Článek
Představte si Prahu koncem 19. století. V ulicích města se stále prohání koně táhnoucí vozy plné pasažérů, kočí s bičem v ruce, snažící se proplouvat úzkými uličkami staré Prahy. Romantika, řeknete si. Ale také pomalé tempo, zápach koňského trusu a nutnost neustále „doplňovat palivo“ v podobě ovsa.
Časy se mění a s nimi i dopravní prostředky. V roce 1891 vstupuje na scénu průmyslník a vizionář František Křižík (1847–1941) – muž, který si usmyslel, že Prahu posune do budoucnosti. A jak jinak než na kolejích.
Z Letné do Stromovky tramvají
V sobotu 18. července 1891 se Praha stala svědkem významné události v dějinách městské dopravy. Toho dne byla slavnostně zahájena první elektrická dráha v českých zemích, spojující Letnou s Královskou oborou ve Stromovce.
Výstavba 760 metrů dlouhé trati probíhala mimořádně rychlým tempem. Pouhých dvanáct dní před slavnostním otevřením, 6. července, se uskutečnila první zkušební jízda. Po úspěšné technicko-policejní zkoušce, provedené 16. července, udělili zástupci Generální inspekce rakouských drah povolení k zahájení provozu s cestujícími.
Slavnostního zahájení se zúčastnila řada významných osobností, včetně pražského purkmistra, členů městské rady a prezidenta výkonného výboru Zemské jubilejní výstavy. V 9:20 se první vůz s 28 cestujícími, řízený Aloisem Fialou a průvodčím Josefem Jedličkou, vydal na svou historickou jízdu.
Trasa dráhy vedla z Letenských sadů Oveneckou ulicí až k horní bráně Královské obory (dnešní Stromovky). Cesta z jednoho konce na druhý trvala pouhé čtyři a půl minuty, což představovalo výrazné zrychlení oproti dosavadním způsobům dopravy.
Vozovna a čekárna elektrické dráhy na Letné (cca 1892)
Technické zázemí dráhy tvořila dřevěná staniční budova v Letenských sadech, která sloužila zároveň jako čekárna a vozovna. Nedaleko stála strojovna s tzv. lokomobilou o výkonu 16 koňských sil, pohánějící dynamo dodávající do troleje napětí 120-150 V.
Trať byla strategicky navržena tak, aby navazovala na letenskou lanovou dráhu, postavenou rovněž u příležitosti jubilejní výstavy. Toto propojení tedy umožnilo efektivní dopravu návštěvníků z centra Prahy na výstaviště.
Koncese udělená Františku Kžižíkovi pro provoz elektrické drány mezi Letnou a Bubenčí v roce 1893.
Křižíkova elektrická dráha na Letné prošla i během své krátké existence zajímavým vývojem. V roce 1893 došlo k významnému rozšíření trati, která byla prodloužena podél dnes již zaniklé parkové cesty až k místodržitelskému letohrádku. Tímto prodloužením dosáhla dráha své konečné délky 1,4 kilometru, čímž se stala plnohodnotnou dopravní tepnou v této části Prahy. Za devět let sezónního provozu přepravila dráha impozantních 593 027 cestujících!
Vozový park dráhy byl zpočátku tvořen dvěma otevřenými motorovými vozy, připomínajícími letní vozy koňky. Jeden z nich byl zakoupen od renomované norimberské firmy Schuckert, zatímco druhý byl produktem domácí výroby - vyrobila jej proslulá smíchovská Ringhofferova továrna. Později byly do provozu zařazeny i dva uzavřené vozy, což umožnilo celoroční provoz.
Kdo říkal, že být průkopníkem je snadné?
Počáteční úspěch dráhy byl úzce spojen se Zemskou jubilejní výstavou, kdy se těšila velké popularitě mezi návštěvníky. Po skončení výstavy však zájem o její služby postupně upadal. Ekonomická realita provozu se ukázala být neúprosná. V letech 1894-1898 Křižík na provozu dráhy prodělal více než patnáct tisíc zlatých, což byla na tehdejší dobu značná suma. Klesající rentabilita nakonec vedla k rozhodnutí ukončit provoz dráhy. Poslední jízda se uskutečnila ve středu 15. srpna 1900, čímž skončila devítiletá éra této průkopnické tratě. Hlavním důvodem jejího neúspěchu byla skutečnost, že trasa byla navržena primárně s ohledem na propagaci elektrické trakce během výstavy, nikoli na běžné dopravní potřeby města.
František Křižík (8. července 1847, Plánice – 22. ledna 1941, Stádlec u Tábora)
První nehoda
Ještě před slavnostním otevřením první pražské elektrické dráhy došlo také k události, která předznamenala budoucí soužití tradičních a moderních dopravních prostředků. Již 13. července 1891, tedy pouhých pět dní před oficiálním zahájením provozu, se odehrála také první nehoda elektrické tramvaje v Praze.
Během zkušební jízdy se tramvajový vůz střetl s koňským povozem. Kůň, nepřivyklý na pohled a zvuk nového dopravního prostředku, se polekal a strhl vůz přímo do dráhy tramvaje. František Křižík reagoval na situaci s pochopením a majiteli povozu, pekaři Janu Vyhnalovi, nabídl odškodné ve výši 20 zlatých.
Poslední stopy
Dnes už jen máloco připomíná existenci této historické dráhy. Při procházce Letenským parkem proti Národnímu technickému muzeu by málokdo tušil, že právě zde před více než sto třiceti lety začala psát svou historii pražská elektrická tramvajová doprava. Zajímavostí je, že ještě ve třicátých letech 20. století nesl dům v Letohradské ulici č. 48 jméno „U elektrické dráhy“, což bylo posledním hmatatelným připomenutím této pionýrské éry městské dopravy.
I přes svůj krátký život sehrála Křižíkova elektrická dráha na Letné klíčovou roli v modernizaci pražské dopravy. Položila základy pro budoucí rozvoj elektrických tramvají v Praze a demonstrovala potenciál této nové technologie.
19. března 1896 – zahájení jízdy Křižíkovy elektrické dráhy mezi Karlínem a Libní do Vysočan.
Již v roce 1896 staví Křižík další trať mezi Karlínem, Libní a Vysočany. Pak už to jde ráz na ráz a následující roky jsou ve znamení rychlé expanze a konsolidace. Brzy bude rozhodnuto, že provoz elektrických tramvají zůstane v rukou města. Praha začne odkupovat tratě koňky a elektrifikovat je. A koně mohou jít konečně „do důchodu“.
