Článek
Vězeňská cela na Mírově, rok 1954. Muž s šedivějícími vlasy a propadlými tvářemi sedí na tvrdém lůžku, v rukou svírá misku s řídkou polévkou. Ještě před pár lety nosil uniformu generála československého letectva, teď je oblečen v hrubém vězeňském mundúru. Jak se mohl Vilém Stanovský, válečný hrdina a respektovaný vojenský činitel, dostat až sem?
Stanovský se narodil roku 1896 v Moravské Ostravě jako poslední z jedenácti dětí. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl stát výraznou postavou československých dějin. Vyučil se truhlářem a v osmnácti letech odešel do Paříže na zkušenou.
Když vypukla první světová válka, Stanovský neváhal a přihlásil se do legendární roty Nazdar, české jednotky ve francouzské cizinecké legii. V krvavých bojích první světové války si brzy vysloužil respekt. Během ofenzívy v Champagne bojoval v přední linii a u Arrasu utrpěl zranění nohy.
V druhé polovině roku 1915 se Stanovský v lyonských kasárnách setkal s poručíkem francouzského letectva Milanem Rastislavem Štefánikem. Slovenský astronom, kterého Stanovský později popsal jako muže s „dojmem křehkého básníka“, právě prováděl nábor do leteckého výcviku pro boj v československé eskadrile pod jeho velením.
Přestože plány na samostatnou českou letku byly nakonec zmařeny vývojem válečné situace, toto setkání nasměrovalo Stanovského k jeho budoucí kariéře vojenského pilota. Všichni čeští piloti, včetně Stanovského, byli po výcviku v průběhu roku 1916 přiděleni k francouzským frontovým jednotkám.
Ve vzduchu prokázal Stanovský coby stíhač neobyčejnou statečnost a um, což mu vyneslo řadu vyznamenání. Těsně před koncem války byl však jeho letoun sestřelen a při nouzovém přistání si Stanovský vážně poranil páteř. Navzdory zranění se po vzniku Československa aktivně zapojil do budování vojenského letectva nového státu.
Od poručíka po generála
Stanovského kariéra následně rychle stoupala: od velitele leteckého oddílu ve Francii přes učitele letecké taktiky v Praze až po profesora kurzů pro vyšší velitele. Proslul také odvážným letem napříč třemi světadíly v roce 1926, který vzbudil obdiv veřejnosti a upevnil jeho pověst leteckého průkopníka. Do 30. let vstupoval Stanovský již jako podplukovník, respektovaný odborník na letectví a válečný veterán.
Po nacistické okupaci Československa se Stanovský zapojil do odbojové organizace Obrana národa, ale již v prosinci 1939 byl krátce před plánovaným útěkem zatčen gestapem. Stanovský prošel vězením na Pankráci, Špilberku a nakonec koncentračním táborem v Dachau, kde pomohl zachránit životy mnoha francouzských spoluvězňů, včetně významných členů odboje.
Po osvobození v roce 1945 se na čas zdálo, že se Stanovský konečně dočká zaslouženého uznání. Byl povýšen na brigádního generála a na ministerstvu dopravy se podílel na obnově československého civilního letectví. Mimo jiné také pomáhal západním letcům propuštěným z armády tím, že je zaměstnával na různých pozicích v ČSA.
Za své skutky během nacistického věznění obdržel v roce 1946 od maršála de Lattre de Tassigni nejvyšší francouzské vyznamenání – stuhu komandéra Čestné legie a válečný kříž. Stal se tak vůbec třetím Čechem v historii, který toto ocenění získal, po prezidentech Masarykovi a Benešovi. Radost z života ve svobodné vlasti však netrvala dlouho.
Akce „Vilém“
Jako člověk se západními kontakty, který přes nátlak odmítal vstoupit do KSČ, se generál Stanovský stal pro nový režim nepohodlným.
V létě 1950, v atmosféře narůstajícího tlaku komunistického režimu, se Stanovský zapojil do odvážného plánu útěku na Západ, kterého se měla zúčastnit skupina několika lidí, včetně známého hudebníka a nakladatele R. A. Dvorského, pilota Josefa Kautského a dalších osob toužících po svobodě. Pilot Kautský měl unést letadlo a přistát s ním na poli u Brandýsa nad Labem, kde měl nabrat šest lidí včetně Stanovského a Dvorského. Odtud měla skupina odletět do západní zóny Německa. První pokus v červenci 1950 však selhal kvůli technické závadě na letadle. O několik dní později se skupina pokusila o to samé podruhé. Tentokrát se Kautskému vzlétnout podařilo, ale z obavy, že akce byla prozrazena, se rozhodl u Brandýsa nepřistát a odletěl sám.
Díky své nenahraditelné odbornosti setrvává Stanovský ve funkci na ministerstvu až do roku 1951, kdy je nucen odejít spolu s dalšími západními letci. Uvědomuje si také, že je neustále sledován StB. Nepřetržitou přítomnost agentů před svým domem si dovolí komentovat: „Zítra jdu plavat. Vezměte si plavky, pokud mě chcete sledovat i ve vodě.“
Celá akce plánovaného útěku vyšla najevo teprve až o dva a půl roku později, kdy se Státní bezpečnost zaměřila na Stanovského v rámci akce „Vilém“. Nasadili na něj agenta-provokatéra Arnošta Beneše, který se vydával za Ing. Pavla s kontakty pro útěky přes hranice. Stanovský, netušící, že jde o past, nabídku přijal. To vedlo k jeho zatčení ve vlaku ve stanici Nýrsko v roce 1953, kdy byl obviněn ze špionáže ve prospěch Francie. Následoval vykonstruovaný proces, v němž byl obviněn z velezrady a vyzvědačství. Rozsudek zněl: 17 let odnětí svobody.
Komunisti byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci.
Následujících léta stráví Stanovský v nejtvrdších komunistických žalářích v Mírově a Leopoldově. Projde si peklem výslechů, ponižování a nucených prací. Jeho zdraví je podlomeno, ale duch zůstává nezlomen. Později celou zkušenost shrnuje: „Komunisti byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci.“ V roce 1960 byl Stanovský propuštěn na amnestii. S penzí 213 Kčs měsíčně a cejchem „vlastizrádce“ se musel protloukat jako pomocný dělník. Ani tentokrát se nevzdal a zahájil dlouhý boj o svou rehabilitaci.
A paradoxně to byla Francie, která jako první Stanovskému vrátila část jeho důstojnosti. V roce 1967 byl na pozvání prezidenta Charlese de Gaulle přijat v Paříži, kde se mu dostalo mimořádných poct. Jako první cizinec v historii směl zapálit oheň u hrobu Neznámého vojína.
Poslední vítězství
Stanovský se dočkal plné rehabilitace až v červnu 1972, bohužel pouhý měsíc před svou smrtí 11. července. Takové bylo hořkosladké vítězství pro muže, který celý život bojoval za svobodu a spravedlnost.
V roce 2000 byl generálovi Vilému Stanovskému in memoriam udělen Řád bílého lva III. třídy. Jeho odkaz však žije dál – například v leteckém muzeu v Praze-Kbelích, které pomáhal založit.
....................
Zdroje:
JANKA, Otto. Generál Stanovský: příběh legionáře a letce a také příběh o zapomenuté ctnosti. Praha: Elka Press, 1997
https://rotanazdar.cz/?p=1984&lang=cs