilo jako rezidence zahraničních diplomatů a ti byli zřejmě probuzeni naléhavými telefonáty svých vlád a rovněž zjišťovali, co se v Československu nás děje. Brána vedoucí do areálu studií na Kříženeckého náměstí byla pevně uzavřena a v šeru se rýsovala napjatá silueta strážného, jehož ruka nervózně spočívala na pistoli u pasu.

Zatímco Praha ztuhla hrůzou, na Barrandově to vřelo jako v úlu. Vedení studia urychleně koordinovalo obranná opatření, zatímco mladší kameramani a režiséři horečnatě sháněli techniku pro natáčení v terénu. Jejich cílem bylo zachytit co nejvíce záběrů přijíždějících tanků a reakcí zaskočených obyvatel. Bystrov vzpomíná: „Nevím už kdy, možná ještě v noci, se na Barrandově objevili někteří kameramani a režiséři, používali západní bránu, byla stranou pozornosti, obvykle se používala jenom pro velká nákladní auta převážející dekorace, sháněli se po ručních kamerách a znovu rychle odjížděli natáčet dění v ulicích okupované Prahy.“

Mezi odvážné filmařské dvojice, které se vydaly do ulic, patřili například kameraman Stanislav Milota se svojí budoucí ženou, herečkou Vlastou Chramostovou, a kameraman Jan Eisner s herečkou Ivou Janžurovou. Druhá jmenovaná dvojice se při natáčení srpnových událostí rovněž sblížila, jak vzpomínala sama Iva Janžurová, tehdy sedmadvacetiletá: „Jeli jsme autem klárovskými serpentinami, on točil zepředu na kameru vojáky v ulicích, já seděla s Martou Kubišovou vzadu. Marta zpívala Modlitbu a bály jsme se, že si vojáci všimnou, že se natáčí. V hrůze jsme míjeli tanky, ale nikdo si ničeho nevšiml. Jan mi imponoval svojí přímočarostí,“ prozradila herečka.

Volba ženského doprovodu nebyla náhodná, jak Bystrov vysvětluje: „Nevím, že bychom se o tom nějak zvlášť bavili, ale kromě staré dobré pravdy, že dva je víc než jeden (hilfr mohl kameramanovi držet kameru při přejezdech nebo hlídat motorku při zastavení), byl motocykl s krásnou dívkou na tandemu přece jen vyjukaným vojáčkům v tancích a obrněných transportérech méně podezřelý, než osamělý jezdec.“

Zatímco se ulice města rychle plnily obrněnými vozidly a dezorientovanými obyvateli, filmaři se snažili natočený materiál co nejrychleji zpracovat a dostat do bezpečí, aby nepadl do rukou okupantů. „S natočeným materiálem se potom snažili co nejdříve vrátit a v nové budově filmových laboratoří už byli očekáváni a okamžitě se začalo se zpracováváním,“ popisuje Bystrov. Na vyvolání a zpracování filmů osobně dohlížel ředitel laboratoří, zatímco celou akci koordinoval ředitel studia Vlastimil Harnach. Krabice s kopiemi byly následně bezodkladně dopravovány na ambasády západních zemí a další bezpečná místa. Důležité bylo maximální utajení, jak Bystrov zdůrazňuje: „Kdo kam odváží natočený materiál, vědělo pouze pár lidí a jednotliví dobrovolní kurýři nevěděli nic o cílech druhých.“

Většinu natočeného materiálu se skutečně podařilo uchránit a dopravit do zahraničí. Díky tomu se autentické záběry z okupované Prahy dostaly do světových médií, čímž významně přispěly k informování mezinárodní veřejnosti o skutečné povaze invaze.

Působení Vladimíra Bystrova (stejně jako mnoha jeho kolegů) ve filmových studiích bylo brzy po invazi ukončeno. Bystrov vzpomíná: „Když jsem o rok později opouštěl Barrandov, měl jsem na rozloučenou v posudku napsáno: Vladimír Bystrov není členem KSČ. V letech 68–69 se aktivně zúčastnil tažení pravice ve FSB, byl iniciátorem mnohých protistranických a protisocialistických akcí. Důsledkem jeho politických opozičních názorů bylo rozvázání pracovního poměru s FSB.“

Bystrov s typickou skromností uzavírá své vzpomínky na dramatické srpnové dny slovy: „Zní to lichotivě, ale až takové uznání jsem si nezasloužil. Prostě jsem jen dělal svou práci.“

To, že v kritické situaci barrandovští filmaři prokázali odvahu a pohotovost, si bezpochyby zaslouží obdiv. Dokázali překonat strach a riskovali vlastní bezpečnost, aby zdokumentovali historické události. Jejich záběry díky tomu dodnes patří k cennému svědectví o srpnové invazi a následné okupaci.​​​​​​​​​​​​​​​​

Na závěr je však důležité poznamenat, že podobnou duchapřítomnost prokázali i mnozí amatérští filmaři. Tito neznámí hrdinové se s kamerami pohybovali po ulicích Prahy i dalších měst úplně stejně jako profesionálové z Barrandova, ve snaze zachytit historické okamžiky pro budoucí generace, při čemž čelili naprosto stejnému riziku.

Zdroje:

BYSTROV, Vladimír a BYSTROV, Michal. Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova. Praha: Galén, 2017.

MACEK, Petr. Iva Janžurová: včera, dnes a zítra. Praha: Ikar, 2013.

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zvecnil-kopfrkingla-i-srpnovou-invazi-zemrel-kameraman-stanislav-milota-68642