Článek
Podle starověkého římského zvyku se na Květnou neděli při mši svaté zpívají pašije, tedy zpráva o utrpení a smrti Ježíše Krista, a to každý rok podle jiného ze tří evangelií. Pouze na Velký pátek se zpívají pašije Janovy.
Na Květnou neděli se v kostele světí kočičky, větvičky vrby jívy s částečně rozvinutými pupeny. Podle tradice se světily listy palmy, ale časem se od palmových listů upustilo a nahradily je větve stromů pro lokalitu původních. Na některých místech se proto světí větve zimostrázu, olivovníků, tisů, vrb a podobně. Vysvěcené kočičky se v minulosti dávaly za trámy, obrázky či křížky, aby uchránily stavení před bouřkou či pohromou.
Po Květné neděli následuje pašijový týden, kdy si lidé při pobožnostech připomínají význam umučení a nejvyšší oběti Ježíše Krista.
Modré pondělí je den, kdy by se podle tradice nemělo pracovat. Tento den měl sloužit k nabírání sil a odpočinku. To ale neplatí pro hospodyňky. Ty právě na Modré pondělí měly začít s jarním úklidem.
Šedivé úterý je den ve znamení příprav na hlavní velikonoční dny. V Šedivé úterý by se mělo uklízet a vymetat pavučiny. Podle tradic se někde bílila stavení a myla okna. Někdy se Šedivé úterý označuje jako Žluté. Žluté je tehdy, když svítí slunce, Šedivé v případě, kdy je oblačno a prší.
Škaredá středa připomíná zradu Jidáše Iškariotského, který byl špehem mezi učedníky Ježíše Krista. Podle lidového vyprávění se v tento den Jidáš na Ježíše mračil, tedy škaredil.
Zelený čtvrtek je pro křesťany den, kdy si připomínají poslední večeři Páně, na které Ježíš ustanovil svaté přijímání. Na Zelený čtvrtek večer odlétají zvony do Říma a v kostelích zavládne až do Bílé soboty ticho a zvonění nahradí děti s řehtačkami, jejichž zvuk prý vyhání nečisté síly z domů a stavení.
Velký pátek připomíná ukřižování Ježíše Krista a jeho smrt na Kalvárii. V tento den se nevykonávaly žádné zemědělské práce - nesmělo se hýbat zemí, do které byl položen Ježíš Kristus. Zato byl Velký pátek nejvhodnější den k hledání pokladů, neboť se prý země sama otvírala.
Bílá sobota se nesla ve znamení bílení a velkého úklidu. Ráno se před kostelem světilo dřevo a oheň, jímž se pak zapálila velikonoční svíce — paškál. Z posvěceného dřeva se pak zhotovily doma křížky, které v neděli odpoledne zapichovali hospodáři do polí jako ochranu proti blesku a krupobití.
Bílá sobota končila slavností Vzkříšení. Slavné „gloria“ bylo doprovázeno radostným zvoněním kostelních zvonů, které zároveň oznamovalo konec půstu. Připravovaly se tradiční i obřadní pokrmy. V sobotu to byla tzv. velikonoční hlavička, pekly se také vdolky a mazance a velikonoční beránek.
Velká neděle neboli Boží hod velikonoční je slavnost Zmrtvýchvstání Páně. Jedná se o největší slavnost křesťanského církevního roku, při níž se slaví zmrstvýchvstání a vítězství nad smrtí Ježíše Krista. V tento den se nepracovalo a lidé se věnovali oslavám. Skončil půst a k obědu jako sváteční pokrm bývala kůzlečí, skopová, králičí nebo vepřová pečínka. V kostele se světívaly pokrmy – maso, vejce i pečivo. Věřilo se, že pokud posvěcené vajíčko sní společně celá rodina, bude po celý rok držet pohromadě. O dobré sváteční jídlo se starala hospodyně, ale mládež se už připravovala na šmigrust, kúpačku, buďačku či mrskačku.
Velikonoční pondělí bylo dnem velké slávy. Chlapci chodili s velkým hlukem po vesnici, děti s řehtačkami honily Jidáše. Pomlázkové právo začínalo pro mládence o půlnoci z neděle na pondělí. Chlapci obcházeli ve skupinách všechny domy, kde bydlely dívky, o něž měli zájem. V pozdější době začaly chodit po pomlázce i děti (většinou v doprovodu rodičů), navštěvujíc příbuzné a sousedy. Dnes se pomlázky účastní i ženatí muži. V pondělí odpoledne platilo ženské právo, kdy po mrskutu chodila děvčata. Tento zvyk se však dochoval již jen málokde.
