Článek
Koncem srpna mi bylo teprve pět let. Během dopoledne mého školkového dne pro mě přišla maminka. „Chceš jít do velké školy?“ Vůbec jsem neváhala. Dostala jsem krásnou červenou aktovku, budík a klíč od bytu na krk. Budík proto, že jsem ještě neuměla hodiny. Maminka, před šestou hodinou ráno, vlekla mého mladšího bratra do školky a šla do práce.
Já, připravená s aktovkou na zádech, seděla vzorně doma na židli. Konečně zazvonil budík. Radostně jsem vyskočila. Klíčem na krku uzamkla byt a zastrčila ho za blůzku. Utíkala jsem do školy až mi třepotala hlava. Z malého sídliště jsem krátkou a úzkou uličkou proběhla na náměstí. Pak už jen přes silnici a byla ve velké škole.
Všechno se mi ve velké škole líbilo, i oprýskané židličky. Byla jsem důležitá. Nevěděla jsem, že už v pěti letech mám podmínku. Setrvání ve škole měla vyřešit psycholožka. Vůbec se mi nelíbila a její verdikt už vůbec ne. Nařídila mi nakreslit paňácu. Já do té doby žádného živého nepotkala a mlčky načmárala panáčka z televize. Dodnes mi zní v uších věta: „Maminko, dívenka je naprosto nezralá, nenapojila ruce a nohy k tělu.“
Nevím, jak se stalo, že si mě ve škole nechali. Možná se o šaškovi nedozvěděli. Možná psycholožka zhlédla dětský pořad. Možná, že jsem byla moc šikovná. Možná, že … Na všech vysvědčeních, až do páté třídy, mám uvedeno jiné datum narození. Vyjma první třídy je na nich vždy jedna dvojka. „Nechápu, proč?“
Studium střední školy odkrylo vyřčenou nezralost. Do gymnázia jsem vkročila z osmé třídy a bylo mi třináct let. O rok, dva i tři roky starší spolužáci nemuseli poslouchat, že na diskotéku nebo bramborovou brigádu nemohou. „Já, ano!“ Studium jsem mírně odsunula na vedlejší kolej a sveřepě bojovala o zakázanou činnost. Rodiče a profesoři mi házeli klacky pod nohy se záměrem vychovat ze mě vzdělaného a slušného jedince. Všichni zvítězili. Studium jsem úspěšně dokončila, byť má dostatečná hodnocení často převažovala nad lepšími známkami. Vynikající výsledky jsem dosáhla v zákazech.
V sedmnácti letech jsem stihla i druhou maturitu. K gymnaziálnímu vzdělání jsem přidala odborné, abych získala o padesát korun vyšší plat. Přesto mi musel první zaměstnavatel ustanovit poručníka. Od té doby jsem ráda a s vervu sobě vlastní pracovala. Absolvováním vysoké školy jsem se odměnila až o dvacet pět let později.
Od pěti let, sebe i okolí, přesvědčuji o své zralosti k tomu či onomu. Do stanovených norem a tabulek se však ne a ne vejít.
