Článek
Dlouhé hodiny na Bookingu vybíráme předražené resorty s infinity bazénem a co nejvíce plážovými bary. A hlavně, ať je to all inclusive! Na takové luxusní dovolené jsme si za poslední desetiletí velmi rychle přivykli.
V současnosti si vybíráme zájezdy z tisícovek nabídek. Kdysi čekali lidé i 3 dny před cestovními kancelářemi, aby sehnali vůbec něco z nabídek. A ještě stále neměli vyhráno.
Cestovatelské hity za socialismu
Zájezd do Egypta byl možná jeden, do západního Německa byli dva a do Paříže jeden. Vzpomíná si moje kamarádka Hanička, někdejší průvodkyně Cestovní kanceláře mládeže (CKM). Sen, jak vycestovat za hranice všedních dnů, snilo za socialismu tisíce lidí. Happyendem, a tedy vycestováním do kapitalistického světa, končilo jen málo.
Vždyť opustit zemi bylo trestním činem a na snahy vycestovat na Západ či do Jugoslávie se tehdejší režim díval jako na zaječí úmysly.
Prázdninové sny a realita
Samozřejmě lidé jezdili na dovolenou i v té době, zejména na odborářské rekreace, které pro své zaměstnance organizovaly podniky. Hitem byly Lipno, Český ráj, Máchovo jezero. Vysoké Tatry, v hotelu či pod stanem, v 80. letech atakovaly hranici až 8 milionů přenocování ročně. I Zemplínská Šírava v nejlepších časech přivítala během turnusů i desetitisíce dovolenkářů týdně.
I když touha byla velká, cestovat do zahraničí nebylo za socialismu jednoduché. Pokud jste chtěli častěji cestovat do zahraničí, mohli jste se stát pro více orgánů i podezřelým.
Vyžadovalo to velkou dávku vytrvalosti a někdy i odvahy. Cestovní pas nedostal každý. Už jen postavit se do řady na oddělení tehdejší veřejné bezpečnosti, která měla na starosti agendu pasů, znamenalo obrnit se trpělivostí a postát si 3 nebo 4 hodiny.
Absolutním snem většiny obyvatel bývalého Československa bylo moře a konkrétně Jugoslávie
Tam se ale nedostal každý, pak podle možností Bulharsko, Rumunsko, které byly velmi silné v nabídce a také bývalá Německá demokratická republika či Balaton.
Vycestovat ven za hranice socialismu bylo administrativně komplikované a vydání výjezdní doložky bylo podmíněno kladným stanoviskem zaměstnavatele, které ovlivňovaly různé organizace jako byl svaz mládeže, odbory. Pro muže mohlo být fatální stopkou zamítavé stanovisko vojenské správy. A to vás ještě na hranicích, z auta či vlaku, mohli kdykoliv vysadit, vzít pas a otočit vás domů, a to v podstatě bez udání důvodu.
Samozřejmě byli i tací, kteří si to uměli pojistit po různých linkách, ať už stranických nebo mládežnických organizací. Takto někdy odměnili třeba i vynikající pracovníky.
Dvě výjezdní doložky zaznamenané v cestovním pase (cca 1967).
Ti, co nedostali zájezd přes cestovní kancelář to zkoušeli přes banku
Mohli si v bance požádat o tzv. devizový příslib, tedy o přidělení volně zaměnitelné měny. Žadatelů bylo tradičně hodně, uspokojena byla jen malá část.
Neméně podezřelé bylo, pokud vás do zahraničí zval někdo známý nebo rodinný příslušník žijící v emigraci. Navíc zvací osoba musela deklarovat, že za vás během návštěvy přebírá veškeré náklady například pokud onemocníte a podobně.
Pokud už to i vyšlo, často se stávalo, že k moři nemohla jít celá rodina. Velmi mnoho lidí uhájilo Jugoslávii na zdravotní důvody. Například pokud dítě trpělo astmatem nebo mělo kožní nemoc. Často se stávalo, že na dovolenou mohla cestovat jen maminka s dětmi.
Nechvalně známí paštikáři
Když po sametové revoluci v 90. letech cestovní omezení pominula, zapsali jsme se do historie jako tzv. paštikáři. V zájmu ušetřit jsme cestovali s kufrem plným zásob na celý pobyt.
Když jsme cestovali právě do bývalé Jugoslávie a měli běžně 5 štanglí salámy, 15 kilo těstovin, 60 konzerv a špek, jejich úřady k tomu neměly pochopení a žádaly od našinců při vjezdu do země předložení minimálního hotovostního limitu na osobu a den.
Pověst nepřekonatelných držgrošů mají Nizozemci. I když jsou bezesporu bohatí. Rakušané, Italové či Němci je při průjezdu aut nizozemských turistů rádi škádlí. NL překládají jako Nur Limonade - pouze limonádu. Spořivý Nizozemec je vlastně nenáročný turista a stačí, pokud si má kde odstavit svůj krásný obytný karavan, může se napojit na elektřinu a vodu. No a zbytek si veze s sebou.
Autokempy, chaty, plné zotavovny ROH, léto na vodě a jízda embéčkou
Nejlepší pracovníci s rodinami za dobře odvedenou práci během roku získali rekreační pobyt v zotavovnách ROH. Nad těmi socialistickými budovami, které kdysi sloužily jako hotely, byste dnes jen nevěřícně kroutili hlavou. A přece na rekreace starší generace vzpomíná jako na nejkrásnější chvíle léta druhé poloviny 20. století.
Smartphony neexistovaly, lidé se sdružovali a vše bylo, i přes černobílé fotografie, jakési barevnější. V pionýrských táborech ročně prožilo prázdniny asi 300 tisíc dětí. Embéčkou se lidé vyváželi po celém Československu, občas se přehřívala, ale nakonec téměř vždy úspěšně dorazila do cíle.
