Článek
kategorie: Láska, sex a vztahy
Když se mě Klára zeptala, co bych potřebovala, abych při sexu přestala předstírat orgasmus, napadlo mě: aby se mě na něj potom nikdo neptal. Aspoň jednou. Chtěla bych si lehnout vedle něj a chvíli si užít, že tam jsme. Jakmile se zeptá „tak co?“, cítím, že mám odpovědět rychle, pokud možno vesele. A jakmile odpovím, je mi jasné, že příště budu muset začít tím, že mu vysvětlím dnešek.
Často přitom vím docela přesně, co bych chtěla říct. Třeba: „Bylo mi s tebou dobře, ale už jsem chtěla přestat.“ Jenže mě zadrhne to malé ale. Slyším, jak by mu ta věta mohla znít. Jako když ti někdo v práci řekne, že jsi odvedla skvělou práci, a pak otevře sešit s poznámkami.
Teď mě víc zajímá, proč mě napadlo, že musí slyšet právě jednu ze dvou odpovědí. Buď to bylo skvělé, nebo bylo potřeba to zachraňovat. Spousta toho, co jsem opravdu prožívala, se nevešla ani do jedné.
…
Co jsem tím chtěla ukončit
Jednou se mě po sexu zeptal, jestli jsem měla orgasmus. Na vteřinu jsem zaváhala. Všiml si toho a řekl: „Klidně můžeme ještě pokračovat.“
„Ne, dobrý. Měla jsem.“
On to myslel mile. Já jsem v tu chvíli chtěla hlavně přestat ležet v poloze, ve které mě už chvíli tlačil pramen vlasů pod ramenem. Byla jsem unavená a začínalo mi být chladno. Mohla jsem mu říct kteroukoli z těch věcí. Místo toho jsem vybrala odpověď, po které jsme se snad mohli konečně přikrýt.
Když jsem to později vyprávěla Kláře, zeptala se, jestli mi ten sex vůbec dělal dobře.
„Jo. Ze začátku hodně.“
„A pak?“
„Pak už jsem chtěla spát.“
Tak snadno to šlo říct jí. Vůbec ji nenapadlo, že bych slovem „spát“ hodnotila celý večer, jeho schopnosti nebo naše vyhlídky. Až tehdy mi došlo, že bych si stejnou jednoduchou větu mohla dovolit i před ním.
Pak jsem si vzpomněla na jiný večer. Tehdy jsem chuť rozhodně neztratila. Jen jsem měla pocit, že už se nějak dlouho čeká, až něco nastane. Čím víc jsem čekala já, tím víc jsem vnímala, že čeká taky. A tak jsem mu dala odpověď, po které jsme oba mohli konečně povolit.
V obou případech jsem udělala totéž. Kdybych mu ale v obou případech řekla pravdu, pokaždé by zněla trochu jinak.
…
Když se z otázky stane test
„Měla jsi orgasmus?“ je docela normální otázka. Někdy bych na ni odpověděla úplně v klidu. Záleží mi ale i na tom, co přijde po odpovědi.
Jednou jsem řekla, že ne, a on z toho byl zklamanější než já. Hned chtěl vědět, co udělal špatně. Pak se zeptal, jestli se mi s ním sex líbí vůbec. Během minuty jsem mu ujišťovala, že ano, a snažila se vzpomenout na tři přesvědčivé příklady. Přitom před první otázkou mi bylo dobře. Mohli jsme se napít a povídat si o něčem jiném. Nebo se vrátit k tomu, co bychom si někdy chtěli zkusit, až na to budeme mít oba náladu.
Jindy jsem slyšela otázku „Bylo ti dobře?“ a odpověděla jsem „Jo“ bez jediného zaváhání. Žádný orgasmus jsem tehdy neměla. Prostě mi s ním bylo dobře a přesně na to se ptal.
Kdybych předem věděla, že po mém „ne“ může přijít třeba jen „aha, dobře“ a pak si můžeme dál povídat, říkalo by se mi mnohem snáz. Kdyby chtěl slyšet, jak mi bylo, klidně bych mu to popsala. Jen bych u toho nerada obhajovala, proč měl vůbec cenu večer, který neskončil, jak čekal.
…
Musím mu říct, kolikrát se to stalo?
Tady jsem se zasekla nejdéle. V hlavě jsem si dělala inventuru. Vzpomínala jsem, co jsem řekla tehdy a co jindy, a zkoušela odhadnout, na který večer si vzpomene jako první on. Začínala jsem mít pocit, že než otevřu pusu, potřebuju nějaký spolehlivý přehled posledních dvou měsíců.
Pak mě napadlo, že mu můžu říct jen to, co vím jistě. Že už se mi stalo, že jsem orgasmus předstírala. Že jsem se bála, že ho zklamu nebo že se budeme snažit pokračovat ve chvíli, kdy už jsem chtěla přestat. A že bych teď ráda uměla nahlas říct, jak mi opravdu je.
Asi by mě lákalo přidat „bylo to jen jednou“, aby ho to míň zabolelo. V mém případě by to znamenalo zalhat přesně ve chvíli, kdy se snažím s tím přestat.
Dovedu si představit, že se zeptá: „Takže posledně taky?“ Kdybych si byla jistá, odpověděla bych mu. A kdyby mě začal zkoušet večer po večeru, nejspíš bych mu řekla: „Chápu, že tě zajímá, kdy jsem to dělala. Já s tebou teď potřebuju mluvit hlavně o tom, jak to mít příště.“
…
Kdy bych to otevřela
Zkusila jsem si představit, že mu to řeknu hned po sexu. Byl by unavený, já taky a oba bychom si pod každou větou nejspíš představovali hlavně to, co se stalo před pěti minutami. Na krátké „dneska jsem ho neměla a je mi dobře“ mi taková chvíle přijde v pohodě. K rozhovoru o tom, co už nějakou dobu dělám, bych si vybrala večer, kdy už v plánu nic dalšího nemáme.
Možná u čaje. Možná venku cestou domů, kde bych se mu nemusela celou dobu dívat do očí. A možná bych začala tím, že „je tu jedna věc, kterou jsem při sexu párkrát řekla jinak, než byla“, protože těch dokonale připravených vět se při vyslovení té první stejně většinou nedržím.
Kdybych měla říct, co přesně od toho rozhovoru chci, asi by to znělo takhle:
„Někdy jsem ti řekla, že jsem měla orgasmus, i když jsem ho neměla. Bylo mi trapně říct, že už nechci pokračovat. Příště bych ti to chtěla říct rovnou. A byla bych ráda, kdybychom to v tu chvíli prostě vzali a mohli se k tomu vrátit někdy v klidu.“
Možná by se ho to dotklo. Mně by taky nebylo příjemné zjistit, že mi někdo párkrát řekl něco jen ze strachu, že se budu cítit špatně. Asi bych potřebovala chvíli, než bych se dovedla zeptat, co mu tehdy bránilo mi to říct. Tu chvíli bych chtěla dát i jemu.
…
Co bych mohla říct příště, i kdybych ten velký rozhovor zatím nezvládla
Představa, že teď vždycky získám odvahu říct všechno správně, je hodně podobná mojí představě, že ráno vstanu na první zazvonění. Taky jí pokaždé věřím. Pomáhá mi mít po ruce obyčejné věty, které zvládnu i ve chvíli, kdy se mi chce hlavně někam schovat.
Třeba „Dneska už bych chtěla skončit.“ Nebo „Bylo mi hezky, teď bych se k tobě chtěla jen přitulit.“ Když sama nevím, co přesně chci, stačí mi „Počkej chvilku.“ Občas si totiž uvědomím, že váhám, až potom, co už jsem ze zvyku řekla „dobrý“.
A když je mi něco příjemné, ráda bych to uměla říct rovnou. Klidně jen „Tohle se mi líbilo.“ Dřív jsem čekala až na konec a pak jsem řekla něco o celém večeru, jako bych měla napsat recenzi. On přitom z jedné věty o konkrétní chvíli možná zjistí víc než z deseti spokojených „bylo to super“.
…
Co když se bude chtít pokaždé snažit víc
Dovedu si představit, že jeho první reakce bude „Tak se příště budu víc snažit“. Je v tom zájem a mně by udělalo radost, že to bere vážně. Zároveň bych se trochu lekla, že se přesně to, co mě stresovalo doteď, začne dít ještě o něco důkladněji.
Když chci pokračovat, chci to moct dát najevo. Když už nemám chuť, pomůže mi, když mi to uvěří a v tu chvíli se mě nebude snažit přesvědčit. Občas mi stačí přikrýt se a chvíli zůstat spolu. Jindy mám chuť se o tom pobavit a říct, co mi během večera sedělo a kde jsem se začala v hlavě trochu ztrácet.
Podobně jsem to měla, když jsem si kladla otázku, jestli je chuť na sex sedmkrát týdně moc. Přišlo mi, že když budu mít správné číslo, konečně si oddechnu. Tady jsem od jednoho slova čekala podobnou službu. Když řeknu „jo“, můžeme se oba uklidnit. Fungovalo to do chvíle, než jsem potřebovala říct něco jiného.
…
Co bych mu dnes řekla na otázku „Tak co?“
Záleží, který večer by měl na mysli. U toho, kdy jsem byla unavená a tahaly mě vlasy pod ramenem, by moje odpověď byla: „Bylo mi s tebou dobře. Pak už jsem chtěla spát a nevěděla jsem, jak ti to říct.“
A kdyby mi odpověděl „To jsi klidně mohla říct rovnou“, asi bych se zasmála. Je dost možné, že právě takhle jednoduše to vidí. Já jsem mezitím v hlavě stihla připravit proslov, vybavit si několik minulých večerů a svěřit se Kláře u kafe. Jeho by třeba zajímalo jen to, proč jsem mu neřekla, ať mi podá deku.
Příště bych si ji chtěla umět vyžádat dřív, než ze mě zase vypadne „jo, měla“.
…
Další texty:



