Vltavská riviéra: Letní idyla i utonulí

Koupání a plavání ve Vltavě se kdysi stalo nedílnou součástí pražského života, což dokládají dobové záznamy mapující rozvoj příslušné infrastruktury v průběhu 19. století. Do té doby však platila přísná nařízení a starší vyhláška vydaná už v roce 1781 dokonce Pražanům zakazovala koupání pod širým nebem. Až o něco později, v roce 1799, byla tato restrikce zmírněna. Nové nařízení umožňovalo koupání, avšak pouze na předem vyhrazených a kůly ohraničených místech.

Roku 1809 byla založena vojenská plovárna v Praze, což ji činí první plovárnou nejen u nás, ale i v celé střední Evropě. Začátky však byly skromné. Plovárna byla vytvořena přestavbou starého plavidla zakotveného u břehu Na Františku, brzy ale byla nahrazena dřevěným prámem s převlékacími kabinami, který kotvil pod klášterem křižovníků nedaleko Karlova mostu. Ve třicátých letech 19. století prám během povodně, navzdory zatížení čtyřmi děly, dorazil až k dnešní Strakově akademii, kde už zůstal a plovárna zde působila několik let. Od roku 1817 byla tato plovárna otevřena i široké veřejnosti. Praha tak předstihla Vídeň a Berlín, které si své první plovárny vybudovaly až o několik let později.

S postupným nárůstem zájmu o vodní rekreaci a uvolněním společenských konvencí sledujeme už během 19. století výstavbu celé řady dalších lázní a plováren podél vltavských břehů. Rozmach plováren šel také ruku v ruce se změnami společenských zvyklostí, kdy ženy začaly při koupání více odhalovat tělo, což vzbuzovalo pozornost. Koupání se postupně stávalo běžnou hygienickou i rekreační aktivitou.

Při pohledu na rozmístění pražských říčních plováren v období první republiky bychom jich nejvíc našli na jih od centra metropole. Nejjižnější z nich, soukromé branické lázně Na Mlýnku (příp. Na Mlejnku či Mlejnek) majitele Josef Drahoňovského, byly vybavené kabinami na břehu, různými herními atrakcemi a ohrazenými prostory pro koupání ve vodě.

Právě v těchto místech však bylo koupání ve Vltavě nejvíce nebezpečné. Střed řeky a prostor blíže k Barrandově skále byly pověstné svými zrádnými spodními proudy a neviditelnými vodními víry. Pokud člověk nebyl zdatným a zkušeným plavcem, mohl v těchto podvodních nástrahách snadno uvíznout. Ostatně, počty utonulých nešťastníků, vylovených místními již otrlými plavčíky, byly tehdy opravdu vysoké.

Největším lázeňským podnikem meziválečné Prahy byly bezpochyby První podolské lázně na Dvorecké louce v Podolí, nazývané též Žluté. Disponovaly rozsáhlými travnatými i písčitými plochami a v jejich přilehlém sousedství se nalézaly menší Železniční lázně přezdívané Modré.

V lokalitě mezi Barrandovem a Zlíchovem pak v letech 1930-1936 vznikl rozsáhlý komplex Sportovního sdružení pod Barrandovem architekta Vladimíra Grégra se dvěma plovoucími budovami. Ty sloužily jako stanoviště lodí a paluby pro plavce, přičemž mezi nimi byl vnořený i menší bazének pro neplavce.

Nedaleko odtud se nacházely také zlíchovské Vondráčkovy říční lázně s menším plovoucím vorem na řece a převlékárnami umístěnými na břehu.

V blízkosti Vyšehradské skály si manželé František a Marie Mejzlíkovi, oba vášniví plavci, vybudovali v roce 1922 vlastní plovárnu, přezdívanou „Mejzlíkárna“. Areál se sestupnými terasami přiléhal přímo k břehům Vltavy, kde kotvil vor v blízkosti podolského přístavu.

O kus dál bychom našli Vyšehradské říční lázně na plovoucím voru u vyšehradského nábřeží. Vybudoval je již roku 1894 Jan Podlipný, pozdější primátor hlavního města a první starosta tělocvičné jednoty Sokol. Ve 30. letech 20. století se vyšehradské plovárně neformálně říkalo „Špačkova“ podle tehdejšího nájemce Antonína Špačka. Areál plovárny sestával ze tří bazénů, převlékáren, šaten, sprch a suchých záchodů a mohl obsluhovat až 800 návštěvníků. Aby však polonazí plavci nepohoršovali zbytek obyvatelstva, byl celý komplex oddělen od okolního města plotem z prken.

Ještě před vstupem do centra Prahy bychom našli nezařízené smíchovské koupaliště na Císařské louce, Smíchovskou obecní plovárnu u Palackého mostu, a na dnešním Veslařském ostrově se rozprostíralo koupaliště přístupné pouze členům Dělnické tělocvičné jednoty (DTJ).

Za jednu z nejstarších a nejznámějších lze označit plovárnu na Slovanském ostrově. Postavená jako „Žofínská plovárna“ továrníkem Zelingerem v roce 1886, byla roku 1920 zakoupena obcí pražskou a pronajata Českému plaveckému klubu. Jádrem plovárny Slovanka (jak se jí později říkalo) byla rozlehlá dřevěná pontonová konstrukce s kapacitou až pro 1200 lidí. Na plovoucí plošině se nacházely bazény určené jak pro plavce, tak i neplavce. Do roku 1939 byla tato plovárna v srdci města pronajímána plaveckému klubu ČPK, poté zde působil SK Slavia. Zatímco většina vltavských plováren časem zanikla, Slovanka byla v provozu ještě v 70. letech 20. století.

U nábřeží pod Letnou se nacházely hned dvě plovárny – už zmíněná Vojenská na plovoucích vorech a Občanská plovárna u mostu Svatopluka Čecha, přístupná široké veřejnosti, kterou spravoval Amatérský plavecký klub. Občanská plovárna měla zázemí ve zděné budově na břehu, kterou v klasicistním stylu projektoval architekt Josef Ondřej Kranner v letech 1840-1841. Její středová část s otevřeným průčelím směřujícím k řece se dodnes zachovala.

Na ostrově Štvanice vedle Karlína bylo ve 30. letech 20. století možné nalézt jednak obecní říční lidové koupaliště, dětské říční koupaliště a také plovárnu Karla Šumavského, kterou tvořila velká restaurační loď a plovoucí vor. Mezi lety 1920–1931 se na Štvanici vyskytovala ještě soukromá plovárna jistého pana Horáka.

Mezi poslední plovárny na řece Vltavě na území Prahy patřila lidová obecní koupaliště v Praze VII. První se nacházelo na Maninách (od r. 1911), druhé koupaliště neslo název „Na staré plavbě“ (od r. 1912) a nacházelo se v blízkosti bývalého libeňského pilotového mostu.

Mimo Vltavu bylo v meziválečné Praze možné využít ještě další přírodní koupaliště, např. na Botiči v Hostivaři, na Rokytce v Hrdlořezích, na Dalejském potoce v Jinonicích či na rybníce Hamru v Záběhlicích, ve Lhotce nebo ve Starých Dejvicích.

Druhá polovina 20. století nakonec přinesla postupný úpadek tradice říčních lázní v hlavním městě. S příchodem 50. a 60. let lze zaznamenat klesající zájem Pražanů o koupání a osvěžení ve vodách Vltavy. Jednou z hlavních příčin byl dopad výstavby přehradních nádrží Orlík a Slapy na středním toku Vltavy. Po jejich dokončení totiž došlo k výraznému snížení teplot vltavské vody v letních měsících. Negativní roli také sehrálo rostoucí znečištění vltavské vody v čím dál průmyslovější metropoli. Hygienické podmínky pro říční koupání se zhoršovaly.

Postupem času začala v Praze rovněž přibývat bezpečnější umělá koupaliště a kryté plavecké bazény poskytující lepší zázemí. Významnou událostí bylo otevření plaveckého areálu v Podolí s venkovními bazény a plaveckou halou v roce 1965. Odliv zájmu veřejnosti o tradici říčního koupání a plavání ve Vltavě nakonec vedl k postupnému chátrání a zániku mnohých bývalých předválečných plováren. V současnosti se ve pražských vodách osvěžuje už jen hrstka nadšenců.

...........................

Zdroje a doporučená četba k tématu:

BEČKOVÁ, K. Zmizelá Praha. Vltava a její břehy. vol. I. Praha: Paseka, 2015.

KOLÁTOR, V. a HOFBAUER, A. Lázně. Stavba lázní, koupališť a plováren, jejich úprava a zařízení. Praha: Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, 1935.

SNELLGROVE, K., MEZEROVÁ, J. a LOMÍČEK, J. Pražská sportoviště v proměnách času aneb Tělesná kultura a místa paměti v Praze. Vydání první. Praha: Národní muzeum, 2023.

SRB, V. Století plaveckých sportů v našich zemích. Praha: Mladá fronta, 2018.

Plavectví: měsíčník pro plování, skoky do vody a vodní polo. Praha: Československá obec sokolská.