Článek
Hlášení. Tady Riley.
Tak vám musím říct, co jsem včera dostala. Jestli v tu chvíli byl na světě šťastnější pejsek, tak tomu bych nevěřila, protože nejšťastnější na světě jsem byla já. Zazvonil telefon a teta Dáša říká, že má pro mě sušené plíce.
Tak vůdce smečky vyběhl před dům a vrátil se s něčím, co naplnilo můj nosánek tou nejúžasnější vůní. Představte si obrovský pytel s tou největší ňamkou. Voní tak, že já se rozplývám blahem a dvounožci krčí nosy a říkají : „Fuj, to smrdí!“ Dvounožka prohlásila, že tohle se musí dát do zavíratelných sáčků, jinak tu prý nevydržíme.
Ať mluví o sobě, já to ráda vydržím, nebo mi to dejte celé, já se postarám, aby vám to tu nesmrdělo. Nedali mi to celé, dostala jsem dva kousky a podezřívám je, že vybírali jen ty malé i když jsem prosila a jasně dávala najevo, že tohle mi moc chutná.
Přesypali ty plíce do dvou uzavíratelných pytlíků a odnesli do mé zelené krabice. Vy kdo už víte, jak to u náš chodí víte, že zelená krabice, uložená v ložnici, je moje. Mám v ní všechny dobroty a vitamínky, kartáč i zubní pastu. Tak v ní zmizely všechny ty dobroty v uzavíratelných sáčcích. Mě zůstala aspoň naděje, že když je to v mé zelené krabici, tak je postupně dostanu.
Zrada! V noci začali ti mí dvounožci zase krčit nosama a dvounožka říká: „Tak ty sáčky nefungujou, to musí pryč!“ Vůdce smečky popadl ty moje, opakuju moje ňamky a odnáší je pryč. Strčil je ještě do jednoho pytle a schoval za dveře špajsky. Ha a teď jsou na místě, kam já nikdy nesmím. Jsem smutná, nepomohlo ani rychlé pronásledování, ani kňoukání.
Tak se přimluvte, ať aspoň nezapomenou mi je dávat. Pak na mě ještě otevřeli v ložnici okno, prý: „Větráme!“
Zachumlala jsem se v pelíšku a rychle spát.
Dnes je sobota ,tak vyrazím na cvičák. Už mi oblékají bundičku, tak za chvíli jdeme, zase vám podám hlášení a hlavně jestli mi dávají ty sušené plíce.
Pac a lizanec Riley
