Létal vysoko, padl hluboko: Generál Vilém Stanovský byl obětí dvou totalit

Vězeňská cela na Mírově, rok 1954. Muž s šedivějícími vlasy a propadlými tvářemi sedí na tvrdém lůžku, v rukou svírá misku s řídkou polévkou. Ještě před pár lety nosil uniformu generála československého letectva, teď je oblečen v hrubém vězeňském mundúru. Jak se mohl Vilém Stanovský, válečný hrdina a respektovaný vojenský činitel, dostat až sem?

Stanovský se narodil roku 1896 v Moravské Ostravě jako poslední z jedenácti dětí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl stát výraznou postavou československých dějin. Vyučil se truhlářem a v osmnácti letech odešel do Paříže na zkušenou.

Když vypukla první světová válka, Stanovský neváhal a přihlásil se do legendární roty Nazdar, české jednotky ve francouzské cizinecké legii. V krvavých bojích první světové války si brzy vysloužil respekt. Během ofenzívy v Champagne bojoval v přední linii a u Arrasu utrpěl zranění nohy.

V druhé polovině roku 1915 se Stanovský v lyonských kasárnách setkal s poručíkem francouzského letectva Milanem Rastislavem Štefánikem. Slovenský astronom, kterého Stanovský později popsal jako muže s „dojmem křehkého básníka“, právě prováděl nábor do leteckého výcviku pro boj v československé eskadrile pod jeho velením.

Přestože plány na samostatnou českou letku byly nakonec zmařeny vývojem válečné situace, toto setkání nasměrovalo Stanovského k jeho budoucí kariéře vojenského pilota. Všichni čeští piloti, včetně Stanovského, byli po výcviku v průběhu roku 1916 přiděleni k francouzským frontovým jednotkám.

Ve vzduchu prokázal Stanovský coby stíhač neobyčejnou statečnost a um, což mu vyneslo řadu vyznamenání. Těsně před koncem války byl však jeho letoun sestřelen a při nouzovém přistání si Stanovský vážně poranil páteř. Navzdory zranění se po vzniku Československa aktivně zapojil do budování vojenského letectva nového státu.

Stanovského kariéra následně rychle stoupala: od velitele leteckého oddílu ve Francii přes učitele letecké taktiky v Praze až po profesora kurzů pro vyšší velitele. Proslul také odvážným letem napříč třemi světadíly v roce 1926, který vzbudil obdiv veřejnosti a upevnil jeho pověst leteckého průkopníka. Do 30. let vstupoval Stanovský již jako podplukovník, respektovaný odborník na letectví a válečný veterán.

Po nacistické okupaci Československa se Stanovský zapojil do odbojové organizace Obrana národa, ale již v prosinci 1939 byl krátce před plánovaným útěkem zatčen gestapem. Stanovský prošel vězením na Pankráci, Špilberku a nakonec koncentračním táborem v Dachau, kde pomohl zachránit životy mnoha francouzských spoluvězňů, včetně významných členů odboje.

Po osvobození v roce 1945 se na čas zdálo, že se Stanovský konečně dočká zaslouženého uznání. Byl povýšen na brigádního generála a na ministerstvu dopravy se podílel na obnově československého civilního letectví. Mimo jiné také pomáhal západním letcům propuštěným z armády tím, že je zaměstnával na různých pozicích v ČSA.

Za své skutky během nacistického věznění obdržel v roce 1946 od maršála de Lattre de Tassigni nejvyšší francouzské vyznamenání – stuhu komandéra Čestné legie a válečný kříž. Stal se tak vůbec třetím Čechem v historii, který toto ocenění získal, po prezidentech Masarykovi a Benešovi. Radost z života ve svobodné vlasti však netrvala dlouho.

Jako člověk se západními kontakty, který přes nátlak odmítal vstoupit do KSČ, se generál Stanovský stal pro nový režim nepohodlným.

V létě 1950, v atmosféře narůstajícího tlaku komunistického režimu, se Stanovský zapojil do odvážného plánu útěku na Západ, kterého se měla zúčastnit skupina několika lidí, včetně známého hudebníka a nakladatele R. A. Dvorského, pilota Josefa Kautského a dalších osob toužících po svobodě. Pilot Kautský měl unést letadlo a přistát s ním na poli u Brandýsa nad Labem, kde měl nabrat šest lidí včetně Stanovského a Dvorského. Odtud měla skupina odletět do západní zóny Německa. První pokus v červenci 1950 však selhal kvůli technické závadě na letadle. O několik dní později se skupina pokusila o to samé podruhé. Tentokrát se Kautskému vzlétnout podařilo, ale z obavy, že akce byla prozrazena, se rozhodl u Brandýsa nepřistát a odletěl sám.

Díky své nenahraditelné odbornosti setrvává Stanovský ve funkci na ministerstvu až do roku 1951, kdy je nucen odejít spolu s dalšími západními letci. Uvědomuje si také, že je neustále sledován StB. Nepřetržitou přítomnost agentů před svým domem si dovolí komentovat: „Zítra jdu plavat. Vezměte si plavky, pokud mě chcete sledovat i ve vodě.“

Celá akce plánovaného útěku vyšla najevo teprve až o dva a půl roku později, kdy se Státní bezpečnost zaměřila na Stanovského v rámci akce „Vilém“. Nasadili na něj agenta-provokatéra Arnošta Beneše, který se vydával za Ing. Pavla s kontakty pro útěky přes hranice. Stanovský, netušící, že jde o past, nabídku přijal. To vedlo k jeho zatčení ve vlaku ve stanici Nýrsko v roce 1953, kdy byl obviněn ze špionáže ve prospěch Francie. Následoval vykonstruovaný proces, v němž byl obviněn z velezrady a vyzvědačství. Rozsudek zněl: 17 let odnětí svobody.

Následujících léta stráví Stanovský v nejtvrdších komunistických žalářích v Mírově a Leopoldově. Projde si peklem výslechů, ponižování a nucených prací. Jeho zdraví je podlomeno, ale duch zůstává nezlomen. Později celou zkušenost shrnuje: „Komunisti byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci.“ V roce 1960 byl Stanovský propuštěn na amnestii. S penzí 213 Kčs měsíčně a cejchem „vlastizrádce“ se musel protloukat jako pomocný dělník. Ani tentokrát se nevzdal a zahájil dlouhý boj o svou rehabilitaci.

A paradoxně to byla Francie, která jako první Stanovskému vrátila část jeho důstojnosti. V roce 1967 byl na pozvání prezidenta Charlese de Gaulle přijat v Paříži, kde se mu dostalo mimořádných poct. Jako první cizinec v historii směl zapálit oheň u hrobu Neznámého vojína.

Stanovský se dočkal plné rehabilitace až v červnu 1972, bohužel pouhý měsíc před svou smrtí 11. července. Takové bylo hořkosladké vítězství pro muže, který celý život bojoval za svobodu a spravedlnost.

V roce 2000 byl generálovi Vilému Stanovskému in memoriam udělen Řád bílého lva III. třídy. Jeho odkaz však žije dál – například v leteckém muzeu v Praze-Kbelích, které pomáhal založit.

....................

Zdroje:

JANKA, Otto. Generál Stanovský: příběh legionáře a letce a také příběh o zapomenuté ctnosti. Praha: Elka Press, 1997

https://rotanazdar.cz/?p=1984&lang=cs