Článek
Pro mnohé židovské rodiny představoval pobyt v prostorách bývalého holešovického Radiotrhu poslední chvíle, které mohly strávit pohromadě. Někteří se tu ocitli úplně sami, jiní zcela dobrovolně, aby mohli jet za svými blízkými. Většinou zde lidé setrvávali několik dní, které prožili v úzkostném očekávání. Pak nadešel čas nástupu do transportu. Po skupinách byli odváděni na nedaleké bubenské nádraží, odkud byli deportováni dál.
Nové výstaviště Pražských vzorkových veletrhů v Praze–Holešovicích, tzv. Radiotrh (30. léta 20. stol.)
Holešovický Radiotrh
V roce 1925 vybudovalo Stavební družstvo Pražských vzorkových veletrhů nový výstavní areál na pozemcích po zaniklých továrnách v Holešovicích. Výstavní komplex mezi ulicemi Veletržní, Bělského třídou (dnes Dukelských hrdinů) a Strojnickou nazvaný Nové výstaviště (pro odlišení od staršího areálu s Průmyslovým palácem) zahrnoval patnáct výstavních pavilonů a menší stánky. Jelikož bylo výstaviště zaměřeno převážně na radiovou techniku, vžil se pro něj mezi lidmi název „Radiotrh“. Doslova naproti přes ulici ve stejném období začala stavba impozantního Veletržního paláce od architektů Josefa Fuchse a Oldřicha Tyla, který se stal po dokončení největší stavbou svého druhu na světě.
Pohled na Radiotrh ze střechy Veletržního paláce (30. léta 20. stol.)
Přípravy „konečného řešení“
Systematické vyhlazování židovského obyvatelstva nacisty se plně rozběhlo na podzim 1941. Předznamenáním těchto procesů byl transport z Ostravy do polského Niska nad Sanem, který vyjel už 18. října 1939 (tzv. Akce Nisko).
Rok 1941 pak přinesl masivní vlnu deportací Židů z celé okupované Evropy do ghett a táborů, čímž začala nejhorší fáze holocaustu. Do antisemitských opatření nacisté zapojili i protektorátní vládu, české úřady a četnictvo a nuceně i židovskou obec. Deportovaní dle nacistického výkladu ztráceli občanství a stávali se pouhými vězni.
Potom co se se v lednu 1942 nacističtí představitelé sešli ve Wannsee k plánování „konečného řešení“, začaly z ghetta v Terezíně odjíždět transporty na východ – zpočátku do Lublinu a Rigy, od září do vyhlazovacích táborů Treblinka a Osvětim.
Auschwitz-Birkenau, jeden z největších nacistických vyhlazovacích táborů.
Shromaždiště, anebo „koncentrák”?
Krátce po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora byl pro shromažďování pražských Židů před deportací zřízen sběrný tábor v Holešovicích. Pro efektivní organizaci a utajení celého procesu nacisté zvolili pavilony U1 a U5 v chátrajícím areálu Pražských vzorkových veletrhů (Radiotrhu), které do té doby využívalo gestapo. Rozhodující byla pravděpodobně blízkost vlakového nádraží Praha–Bubny, pronájem starých hal byl navíc levný, přičemž byl údajně hrazen z majetku zabaveného deportovaným. Židé byli v Holešovicích shromažďování od 13. října 1941. První transport přibližně s tisícovkou Židů odjel 16. října 1941 do ghetta v Lodži, následován dalšími čtyřmi.
24. listopadu 1941 byl vypraven první vlak do Terezína s cílovou stanicí v Bohušovicích nad Ohří, tentokrát z Hybernského (nyní Masarykova) nádraží. Tento transport, nazývaný Aufbaukommando I. („komando výstavby”), sestával z 342 mladých mužů, jejichž úkolem bylo připravit terezínská kasárna a další objekty na budoucí ghetto. Muži se zároveň stali prvními vězni terezínského tábora.
Až na výjimky nikdo z židovských obyvatel Protektorátu dopředu nevěděl, kdy přijde jeho chvíle a takzvaně spadne do další „transportlisty“. Obsílky přicházely zpravidla k večeru, tři až čtyři dny před datem přiděleného transportu. Organizaci provázela přísná nařízení, která měla zajistit hladký průběh transportu. Židé se museli nejprve dostavit na určené místo, obvykle do budovy určené Židovskou náboženskou obcí, kde obdrželi podrobné instrukce a čísla pro svá zavazadla, která směla vážit maximálně 50 kg. Následně měli své hlavní zavazadlo odevzdat k přepravě předem.
Nejprve zavazadla vozil ruční vozík naložený kufry a tlumoky s bílými čísly transportu. Brzy poté byl odvoz zavazadel organizován stěhovacími vozy a pracovníky židovské obce (říkalo se jim gladiátoři). Podle svědků měl tento organizovaný svoz jediný cíl: krádež zavazadel Němci už v Praze. Lidem pak zůstalo na cestu jen to, co si nesli na zádech.
…kostky cukru zabalené do sloupečků po deseti pro úsporu místa, papírové kelímky s tukem zalité voskem a všelijak kamuflované krabičky léků bez originálního označení – protože léky byly zakázány,(…) peníze zašité porůznu v šatech, čepicích, pasech.
V den odjezdu se lidé ve stanovené datum museli v časných ranních hodinách dostavit do objektu Radiotrhu jen s příručním zavazadlem, nejlépe batohem, obsahujícím nezbytnosti na první dny cesty včetně jídla. Na místě pak Židé absolvovali další formální procedury a prožívali poslední chvíle před samotnou deportací. U dlouhých stolů s esesáky museli odevzdat veškeré peníze, šperky a další cennosti, doklady a klíče od svých bytů (pokud už je předtím neodevzdali domovníkovi). Soupisem majetku a dalšími formuláři museli doložit, že veškerý jejich majetek propadá Říši. Zároveň byli vystaveni ponižujícím osobním prohlídkám, zastrašování a fyzickým trestům. Mužům na místě ostříhali vlasy.
Celý proces postupně Židy zbavoval posledních zbytků důstojnosti a naděje před cestou do neznáma. Tváří v tvář nejistotě a strachu se chytali naděje a chtěli věřit tvrzení nacistů o Terezíně jako o místě, kde budou moci normálně žít a pracovat.
Předtím to byly takové od sebe oddělené stánky. Mám pocit, že to bylo něco jako juta polepená tapetou a barevně natřená.(…) V nich jsme měli matrace na délku a bylo tam hodně těsno.
V obrovské hale, kam byli deportovaní nahnáni, panoval chaos připomínající provizorní polní lazaret. Podlaha byla pokryta matracemi, mezi nimiž se klikatily úzké cestičky zavalené kufry a batohy, lidé se museli navzájem přelézat.
Dřevěné budovy byly v žalostném stavu. Střechami zatékalo, v zimě chybělo jakékoliv vytápěn, vnitřek byl zamořený špínou. Vzduch byl těžký lidským dechem a hlavně strachem. Ženy se mohly mýt v dřevěné boudě s umyvadlem, pro muže byly před halou umístěny žlaby a potrubí s vodou na mytí. Latríny se nacházely v dlouhé dřevěné boudě, což byly jen kbelíky, které bylo třeba denně vynášet.
Vnější perimetr střežila pražská protektorátní policie, zatímco uvnitř hlídkovali příslušníci SS. Život za ohradou ostře kontrastoval s běžným ruchem za ní. Blízkost normálního světa připomínaly jen zvuky tramvají a městského shonu doléhajícího do tábora.
Pravidla pro balení cestovních zavazadel do transportu.
Další z přeživších holocaustu, umělkyně Helga Hošková-Weissová ve svých zápiskách popsala, jak to vypadalo v den transportu, kdy byla na dvoře Radiotrhu seřazena skupina asi tisíce lidí. Skupiny po padesáti lidech byly přísně střeženy ozbrojenými příslušníky a před odchodem na nádraží Praha-Bubny k nim promluvil nacistický důstojník s projevem, že jedou „do nového kraje, kde budou moci začít nový život, bez útlaku, a kde bude o ně postaráno a dobře se jim povede.“
Potom byli deportovaní vyváděni po skupinách do Veletržní ulice. Lidem, kteří se tou dobou nacházeli v okolí, protože se celé „divadlo“ odehrávalo zpravidla v brzkých dopoledních hodinách, se naskytl pohled na pochmurný průvod kráčející pod dohledem zbraní: staří, mladí, děti, obtěžkáni vším, co jim zbylo. Na kabátech měli žluté hvězdy a transportní čísla, jediné rozlišení v davu zbaveném lidskosti.
„Na chodnících se zastavují chodci a zvědavě nás pozorují. V některých očích se objevují slzy, jiní zůstávají stát s otevřenými ústy, jako by spatřili zjevení,“ napsala o zážitku Helga Hošková-Weissová. .
Na nádraží na deportované čekaly přistavené vlakové vagony, ve kterých měl každý místo označené přiděleným číslem. Přeprava se časem zhoršovala: od osobních vlaků nižší třídy až po nákladní vagony. Když potom nacisty zaplombovaný vlak po několika hodinách jízdy zastavil na cílové stanici v Bohušovicích, museli lidé ujít ještě několik kilometrů pěšky. V Terezíně je čekalo kruté rozdělení – muži byli odděleni od žen, děti byly umístěny do samostatných budov.
Do konce války bylo z Protektorátu Čechy a Morava deportováno do Terezína přes 74 tisíc Židů. Jednalo se o převážnou část veškerého židovského obyvatelstva z českých zemí. Tragický osud většiny z nich byl následně zpečetěn transporty do vyhlazovacích táborů.
Vlakové nádraží Praha–Bubny (40. léta 20. stol)
Nezapomenout
Pražský sběrný tábor v Holešovicích bylo zrušen během července 1943, kdy se změnil na sklad Treuhandstelle se zabaveným nábytkem pražských Židů.
Během Pražského povstání, odpoledne 7. května 1945, byl areál ostřelován německým dělostřelectvem od Kobylis. Požár zachvátil několik pavilonů a navzdory rychlému zásahu nakonec lehla popelem zhruba polovina budov.
V roce 1948 byla na místě postavena dřevěná administrativní budova veletrhů, později využívaná jako městský úřad a zbouraná v roce 2009. V letech 1967–70 vznikl vedle Veletržního paláce Parkhotel, na který v 80. letech navázala budova ministerstva vnitra ve Strojnické ulici. Posledním přírůstkem je obchodní centrum, které vyrostlo v místech bývalého „dřeváku“.'
Budova Parkhotelu na ulici Dukelských hrdinů v Praze 7.
Již v polovině šedesátých let vytvořil sochař Břetislav Benda pamětní desku, jež měla na místě někdejšího Radiotrhu uctít památku obětí holocaustu. Její instalace však byla zmařena zásahem obvodního výboru KSČ na Praze 7, který ji zamítl pod záminkou nesouhlasu s politikou Izraele vůči Arabům. Následovala léta marných snah o zvrácení tohoto rozhodnutí, avšak komunistická strana setrvávala na svém stanovisku.
Zlom přišel až s pádem komunistického režimu. V únoru 1990 se Terezínská iniciativa, sdružení bývalých vězňů z Terezína, obrátila na pražského primátora s návrhem na vytvoření nové pamětní desky v místě bývalého shromaždiště. Realizace se ujala Helga Hošková-Weissová, která vytvořila figurální reliéf s nápisem: „Na památku více než 80 tisíc českých Židů vyvražděných v letech 1941–1945. 45 513 mužů žen a dětí bylo odvlečeno z těchto míst.“ Pamětní deska nese také hebrejský nápis „JIZKOR“ – „Nechť (Bůh) vzpomene“.
Pamětní deska našla své místo na betonové zdi před Parkhotelem a byla slavnostně odhalena 16. října 1991, symbolicky v den 50. výročí od zahájení deportací. Tímto skromným aktem byla konečně důstojně uctěna památka na oběti této tragické kapitoly českých dějin.
Pamětní deska v místě bývalého shromaždiště od Helgy Hoškové-Weissové.
Od chvíle, kdy vyzvaní Židé vkročili do bývalého holešovického Radiotrhu, nebylo pro nikoho z nich už návratu. Onen moment představoval pro většinu definitivní konec svobody. Bylo by možná vhodnější nenazývat místo mírnějším slovem „shromaždiště“, ale spíše tím, čemu se skutečně podobalo a názvem, který má přesnější konotaci – tedy koncentračním táborem. Mimochodem, velmi věrně je jeho atmosféra zachycena ve filmu „Daleká cesta“ režiséra Alfréda Radoka z roku 1948, jehož příbuzní tudy také prošli. ⬛
————
Zdroje:
KACZOROWSKI, Aleksander. Ota Pavel: pod povrchem. Přeložil Martin VESELKA. Brno: Host, 2020.
KAUFMANNOVÁ, Heda a SLAVÍČEK, Antonín. Léta 1938-1945 válečné vzpomínky. Svědectví o době a lidech. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1999.
LAGUS, Karel a POLÁK, Josef. Město za mřížemi. Vyd. 2., V nakl. Baset 1. Praha: Baset, 2006.
ŠANDA, Jaroslav: Koncentrační tábor v Praze 7 – Radiotrh. Obvodní výbor Českého svazu protifašistických bojovníků v Praze 7, Praha 1987.
PADEVĚT, Jiří. Kronika protektorátu: represe, rezistence, holokaust, státní a okupační správa, kolaborace, bojové operace, kultura, všední život. Praha: Academia, 2021.
ROUBÍČKOVÁ, Eva. Terezínský deník 1941-45: svědectví o životě a smrti v terezínském ghettu. Praha: P3K, 2009.
