Sláva Eman Nováček: Složil hity „Jen pro ten dnešní den“ a „Slunečnice“, skoro nespal

Hudební skladatel a kapelník Sláva Eman Nováček (vl. jm. Blahoslav Emanuel Nováček) se narodil 2. ledna 1911 v početné rodině sladovnického mistra Adolfa Nováčka v Praze–Dejvicích čp. 181 (Dejvická sokolovna). Už během gymnazijních studií založil Nováček se spolužáky amatérský orchestr. Současně si přivydělával v holešovických kinech, kde na klavír doprovázel němé filmy.

Na počátku své hudební dráhy působil Nováček jako klavírista u tanečního mistra Bohumila Červinky, kde se seznámil s nejnovějšími hudebními trendy. V následujících letech vystřídal několik kavárenských kapel, a stal se vyhledávaným hudebníkem v pražských tanečních kavárnách, hrál například v Rokoku, Skautu nebo Mánesu. V roce 1932 usedl za klavír v jazzovém orchestru kabaretu Červené eso pod vedením E. F. Buriana. Vrcholem tohoto období bylo krátké angažmá v divadle Vlasty Buriana.

Od podzimu 1933 sloužil Nováček dva roky na vojně, ze které se vrátil na podzim 1935. Oženil se s úřednicí Blaženou Kubšovskou, ale manželství se po několika letech rozpadlo. V té době začal používat umělecké jméno Sláva Eman Nováček (S. E. Nováček) a spolupracoval na úpravách hudby k filmové komedii „Tři vejce do skla“ (1937), kterou napsal Eman Fiala. Osudové setkání s Oldřichem Novým pak přišlo v roce 1939 při synchronizaci filmu Kristián.

Písně pro film „Kristián“ (premiéru měl 8. září 1939) vznikaly za velmi specifických okolností, jak je patrné z vyprávění samotného skladatele. Vše začalo, když za skladatelem přišel Josef Gruss a přinesl Nováčkovi dva texty – „Nečekej“ a „Jen pro ten dnešní den“. Gruss řekl: „Slávo, když do rána uděláš dvě písničky, pojedeš s námi na Barrandov, bude tam Frič a když se jim to bude líbit, vezmou ti to do filmu.“ Skladatel pracoval celou noc a do rána byly písně hotové. Frič byl nadšený a okamžitě začal jednat o smlouvě.

Nováček také vzpomínal, že když šel podepsat smlouvu, ředitel mu řekl, že je teprve začátečník a že by měl vlastně ještě něco zaplatit, pokud by písně měly být použity ve filmu. „Poděkoval jsem jim a řekl, že zase mohu jít. Volali za mnou: Počkejte, počkejte, vy jste nějaký hrr!. A tak jsem to s nimi dotáhl až na 20 tisíc korun, to byla tehdy normální kvóta.“

Píseň „Nečekej, nečekej“ v komedii zpíval R. A. Dvorský, který také se svým orchestrem nahrál hudební synchron k filmu. Skladbu „Jen pro ten dnešní den“, kterou zná snad každý, nazpíval představitel Kristiána Oldřich Nový. Obě byly vydány také na gramofonových deskách.

Při synchronizaci filmu se S. E. Nováček blíže seznámil s Oldřichem Novým, který ho oslovil s prosbou, aby nastoupil v jeho divadle jako náhrada za těžce nemocného klavíristu Františka Svojíka. Ačkoli Nováček zpočátku váhal, nakonec ho Nový přemluvil. Tím začala jejich spolupráce, která trvala téměř deset let, jejímž výsledkem byla řada komedií s Nováčkovou hudbou a v jeho instrumentaci. Práce to ale byla velmi náročná: „Seděl jsem u klavíru, dirigoval jsem scénu nahoře a dole zase orchestr a k tomu jsem ještě musel hrát všema deseti,“ řekl Nováček.

Ještě v roce 1939 složil Nováček hudbu k operetní veselohře „Lidi, pozor na lidi“, která měla premiéru o rok později v divadle U Nováků. Následoval film „Dívka v modrém“ s Lídou Baarovou (premiéru měl 26. ledna 1940), kde Nováček pracoval s variacemi motivu titulní písně, která naplno zazněla až v závěrečné scéně filmu, v podání hlavního protagonisty Oldřicha Nového. Ve filmu zazněla také swingová „Romance (Růže nad mojí mříží)“, kterou nazpívala Lída Baarová. Texty k oběma písním napsal K. M. Walló. V dalším filmu s Oldřichem Novým, s názvem „Život je krásný“ (prosinec 1940), vynikly Nováčkovy písně „Jednou, jen jedenkrát“ a „Dvě bílé ruce“. Nováček zhudebnil také krátký kulturní film „Žhavý jícen“ pojednávající o kladenských železárnách.

Při natáčení filmu režiséra Martina Friče „Hotel Modrá hvězda"(srpen 1941) se S. E. Nováček rozhodl přenechat roli dirigenta Emanu Fialovi, jelikož sám nebyl herec, a navíc měl trému. Pro zpěv „Slunečnice“ Nováček osobně vybral zpěvačku Inku Zemánkovou, ve filmu vystupuje za doprovodu orchestru Jaroslava Maliny a s hudebními vložkami skupiny Lišáci.

Když se ukázalo, že Inka Zemánková není příliš fotogenická, bylo třeba improvizovat. Režisér Frič tedy řekl architektovi, aby „s tím něco udělal“. Ten nechal ušít pro Inku známý slaměný širák a pak už bylo vše bezvadné. A natáčel se tehdy již s playbackem. „Tak se také stalo, že na plátně Eman Fiala mával jako dirigent rukama a my jsme hráli poněkud jinak – no zkrátka, dirigent byl mimo rytmus,“ řekl Nováček. Kromě tohoto pozdějšího hitu napsal Nováček pro tento film ještě foxtrot „Celý den si zpívám“.

Na svou práci na tomto filmu Nováček vzpomínal publicistovi Ivanu Rösslerovi: „Frič měl subjektivní představu o tom, jak má muzika vypadat a dokázal to říct. Ale o tom, že budu dělat hudbu k filmu Hotel Modrá hvězda, rozhodlo přání Oldřicha Nového. Jenže filmová hudba – to byla tenkrát taková Popelka.(…) Dostal jste tak zvaný „šlingr“, což byly části filmu, kde měla být hudba. Smyčku jsem si mohl pouštět, jak dlouho jsem chtěl. Při projekci jsem si dělal poznámky, které měly vystihnout náladu. Každá scéna měla jinou náladu a tu skladatel musel svou hudbou vystihnout. A víte, kolik je hudby ve filmu Hotel Modrá hvězda? Neuvěříte – sedmdesát minut.“

Nováček tehdy spával dvě hodiny denně a kafe kombinoval s psychotonem, což byly tehdejší prášky na povzbuzení, čímž si dost ničil zdraví. Hudba, kterou Nováček sám dirigoval, se točila na jeden mikrofon ve velkém sále pražské Lucerny.

Během období 2. světové války se Nováček věnoval především práci pro film a nahrávací studia. V roce 1941 přišla nabídka firmy ESTA, aby pro ni Nováček sestavil nový studiový orchestr. Nováčkův soubor se tak stal jedním ze tří nahrávacích orchestrů této firmy (další dva řídil Sláva Mach a Karel Vacek), ovšem jako jediný se orientoval na swingovou hudbu.

V ESTĚ působil Nováček také jako hudební režisér a později jako hudební referent. Prvním gramofonovým snímkem Nováčkova studiového orchestru byla jeho již zmiňovaná píseň Slunečnice, jednalo se ale již o její druhou nahrávku, tentokrát v podání Boženy Portové a vokální skupiny Lišáci (první verzi natočila pro Ultraphon Inka Zemánková a Lišáci za doprovodu orchestru Karla Vlacha).

Nahrávací aktivita Nováčkova studiového orchestru se rychle zvyšovala a do konce války dosáhla bezmála stopadesáti nahrávek. S orchestrem spolupracovali také různí filmoví herci a herečky jako Jiřina Šejbalová, František Filipovský, Jára Kohout, Rudolf Hrušínský nebo Ljuba Hermanová.

Po válce začal Nováček studovat skladbu na pražské konzervatoři u Aloise Háby, kde absolvoval v roce 1947. Napsal také hudbu ke hře Loď živých v Divadle U Nováků. Zároveň stále působil (než jej v polovině roku 1948 zavřeli) v divadle Oldřicha Nového, kde už neřídil orchestr, ale hrál pouze na klavír.

V době největší slávy Nováčka mrzelo, že někteří producenti kladli skladatele na úroveň rekvizity nebo nutného zla. Často se stávalo, že jméno skladatele nebylo uvedeno ani na tištěném programu, ani na tzv. „nudli“, tedy dlouhém a úzkém plakátu, jako se to stalo u například u Kristiána. Byla to zkrátka doba, kdy jsme byli stále daleko od toho, aby byla hudba považována za rovnocenný prvek filmu, ačkoliv na ní často film stál a padal.

Po uzavření Nového divadla přišel Nováček o stálé zaměstnání, naštěstí ale dostal významnou zakázku na složení hudby k filmové komedii „Hostinec U kamenného stolu“ (1948). Podle svých vzpomínek se však při dokončování hudby psychicky zhroutil.

V padesátých letech pokračoval ve skládání populárních písní, i když jeho tvorba z této doby už nebyla tolik úspěšná. Kromě populární hudby se pokoušel také o skládání vážné hudby. 27. března 1979 Sláva Eman Nováček v Praze umírá.

................

Zdroje:

SUCHÝ, Ondřej. Zavřete oči, přichází--: leccos kolem Oldřicha Nového. Praha: Melantrich, 1993.

http://www.cs-retromusic.net/novacekse.htm

https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz/index.php?option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=2346