Článek
Změny obecně nemám ráda.
Tedy… jak které. Ty, které si sama vymyslím, naplánuju, nespočetněkrát předělám a nakonec prohlásím za spontánní, ty mám docela ráda. U těch mám alespoň pocit, že vím, co dělám. I když někdy jen do chvíle, než se opravdu začnou dít.
Dokud o něčem přemýšlím, můžu si to různě posouvat. Přidávat možnosti, měnit termíny. Představovat si, jaké to bude. Těším se. Pak se to přiblíží a já najednou zjistím, že kromě těšení mám i docela obyčejný strach.
Tak moment. Vždyť jsem to chtěla! Chtěla. Jen jsem si možná představovala hlavně to nové a míň už to, co kvůli němu budu muset opustit. To člověka zaskočí.
V představách chybí všední den
Když přemýšlím o změně, některé okamžiky si představím snadno. Stěhování. První den v nové práci. Rozhodující rozhovor. Mám před očima událost, která rozdělí život na předtím a potom.
Mnohem hůř si představuji, co bude následovat.
Třeba u nového domova si snadno představím předání klíčů. Jenže pak přijde první ráno, cesta do práce nebo večer, kdy nevím, kam jsem dala hrnek. V noci narazím do skříně, protože moje tělo jde ještě podle starého.
V představách už můžu mít vybrané skoro všechno. Kde budu sedět, kam postavím stůl, jaké tam bude světlo. Ale pořád nevím, jak mi tam bude, až přijdu unavená domů a nebudu mít náladu obdivovat vůbec nic. Jen se zabořím do polštářů. Budu ráda, že jsem tady? Nebo se mi zrovna zasteskne po tom, co jsem opustila?
Taková ta obyčejná středa.
Tu si dopředu nenaplánuju. Ani kdybych ten plán ještě několikrát předělala.
Podobně je to s novou prací. Můžeme vědět, co budeme dělat a kolik budeme vydělávat, ale jaké to bude, až přijdeme ráno unavení a budeme potřebovat s něčím pomoct? To zjistíme až mezi konkrétními lidmi.
Tak to je i ve vztazích a přátelstvích. Jeden rozhovor může něco změnit, ale teprve potom zjišťujeme, co to znamená pro naše běžné dny. Co si teď můžeme říct? Zavoláme si tak jako dřív? Co spolu ještě budeme sdílet?
Můžu vědět, proč jsem potřebovala něco říct nebo odejít, a stejně mi ten člověk chybí. Sáhnu po telefonu, protože mu chci něco vyprávět. Potom se zastavím. I v tom se chvíli učíme chodit.
Před rozhodnutím se dá leccos ověřit. Celý budoucí život si ale předem vyzkoušet nemůžeme.
I chtěnou změnou něco ztrácíme
Nemuselo nám v tom být vždycky dobře, aby nám to teď chybělo. Byli jsme zvyklí. Věděli jsme, kde co hledat, co čekat a jak si poradit s tím, co nefunguje. I to pro nás něco znamená.
V nové práci nám může být líp, a stejně si občas vzpomeneme na kolegyni, se kterou jsme u kafe probraly všechno možné. Na nový domov se těšíme, ale když naposledy projdeme prázdný byt, může nám být smutno. Najednou nám chybí i věci, o kterých jsme předtím skoro nepřemýšleli. Prostě patřily k našim dnům. Někdy si jich pořádně všimneme až ve chvíli, kdy už nejsou.
Když se pro něco rozhodnu, některé jiné možnosti tím pustím. Těch mi může být líto. Proto si nemyslím, že poznám dobré rozhodnutí jen podle toho, že mi po něm bude dobře.
Může se mi ulevit a zároveň mi být smutno. Můžu se těšit a přitom mít strach. A to, že se mi stýská, ještě nemusí znamenat, že to chci zpátky.
Tak co vlastně vadí?
Někdy si říkám, že si jen potřebuji zvyknout. Jenže ne všechno je strach ze změny. Nová práce může být jiná, než slíbili. Nový režim mě vyčerpává víc, než jsem čekala. Nebo mi dojde, že jsem při rozhodování něco důležitého přehlédla.
Každá změna potřebujeme svůj čas. Jindy musíme něco upravit. Občas si taky přiznat, že to prostě nevyšlo.
Často se bojím, že jsem se rozhodla špatně. Že jsem něco opustila zbytečně. Že si budu muset přiznat: Tohle jsem chtěla, ale takhle mi v tom dobře není. To se mi neříká snadno. Zvlášť když jsem předtím tak přesvědčivě vysvětlovala, proč tu změnu potřebuju. To je jako bych si teď musela dokázat, že jsem měla pravdu. Může se to stát. Něco jsem zjistila až potom, něco přehlédla. Možná jsem opravdu udělala chybu. Co s tím teď? Můžu ještě něco změnit, napravit, říct jinak? Ale ani to nevím hned.
Co mi tedy vlastně vadí? Možná opravdu to, že jsem jen nějakou dobu někde mezi. Tam už nejsem a tady si ještě připadám trochu cizí. Ráda bych v tom měla jasno hned. Jenže některé věci zjistím až tím, že v tom chvíli budu žít.
Než se zabydlíme
Doba, kdy už se nemůžeme spolehnout na to, na co jsme byli zvyklí, a v novém ještě trochu tápeme. Chvíli hledáme svoje místo. Zjišťujeme, co si můžeme říct, komu zavolat nebo s kým nám je dobře. Někdy si zvykáme na docela jiný život, i když bydlíme pořád na stejné adrese.
I obyčejné věci nás najednou unaví. Pořád něco hledáme, na něco se ptáme, něco řešíme. To, co jsme dřív dělali bez přemýšlení, teď stojí energii.
Postupně už ale víme, kudy ráno jet a koho poprosit o pomoc. Něco si uděláme po svém. Něco nám přestane vadit a u něčeho zjistíme, že to potřebujeme změnit.
Až v těch běžných dnech poznáme, jak nám v tom vlastně je. První večer nemusí rozhodnout o všem. Ani ten další, kdy se nám zasteskne.
Jednou přijde obyčejná středa.
Ráno vstaneme, vezmeme hrnek a začneme den. Teprve později nám možná dojde, že už jsme ho nemuseli hledat.
