Hypersenzitivita: Když má hlava otevřeno i po zavírací době

Někdy si říkám, že bych chtěla mít v hlavě vypínač. Takový ten obyčejný, jaký mám u lampičky vedle postele, kterým před spaním zhasínám světlo v místnosti, ale moje hlava nepřipomíná ložnici, ale spíš kancelářskou budovu, kde už všichni odešli, ale v několika patrech se pořád svítí.

V jednom se analyzuje rozhovor z dopoledne, ze včerejška nebo třeba z minulého měsíce. Ve druhém se řeší, proč někdo odpověděl jinak než obvykle, a ve třetím právě probíhá mimořádná porada o něčem, co se ještě ani nestalo.

Já bych přitom docela ráda spala.

V psychologii se vysoká citlivost označuje pojmem sensory processing sensitivity (SPS), který popisuje individuální rozdíly v citlivosti a zpracování podnětů. Koncept začala v devadesátých letech vědecky rozvíjet americká psycholožka Elaine Aronová.

Nejde o nemoc ani psychickou poruchu. Výzkumy popisují hlubší zpracování informací, intenzivnější emoční reakce, vnímavost k jemným podnětům i větší náchylnost k zahlcení.

V některých těchto charakteristikách jsem se docela poznala.

Sama sebe často označuji za introverta převlečeného za extroverta. Jsem komunikativní, společenská, ráda se směju a bavím s lidmi. Ale taky přijdou chvíle, kdy bych nejraději vypnula veškeré zvuky kolem sebe. Vypnula sebe. Ne proto, že nemám ráda lidi. Jen jich mám v tu chvíli tak nějak dost.

Nedávno jsem seděla v kavárně, kde jsem chtěla v klidu pracovat. Jenže jsem si zapomněla sluchátka. U jednoho stolu probíhalo rande, u druhého pracovní pohovor. Paní u pohovoru mluvila přes celou místnost téměř bez přestávky. Stihla probrat snad všechny své životní peripetie a dokonce začala něco kreslit na papír. Její kolega už dávno nevnímal, co říká. Zato já bohužel ano. A to rande? Dva lidé, dvě různá očekávání, chvílemi rozpačité ticho a rozhovor, který jako by každý vedl trochu jiným směrem. Seděla jsem tam, pila kávu a nedobrovolně absolvovala dva cizí životní příběhy, které jsem si pak ještě celý den přehrávala v hlavě a analyzovala. Přitom jsem si chtěla jen v klidu vypít kávu a pracovat. Sluchátka jsem zapomněla doma. Cizí problémy jsem si odnesla s sebou.

Psycholožka Michaela Vlasáková Charyparová v rozhovoru pro Český rozhlas uvádí, že citlivější lidé mohou být náchylnější k únavě a přetížení. Zároveň připomíná, že citlivost má různé podoby a nelze ji jednoduše určit několika otázkami v internetovém testu.

U mě totiž nejde jen o zvuky nebo množství lidí. Mnohem zajímavější, a někdy také podstatně únavnější, je moje schopnost přemýšlet nad mezilidskými vztahy.

Stačí drobná změna v chování druhého člověka. Jiný tón hlasu, neobvykle stručná odpověď, chvíle ticha. Někdo si toho možná ani nevšimne. Já ano.

Potom přijdou otázky. Proč to řekl zrovna takhle? Něco se stalo? Je unavený? Nebo jsem si to celé špatně vyložila?

Zajímavé na tom je, že si většinou velmi dobře uvědomuji, kolik různých vysvětlení může existovat. Jenže vědět něco rozumově a skutečně to tak prožívat jsou dvě docela odlišné disciplíny. Tak přemýšlím a právě někdy i nad tím, proč tolik přemýšlím.

Psychoterapeutka Michala Rosinová v rozhovoru pro časopis Psychologie dnes popisuje, jak se vysoká citlivost může projevovat také v mezilidských vztazích. Větší vnímavost k emocím druhých, snaha vyhnout se konfliktům nebo tendence upozaďovat vlastní potřeby mohou ovlivňovat způsob, jakým lidé navazují a prožívají blízkost.

To ovšem neznamená, že citlivý člověk automaticky lépe rozumí druhým.

V tom vidím jeden z největších paradoxů. Člověk dokáže zachytit drobnou změnu, ale její význam už si musí nějak vysvětlit. Do tohoto vysvětlování se nevyhnutelně promítají vlastní zkušenosti, obavy, očekávání i přání. Někdy tedy nevnímáme jen to, co se skutečně děje. Vnímáme také všechno, co by se podle nás dít mohlo. To všechno už je poměrně rozsáhlý materiál k přemýšlení.

Bylo by zřejmě nespravedlivé spojovat citlivost pouze s přetížením, nejistotou nebo komplikovanými myšlenkovými pochody.

Mám ráda staré knihy. Dokážu se dlouho procházet antikvariátem, prohlížet si jejich obálky a vnímat tu zvláštní vůni papíru. Beru je do rukou a přemýšlím, kdo je přede mnou četl, jaký měl život a co při čtení prožíval. Občas v nich objevím zapomenutou záložku, vzkaz, podtržené věty nebo chybějící stránky. Drobné stopy po někom, koho neznám, ale s kým mě na okamžik spojuje stejná kniha. Možná i část příběhu, který v ní každý z nás našel.

Fascinuje mě podzimní krajina, příroda a její neustálé proměny. Hudba s naléhavou melodií, která ve mně dokáže probudit něco, co ani neumím pojmenovat. Nebo úplně obyčejná věta, která ve mně rezonuje ještě dlouho poté, co ji někdo vyslovil a přitom ten člověk často vůbec netuší, že řekl něco obyčejně neobyčejného.

Někdy mě dokáže potěšit naprostá maličkost. Jindy se mě něco dotkne mnohem víc, než bych sama očekávala.

Výzkumy naznačují, že lidé s vyšší citlivostí mohou intenzivněji reagovat nejen na nepříznivé zkušenosti, ale také na pozitivní podněty a podporující prostředí.

Citlivost tedy nemusí být jen zátěží. Může souviset i se schopností hluboce prožívat příjemné okamžiky, vnímat detaily a nacházet význam v situacích, které jiní snadno přehlédnou. Této části bych se rozhodně vzdávat nechtěla.

Přemýšlení samo o sobě není až takový problém. Problém nastává ve chvíli, kdy už nikam nevede. Kdy si opakovaně procházím stejnou situaci, hledám odpovědi, které nemám k dispozici, a snažím se získat jistotu tam, kde jednoduše žádná není.

Vnímám, že ne každé nadměrné přemýšlení souvisí s hypersenzitivitou. Roli může hrát stres, úzkost, předchozí zkušenosti nebo prostě náročné životní období.

Vysoká citlivost není diagnóza ani něco, co by určovalo, kým člověk je. Je to jeden z možných způsobů, jak lépe porozumět vlastnímu prožívání.

Tak se značnou část života učím, že nemusím rozumět každé změně v chování druhých. Nemusím mít odpověď na každou otázku. A už vůbec nemusím nést odpovědnost za všechny emoce, které se kolem mě objeví.

Někdy je lepší se zeptat. Jindy nechat věcem čas. Občas prostě přijmout, že některé odpovědi nepřijdou.

Nejde o to přestat být citlivá. Spíš se naučit rozlišovat, čemu věnovat pozornost a co už nechat být.

Zní to docela jednoduše.

Jen mám podezření, že moje hlava k tomu brzy svolá mimořádnou poradu.

Použité zdroje: