Článek
Právě ta večeře je krásným příkladem toho, jak komplikované může být něco naprosto jednoduchého.
„Kam chceš jít na večeři?“
„Mně je to jedno.“
Po několika letech vztahu už zkušený muž ví, že tato odpověď rozhodně neznamená svobodu výběru. Znamená začátek výběrového řízení, jehož podmínky nejsou známé.
Italská? Ne. Mexická? Dneska ne. Sushi? Na to není chuť. Tam, kde jsme byli minule? Zase? Po dvaceti minutách se vybere první restaurace. Žena je spokojená, muž vyčerpaný a oba mají pocit, že rozhodli společně.
Přitom by se mohlo zdát, že právě italská kuchyně je sázkou na jistotu.
Itálie má totiž všechno. Výborné jídlo, víno, temperament, vášeň, romantiku a schopnost udělat z obyčejného rozhovoru událost, o které ještě dlouho mluví celé příbuzenstvo.
Italská domácnost zní vlastně docela lákavě.
Trochu jiskření, trochu vášně, občas nějaká ta výměna názorů. Vždyť kdo by chtěl žít ve vztahu, kde se nic neděje?
Jenže po několika letech vztahu může být vrcholem romantiky i to, že někdo bez připomínání vynese odpadky. Nebo třeba i největším projevem vášně otázka: „Je tak těžké dát ten hrnek do myčky?!“
Italský temperament má totiž jednu drobnou nevýhodu. Na dovolené je nesmírně přitažlivý, ale v úterý večer, když je potřeba vyřešit nákup, pračku a kdo ráno odveze děti, už tak romanticky nepůsobí.
Tak člověk postupně zjišťuje, že Carbonara jsou přece jen lepší na talíři než drama v obýváku natož po náročným dnu v ložnici, byť se tam alespoň trocha temperamentu vždy hodí.
Navíc po Carbonara zůstane alespoň příjemný pocit sytosti, nikoliv potřeba tříhodinové psychologické analýzy. Nebo ticha.
Ostatně vztahy jsou samy o sobě zajímavou disciplínou. Na začátku se dva lidé snaží jeden druhého okouzlit. Po letech už se snaží především zjistit, jak je to s tou myčkou.
Nebo jinak. Představme si poklidný večer.
Dva lidé sedí na gauči, běží film, na stole sklenička vína a miska buráků.
Jeden loupe, druhý sleduje film.
Pohoda, co?
Dokud se na stole nezačnou hromadit skořápky.
„To tady necháš?“
„Vždyť to uklidím ráno.“
A je to tady.
Pro jednoho naprosto logické rozhodnutí. Pro druhého první příznak postupného rozpadu domácnosti.
Následuje diskuse o tom, že přece nejde o ty buráky.
Což je pravda. Nikdy nejde o buráky.
Jde o princip. Vždy jde o princip!
Princip je ostatně ve vztahu velmi nebezpečná věc. Dá se na něm totiž trvat prakticky neomezeně dlouho. Zatímco jeden argumentuje tím, že skořápky do rána nikam neutečou, druhý už připomíná podobnou situaci z loňského listopadu.
Během několika minut se z nevinného loupání buráků stává mezinárodní diplomatický incident. Přitom řešení může být až směšně jednoduché.
Nechat tam ty buráky do rána. Nebo je uklidit.
Hlavně kvůli nim nerozjíždět Italské víření a máchání rukou.
Možná je totiž právě tohle tajemství dlouhodobého soužití. Neumět se vždycky shodnout, ale poznat, kdy už je úplně jedno, kdo má pravdu. Těch večerů není nekonečně mnoho a byla by škoda promarnit je hádkou o skořápky.
Zvlášť když se dá hádat o mnohem zajímavějších věcech.
Třeba o tom, kam půjdeme zítra na večeři.
„Mně je to jedno.“
A jsme zase na začátku.
Takže ano, italská domácnost může být krásná. Ale možná je lepší nechat si Itálii na talíř, trochu vášně do ložnice a v obýváku občas prostě zavřít oči.
Protože po těch letech vztahu už nejde o to, kdo má poslední slovo. Ale kdo dokáže jako první přestat řešit ty zatracené buráky.
Tak dobrou chuť! Ať už si dneska dáte Carbonara na talíři, nebo trochu v ložnici.
