Článek
Vendelín. Možná jen náhodný kolemjdoucí ve slovech. Možná člověk, který dostal jméno dřív než příběh. Stojí někde u okna, pozoruje podzimní ulici, občas se usměje a nechává život lehce plynout. Nevíme, odkud přišel, co má za sebou ani na co právě myslí. Jeho přítomnost je nenápadná, skoro všední.
Připomíná lidi, které potkáváme.
Vendelín. Možná není jen kolemjdoucí. Možná něco ví, možná na něco čeká. Možná si pod obyčejným úsměvem schovává tajemství, o kterém se nikdo nedozví. Možná žádné tajemství nemá, jen jsme mu ho přisoudili, protože lidská představivost nerada nechává prázdná místa.
Stojí u okna někde mezi dnešním rozumem a zítřejší fantazií. S vlastním jménem a nevyřčeným příběhem a otazníkem, který nemusíme nutně proměnit v tečku.
⸻
Na nás doléhají dávné ideje,
za oknem se podzim tiše směje.
Zelená září z tvých očí i stěn,
v záhybech saténu ukrýváš sen.
Na židli tiše odpočívá svetr,
za oknem vítr sílí, metr po metru.
V kamnech se zahřívá studený kámen,
nad starými slovy dohořívá plamen.
Řeč se nám zamotá, otazník zbývá,
každý z nás občas své tajemství skrývá.
„Óóó,“ někdo vydechne, ozve se smích,
nůžky se zalesknou v paprscích mdlých.
Vendelín se usměje, v očích mu cosi bliká,
co se mu honí hlavou, to nikomu neříká.
Tam, kde končí všechno plánování,
začíná život bez dálkového ovládání.
A když se ztratí všechno, co mělo svůj řád,
i otazník nás může naučit se smát.
