Článek
Češi jsou často vnímáni jako národ spojený s pohádkam. Pak nikoho nepřekvapí, že ve výběru nejlepších pohádek budou i české pohádky.
Titulem nejlepší pohádky tak mohou být označovány snímky jako Klaus (2019), S čerty nejsou žerty (1985), Shrek (2001), Nekonečný příběh (1984), Byl jednou jeden král… (1954), Tři oříšky pro Popelku (1973), Sněhurka a sedm trpaslíků (1937), Čarodějův učeň (1977), Lišák Vuk (1977) a Kráska a zvíře (1991). Tou z nejúspěšnějších posledních let je Princezna zakletá v čase (2020).
Tvúrci vánoční pohádek neborou ohled na děti? Děti baví situace, ne příběh
Vánoční pohádka vedla nejednoho odborníka na kinematografii k zamyšlení, že dnes natočené pohádky jsou „noční můry založené na tradici normalizační kinematografie“ a pohádky Dařbuján a Pandrhola či Byl jednou jeden král považuje za budovatelské. Podle režiséra Jana Hřebejka pochází tradice filmové pohádky z 50. let, kdy se tvůrci snažili uniknout před tvorbou propagandy. Konkurence u nás dostupného a propagovaného Marvelu, Pixaru, Harry Pottera … je ovšem úplně někde jinde, než léta 1950–1955.
Například vánoční pohádka Jak si nevzít princeznu měla, podle zveřejněných dat, úspěch, vidělo ji 2,63 milionu diváků a porazila zavedenou klasiku, Tři oříšky pro Popelku, která běžela hned po ní. Názory hodnotitelů na Česko-slovenské filmové databázi jsou smíšené, pohádká má hodnocení 53%.
Martin Svoboda tvrdí, že tvůrci vánočních pohádek zcela ignorují trendy, statistiky nebo i pozorování toho, co dnešní ratolesti zajímá a baví. Žádné dítě nadané alespoň trochou vlastní vůle se nezajímá o popletené sudičky, hašteřivé pány krále a brblající rádce.
České pohádky jsou tematicky zaseklé v tom, co v dětství považovaly za zajímavé generace lidí středního a staršího věku, ale zároveň se tvůrci vymlouvají, že pohádky jsou pro děti, a proto je možné omluvit díry ve scénáři i v technickém zpracování.
Ďáblové mají moc stejně jako šlechta, která je v pohádkách také terčem posměchu. Proč je český čert trouba, kterého člověk snadno oblafne?
Částečně to tak nastavila komunistická strana, ale je to v nás i nějak zakořeněné. Máme představu, že dobří lidé žijí skromně a mají spravedlivého a velkorysého vladaře, který vyšel z lidu. Z mocichtivých a nespravedlivých si chytří lidé dělají blázny.
Takže si peklo zlehčujeme a ubezpečujeme se, že ani tam to ve výsledku není tak zlé, tedy bez legrace. V české pohádce je peklo jen pro ty, kteří nedokázali odolat nástrahám a pokušení života jako například Dorota Máchalová, které nešlo o dobro člověka, ale o peníze a majetek. Čeští čerti jsou nejen komičtí, ale zároveň jsou kladná síla. Potrestají zlo a pomohou hrdinovi, což je ve skutečném světě velmi neobvyklé.
V jiných zemích jsou pekelníci zlí a často i nebezpeční tvorové. Čerti jsou pro nás kmotři a šašci, ďáblové zase hlupáci a omezenci.
Nutno ale říct, že dnes je taková představa, že pohádky mají být hlavně veselé a vtipné, takže v nich někdo jede autem nebo jsou tam narážky na současnou politickou situaci. Dříve byly žánry více různorodé.
Gustave Doré: Červená Karkulka
Řada televizních pohádek vznikla už za první republiky, ale dívat se na ně bylo nesnesitelné
Byly velmi neumětelské a postrádaly smysl. Například v Červené karkulce byl vlkem zakletý chlapeček a točil ji režisér čtvrté kategorie. Po válce vznikla Pyšná princezna a ta stanovila určitý profesionální limit.
Svou roli v tom sehrál i nástup komunistické strany, která vymezila, co je třeba v pohádkách zdůrazňovat. Pohádky se zkoušely točit ve Zlíně i na Slovensku a pak se v 69. roce přistoupilo na Tři oříšky pro Popelku. Je velmi vlídná, jednoduchá bez složitých odboček a také to byla první pohádka, na kterou se soustředila veškerá pozornost.
Českou pohádku velmi ovlivnila amerikanizace a fantasy typu Harry Potter a Pán prstenů
Kouzelné postavy se dostávají do reality nebo se v příběhu objeví například magické předměty. Mým velkým oblíbencem je spisovatel Terry Pratchett, který píše fantasy, ale svým způsobem spadá i do žánru pohádek. Dnes už je velmi těžké určit, co se myslí pod pojmem pohádka, je to velmi široký a různorodý termín. Rozdíl by byl snad jen v tom, že v pohádce nemůže být právě ta rozvolněná morálka, tedy že zvítězí nebo má z něčeho prospěch nějaký lump.
V Americe například natočili Perníkovou chaloupku, v které si dospělí Jeníček a Mařenka zařídí podnik na likvidaci čarodějnic. Tak to si třeba myslím, že už je na pohádku moc. V Norsku zase točí remake Popelky, je tam strašně populární, hrají ji nejen o Vánocích, ale i během roku.
Počítačové triky pochopitelně také velmi proměnily podobu filmu. Co se dřív dělalo ručně, pracně a těžkopádně, není dnes žádný problém. Někdy je na mě trik či kouzlo až příliš velkou součástí reality. U těch starých pohádek je vidět nedokonalost a triky pak vzbuzují určitý údiv, protože to pohádce dává lepší šmrnc a punc takového podivení.
Pohádka se mění i díky tomu, že na ni děti nemají takovou trpělivost
Je to i dané vlivem nových technologií. Pohádka už také nemá tak výsostné postavení. Dříve se dávala každou sobotu od půl druhé odpoledne, byla to událost. Dnes je to jen jedno z tisíců vizuálních představení. Děti navíc mohou sledovat kanály na YouTube a tak dále. Jsou tedy dost zahrnuté vizuálními vjemy - špatnými i dobrými - a nelze jim říct „na tohle se budeš koukat a na tohle ne“, nedá se to uhlídat.
Byla jsem na jedné projekci, kde se promítaly české klasiky, které měly ve své době velký úspěch, ale dnešní děti se na ně nevydržely dívat. Dřív jsme počítali s tím, že se dítě s tím hrdinou nějak ztotožní, půjde s ním tu cestu a bude ji prožívat. Myslím si, že na to dnes děti nemají trpělivost. Pod vlivem nových technologií sledují spíš situace než souvislosti, baví je vtip, ale už je tolik nezajímá, proč je hrdina v potížích a jak se z nich dostane. Ten dramatický vzestup je zkrátka nebere.
Pozorovala jsem to u i svých dětí, která mi sice vždy, když jdeme do kina na novou českou pohádku, řeknou „jó, dobrý“. Dívají se, ale není to pro ně taková událost jako byla kdysi pro nás. Nesoustředí se, pořád potřebují akci a pořád je musíte něčím zaměstnávat.
John Bauer: Trollové a princezna ze sbírky švédských pohádek.
Dnešní pohádky nemají tak velký morální tah
Dříve měly určité poselství, například člověk, aby uspěl, musí být dobrotivý a statečný, to znamená dát babičce chleba nebo pustit rybu z háčku zpátky do vody. Člověk musí čelit zlu a překonávat překážky za přispění těch lidí, kterým pomohl. Pohádka je v podstatě učebnice denní morální praxe, v které se píše, že lidé mají být navzájem vlídní a přátelští, mají uznat chyby a také to, že dobro nakonec vždy zvítězí nad zlem.
Pohádky v té klasické podobě, jako psali Němcová, Erben, Drda a Čapek, jsou jednak vypotřebované a jednak se na ně dívají spíš dospělí než děti.
Myslím si, že má pořád velikou cenu a smysl, aby se žánr klasické pohádky nezavrhl.
Anketa
Prameny:
KOL. AUTORŮ Lidová kultura, Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, věcná část O–Ž; Etnologický ústav AV ČR v.v.i. v Praze a Ústav evropské etnologie FF MU v Brně; Mladá fronta, Praha 2007
SIROVÁTKA, O. Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře. Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR v Brně, Moravskotřebovská tiskárna, Brno 1998. ISBN 80-85010-06-2
KOL. AUTORŮ Lidová kultura, Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, věcná část O- Ž; Etnologický ústav AV ČR v.v.i. v Praze a Ústav evropské etnologie FF MU v Brně; Mladá fronta, Praha 2007
