Článek
Filmové zákulisí je pro diváky atraktivní
Pokud filmaři odhalí v tzv. behind the scenes neboli v zákulisí něco ze svého filmařského umění, může to vést až ke ztrátě iluze a ke vzniku pocitu zklamání. Kolikrát totiž divák zjistí, že to, co si myslel, že je skutečné, bylo jen dobře provedeným trikem. Ne nadarmo kouzlo filmového umění spočívá právě ve zmíněné iluzi, kterou dokáže vytvořit a divákovi předložit.
Filmový fanoušek se může cítit oklamán, když zjistí, že krajina ve filmu reáliím neodpovídá, ale byla počítačově dotvořena. A to zejména tehdy, když se na dané filmovací místo osobně podívá a zjistí, že vypadá úplně jinak než ve filmu. Filmaři si pochopitelně exteriéry často upravují k obrazu svému pomocí počítačové grafiky. Pak to rozčarování diváka nemusí brát konce.
Když Jack zachraňoval Rose
Nedávno jsme viděla záběry z toho, jak se natáčela závěrečná scéna filmu Titanic (1997) režiséra Jamese Camerona, kde Jack (Leonardo DiCaprio) po krk ve vodě po ztroskotání lodi hovoří s Rose (Kate Winslet) plující na provizorním voru v mrazivé vodě Atlantiku. Scéna je to dojemná tak, že nejednomu divákovi musela při jejím sledování zákonitě ukápnout nějaká ta slza z oka. Během natáčení ale Leonardo DiCaprio ve vodě klečel a čouhala mu z ní jen hlava a krk, zatímco se rukama opíral o vor. No zkuste se nesmát. Celé kouzlo této tragicky romantické chvíle se vytrácí bůhvíkam.
Někdy je proto lepší nepátrat po tom, jak se filmy vlastně natáčejí. Ty mají dojímat, děsit či rozesmát, tedy vzbuzovat především emoce. Člověk by si po jejich zhlédnutí měl odnést zážitek, který v něm zanechá určitou stopu. V tom lepším případě pozitivní, v tom horším negativní.
Dobré vizuální efekty, základ moderního filmu
Vizuální efekty ve filmovém umění od doby, kdy točil svá díla československý režisér Karel Zeman (1910-1989), pokročily mílovými kroku kupředu. Říká se o něm, že byl pokračovatelem francouzského filmového režiséra Georges Mélièse (1861-1938). Toho lze zase považovat za průkopníka kinematografie, protože ve své umělecké práci využíval velmi často právě filmové triky. Mimo jiné jako první použil tzv. stop trik, k němuž dospěl čirou náhodou. Během natáčení na ulici se mu zasekla kamera, filmový pás se v ní zastavil. Když se po chvíli kamera opět rozjela, dění v ulici se již změnilo. A trik byl na světě.
Pro tehdejší diváky na počátku 20. století byl tento trik dechberoucí. Ty dnešní by již sotva nadchl. Jsou uvyklí na digitální efekty, díky nimž na filmovém plátně ožívají fantastické světy v perfektním provedení, jako tomu bylo ve filmech Matrix, Star Wars, Pán prstenů, Avatar či nově u filmu Duna.
Platí to i o současných animovaných snímcích pro děti vytvořených počítačovou animací. Mladá generace na nich vyrůstá a pravděpodobně ji CGI animáky oslovují více než lyrické loutkové filmy režisérky Hermíny Týrlové (1900-1993), zakladatelky československého animovaného filmu. Ta dokázala oživit i klubíčko vlny. Dnešním dětem filmová studia předkládají snímky, v nichž nechybí napětí a akce střídá akci. Po vizuální stránce jsou dokonalé, že jim lze sotva co vytknout. Na druhou stranu nedávají moc divákům prostor pro zapojení vlastní fantazie.
Zdroj: autorský článek, csfd.cz, ceskatelevize.cz, muzeumkarlazemana.cz
