Nový rok za totáče: prskavky, jednohubky, ruská vejce, Igristoe z hořčičáků

V dobách ČSSR byl Silvestr zvláštním svátkem, který nabízel chvilkový únik ze šedé reality. Rodina si většinou nakoupila v lahůdkách chlebíčky a pár lahví vína. Tato jedna noc v roce se slavila sovětským šampaňským „Sovetskoe Igristoe“, za kterým se na poslední chvíli spěchalo do obchodů. Skutečným hitem na večírcích byly také jednohubky a ruská vejce a víc si rodina dovolit nemohla.

Zpočátku se slavila pouze mezi bohatšími vrstvami, ale postupně se zvyk rozšířil i do chudších vrstev. Komunisté chtěli, aby občané oslavili příchod Nového roku s pompou a pořádností. Chtěli tak vytvořit atraktivního rivala Vánoc, které se z ideologických důvodů stávaly stále bezvýznamnější událostí v životech socialistických občanů.

V té době nebylo lidem zrovna moc do smíchu. Obchody byly poloprázdné a veškeré zboží, včetně potravin, alkoholu, pohonných hmot a oblečení, podléhalo spočátku přídělovému systému. I později na to, aby si koupili kus masa nebo toaletní papír, museli občané stát dlouhé fronty.

K vylepšení oslav byla uplatňována různá silvestrovská opatření, včetně zvýšených dodávek zboží do obchodů, kde se náhle objevilo exotické a neobvyklé zboží, jako banány a pomeranče, většina toho, co dnes na silvestra konzumujeme, nebyla k dispozici ani pod pultem.

Pravidelně si je lidé dávali i na stromeček, občas se tedy stalo, že stromek ohořel. V ulicích se moc neslavilo, spíše se lidé setkávali po skupinkách doma, nebo si organizovali podnikové oslavy na svých pracovištích, které byli vyzdobené andělskými vlasy z vánočního stromku a girlandami z krepového papíru.

Pracoviště se navzájem hostila a akce se konaly převážně v mezipodnikových komunitních centrech, kde se často setkávali lidé různých profesí. Například rolníci zvali dělníky, dělníci farmáře a dělnice v pletařských továrnách bavily hasiče. Hlavním tématem dekorací byly často atributy spojené s jejich pracovištěm.

Ženy nosily výrazný, lesklý make-up, široká ramena, trvalou silně zafixovanou lakem na vlasy a samozřejmě třpytky.

Pyrotechnika byla nedostatkovým zbožím a na ohňostroj se mohli těšit jen obyvatelé v největších městech.

Oslavy Silvestra na podnikovém večírku u starších lidí jistě vyvolávají nostalgii. Dnes si před každou párty díky internetu můžeme stáhnout písničky podle přání osazenstva. Případně si je přímo přehrajeme přes server, nebo některý rádiový „stream“.

Nejlepší skladby roku v těch dobách vysílala výběrová hitparáda a kdo se k nim neuměl jinak dostat, nahrával si je ve strašlivé kvalitě na kotoučový nebo kazetový magnetofon.

Dnes máme kabelové nebo satelitní televize a film si umíme pustit z množství nosičů, pevných disků nebo z virtuálních internetových knihoven. V roce 1989 byly v Československu pouze dvě televizní stanice.

Televize, která obvykle vysílala jen dva nudné vládní programy, ten den vysílala americké filmy a totéž propagandou prosycené režimní rádio najednou hrálo taneční hudbu.

Televizní estrády začaly už v 50. letech Reprízu některé tehdejší televizní estrády už viděl snad každý z nás. Tato pásma plná moderovaných scének a písní měla za socialismu na triku tehdejší státní Československá televize. První silvestrovské vysílání z roku 1953 zahájené ve 21 hodin tvořily tři hodinové bloky plné filmových sestřihů a hudebních čísel.

V závěru třetího bloku vystoupily populární osobnosti té doby, jako například Oldřich Nový, Miroslav Horníček, Josef Hlinomaz, František Filipovský, Jaroslav Marvan, Vlasta Burian, Jan Werich a další.

První pořad jejich oblíbenou show často vysílal jako hlavní bod pořadu poslední den v roce. V roce 1959 moderovali zábavný silvestr s názvem Název oznámíme dodatečně Vladimír Dvořák s Jiřinou Bohdalovou. Ti měli tak velký úspěch, že si je vedení Československé televize objednalo na silvestry na léta dopředu.

V 70. letech pak započala éra televizních silvestrů moderovaných hercem a bavičem Vladimírem Menšíkem, který nebyl o nic méně úspěšný. Právě tyto večery se staly nezapomenutelnými a scénky z tehdejšího večerního programu používají televize ve svých vysíláních dodnes.

Přestože Vladimír Menšík a jeho současníci bavili lidi všech generací, omladina raději vyrážela na diskotéky, kde dýdžejové hráli předem schválené playlisty, kterým vévodil Michal David se skupinou Kroky Františka Janečka. Komunisté tento druh zábavy dovolili pouze při zachování určitých pravidel – jedním z nich bylo například dodržení pravidelných přestávek.

Ačkoli socialistický silvestr probíhal téměř celý u televizní obrazovky, jakmile se přiblížila půlnoc lidé se scházeli před domy nebo alespoň na chodbách paneláků, kde společně odpočítávali poslední minuty roku. Zapalovaly se prskavky a zábavní pyrotechnika, kterou se podařilo sehnat.

Po půlnoci se často pokračovalo doma v zábavě a popíjení. Kromě vína se pily i míchané drinky, například beton (becherovka s tonikem) nebo oblíbený bavorák (fernet s tonikem).

Gustav Husák před obrovskými hodinami dlouhá léta vyprávěl o tom, jak se republice podařilo splnit plány na 150 procent a soudruhům a soudružkám přál vše dobré do nového roku.

V následujících dnech média podrobně informovala o velkolepých oslavách hodnostářů a pracujících. Po každém Silvestru musela země s kocovinou zjistit, že oslava byla krásná, bezpečná, elegantní, radostná a optimistická.

Ukazovali se klipy z plesu, s tajemníkem strany líbajícím se s dělnicemi a s konfetami vířícími na pozadí rudých transparentů maskovaných krepovým papírem, které hlásaly, že všechno je skvělé, a že to bude ještě lepší.

Prameny:

Silvestr a Nový rok. Česká televize, 2014. Dokument z cyklu České televize Naše tradice, https://www.ceskatelevize.cz/porady/10519120758-nase-tradice/212562260400006/

Jak se v Praze loučili se starým rokem – týdeník Pokrok západu ze dne 22. ledna 1908, https://ndk.cz/view/uuid:2d8728ea-4dd1-4097-9aea-7903c976d0d3?page=uuid:f5250fe0-5c86-11e8-afe6-005056825209

https://www.e15.cz/domaci/videomapping-na-budove-narodniho-muzea-misto-novorocniho-ohnostroje-1365551

S.I. Selešnikov (1974), Člověk a čas – nakl. Práce, Praha

Marie Bláhová (2001), Historická chronologie – nakl. Libri, s.r.o., Praha, ISBN 80-7277-024-1