Šest zoufalců proti republice: Příběh atentátu na prezidenta Beneše

Je duben 1945. Zatímco se Edvard Beneš triumfálně vrací z exilu, aby vedl obnovené Československo, šest mladých mužů se vydává na misi s jediným cílem – zavraždit staronového prezidenta. O události se dnes téměř nemluví, nicméně samotný příběh připomíná spíše scénář béčkového filmu.

Jednou z ústředních postav příběhu je Jan Svoboda (1921–2011), muž, jehož životní cesta byla lemována samými špatnými rozhodnutími. Už jako student Arcibiskupského gymnázia v Praze se začal zajímat o politiku: „Došel jsem k závěru, že demokracie nebyla tak silná, aby se sama ubránila Němcům, že není sociálně spravedlivá a že množství stran ubíjí stát,“ vysvětloval později své pohnutky. V roce 1937, v pouhých sedmnácti letech, vstoupil do studentského klubu fašistické organizace Vlajka.

Svobodova cesta od idealistického studenta k prototypu zrádce byla rychlá a strmá. Po německé okupaci v březnu 1939 se v pouhých 18 letech stal vedoucím Mládeže Vlajky v Brně. Brzy nato ale z Vlajky vystoupil, protože mu připadala „příliš nedůsledná“, a našel nové uplatnění v Kuratoriu pro výchovu mládeže, organizaci vytvořené nacisty pro indoktrinaci české mládeže. Svoboda rychle stoupal v hierarchii a stal se jedním z jejích klíčových funkcionářů.

Jeho fanatismus a oddanost nacistické ideologii byly tak výrazné, že si ho brzy všimli i samotní němečtí okupanti a stal konfidentem pražského gestapa. Svoboda pak donášel na své vlastní krajany a jeho činnost údajně vedla k zatčení několika českých odbojářů.

Na jaře 1945 oslovil Jana Svobodu dr. Alois Krannich, jeden z německých poradců ve vedení Kuratoria. Krannich měl následující plán: „Válka skončí asi v neprospěch Německa, a proto je nutno docílit toho, aby Čechy s Moravou zůstaly oddělené od Slovenska. Potřebujeme, aby se emigrace a lidé doma rozdělili na dvě části: na část orientovanou na Východ i na Západ.“

Prostředek k dosažení tohoto cíle? Atentát na prezidenta Beneše, Klementa Gottwalda nebo jiného významného československého představitele. Krannich věřil, že takový čin by mohl vyvolat chaos a nedůvěru mezi Čechy a Slováky. V pozadí stála nacistická zpravodajská služba Sicherheitsdienst (SD), která doufala, že by atentát mohl vyvolat rozkol i mezi západními Spojenci a Sovětským svazem.

Jan Svoboda se v té době v Praze seznámil také s Vladimírem Morávkem, poručíkem Hlinkovy gardy a bývalým novinářem. Morávek, který nedávno neúspěšně žádal o začlenění do kolaborantské Svatováclavské roty, našel ve Svobodovi ochotného spojence. O několik dní později se tato dvojice sešla u tramvajové zastávky na Letné s Morávkovými společníky z Bratislavy: Jozefem Belanem a Ladislavem Deptou. Společně zamířili do konspirační vily Sicherheitsdienstu.

Ladislav Depta později vzpomínal: „Návštěva v kanceláři (Sicherheitsdienstu pozn. aut.) u dr. Hammera měla spíše ráz informativní. Jan Svoboda s námi byl také jako tlumočník německého jazyka. Hammer nás přátelsky přivítal a v rozhovoru se zeptal, zda jsme si dobře rozmysleli, co máme na Slovensku dělat.“

Již při této první společné schůzce údajně padlo – podle pozdějších výslechových protokolů – slovo atentát. Zároveň měla skupina na Slovensku vyhodit do vzduchu nějaký vojensky důležitý objekt, získat zprávy o všeobecné a vojenské situaci a vrátit se zpět. Sabotážní čin měl za cíl, aby se veřejné mínění domnívalo, že Slováci nejsou spokojeni s myšlenkou jednotného státu. Tím započala příprava jednoho z nejbizarnějších plánů konce války.​​​​​​​​​​​​​​​​

Ke Svobodovi se brzy přidal Jiří Málek, další bývalý člen Vlajky a Kuratoria, nyní konfident nacistických bezpečnostních složek a Vladimír Koucký, syn vlajkaře, který zahynul při nezdařeném pumovém útoku na synagogu v Kroměříži v červenci 1939. I Koucký byl funkcionářem Kuratoria a spolupracovníkem nacistů.

Českpu trojici doplnili tři Slováci – již zmínění Morávkovi lidé, příslušníci Hlinkových gard Jozef Belan a Ladislav Depta, do třetice ještě jistý Daniel P. (známo je jen to, že o sobě tvrdil, že pochází ze Záhorské Bystrice).

Následující dny byly naplněny intenzivním výcvikem. Výcvik probíhal jednak v Chebu, ale především v Praze na Střeleckém ostrově, kde se skupina mužů učila zacházet s výbušninami. Jozef Belan později vypověděl: „V bedničkách jsem viděl donarit a výbušninu anglické výroby, dva druhy zápalné šňůry, rozbušky, jednu minu a jednu anglickou bombu. Aigner nás učil řezat zápalnou šňůru, vpravit ji do rozbušky a rozbušku vložit do donaritu. Dále nás učil vyhazovat stromy a telegrafní sloupy donaritem a bleskovicí, obeznámil nás s minou, která měla elektrické zapalování, a konečně také s anglickou bombou, o které nám řekl, že se s ní provádějí atentáty a že je to bomba anglické Intelligence Service. Takovou bombou byl prý zabit také Heydrich.“

Hlavním cílem atentátníků zůstával prezident Edvard Beneš, ale ani Klement Gottwald, vůdce komunistů, nebyl v bezpečí. Jan Masaryk, původně také na seznamu, unikl hrozbě díky své účasti na konferenci OSN v dalekém San Francisku. Byl to plán šílený, ale v chaosu konce války ne zcela nereálný.​​​​​​​​​​​​​​​​

28. dubna 1945 nasedla šestice mladých mužů do večerního rychlíku směr Slovensko. Dr. Hammer, organizátor celé operace, vybavil skupinu vším potřebným pro jejich nebezpečnou misi (potravinami, čokoládou, cigaretami a lahví koňaku). Každý také obdržel deset tisíc slovenských korun a falešné doklady pro případný ústup. Nechyběly ani propagandistické letáky. Velením pověřil Hammer Jozefa Belana, kterému ještě naposledy zdůraznil závažnost jejich úkolu.

Přes Moravu se skupina dostala na slovenské hranice, které překročili pěšky. V Dolní Maríkové se přihlásili u národního výboru s tvrzením, že chtějí vstoupit do československé armády, jak Jan Svoboda vypověděl: „Tam nám dali potvrzení, že hodláme vstoupit do československé armády. Sdělili nám, že doplňovací velitelství sboru je v Turčanském Svatém Martině a napsali povolení k cestě. Cestovali jsme přes Žilinu, kde jsme se dozvěděli, že tam má s vládou přijet prezident republiky.“ Polovina skupiny ale ztratila nervy a rozhodla se okamžitě vrátit.

Svoboda, Málek a Belan setrvali a pokračovali dál. Když dorazili do Žiliny, měli ideální příležitost splnit svůj úkol. Jenže… nestalo se tak.

Euforie, která osvobození doprovázela, zřejmě otřásla odhodláním atentátníků. A jejich mise proto skončila nečekaně – v kasárnách v Turčianském Svätém Martině se nakonec sami udali. Ať už je k tomu vedla naděje na mírnější trest, nebo probuzené svědomí, jejich krok tuto bizarní epizodu konce války definitivně ukončil.

Po zatčení a převezení do Prahy Svoboda během výslechů odhalil detaily plánovaného atentátu i svou činnost pro gestapo, čímž pomohl rozkrýt síť nacistických kolaborantů. Paradoxně se pak v uniformě československého důstojníka ještě účastnil výslechu Jaromíra Victorina, funkcionáře Kuratoria, kterého přitom napadl a zmrzačil. Tento incident ale vyvolal veřejné pohoršení a otázky, jak je možné, že muž, který plánoval vraždu prezidenta, je nejen na svobodě, ale dokonce se účastní vyšetřování.

Až teprve v roce 1947 stanul Svoboda před Národním soudem v procesu vedeném proti Františku Teunerovi (vedoucímu Kuratoria) a dalším spolupracovníkům Kuratoria. Soud však vyhodnotil jednání skupiny atentátníků jako pokus o vyvinění se z předchozích zločinů: „Obžalovaný souhlasil s provedením Němci uložených úkolů jenom proto, aby se dostal na Slovensko a oznámením o chystaném atentátu si mohl získati určité zásluhy a zakrýti tak svoji činnost protektorátní.“ Jan Svoboda byl nakonec odsouzen k trestu smrti nikoliv za přípravu atentátu, ale za spáchání zločinů proti osobám v souběhu s trestným činem udavačství.

V nečekaném zvratu pak prezident Edvard Beneš – muž, kterého měl Svoboda zavraždit - využil svého práva udělit odsouzenému milost a 2. května 1947 byl Svobodův trest změněn na doživotní odnětí svobody.

Sedmnáct let nakonec strávil Jan Svoboda za mřížemi, než byl v roce 1963 propuštěn jako jeden z posledních retribučních vězňů. Jeho návrat do společnosti byl tichý a nenápadný. Střídal zaměstnání, nakonec zakotvil jako strojník u Staveb silnic a železnic. O své temné minulosti a motivech svých činů nikdy veřejně nepromluvil. Zemřel v zapomnění, jako tichá připomínka temné kapitoly českých dějin.

…………

Zdroje:

CÍLEK, Roman. Krysí stezky, aneb, Jak se prohrává válka: pohled do zákulisí pádu „třetí říše“. Třebíč: Akcent, 1999.

LETKOVÁ, Alexandra.Atentáty v československých dejinách. Alexandra Letková. Právněhistorické studie / Sv. 52/3, (2022).

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10116288585-archiv-ct24/215411058210038/