Článek
Přemýšlím, proč na devadesátky vlastně tak ráda vzpomínám.
Jestli byly opravdu výjimečné, protože se po letech zákazů a cenzury najednou mohlo téměř všechno, nebo jsem v nich jen byla mladší, bezstarostnější a měla podstatně menší představu o tom, co všechno mě v životě čeká.
Ostatně ne nadarmo se jim říká divoké devadesátky
Otevíraly se hranice a lidi objevovali možnosti, na které nebyli zvyklí. Vedle příležitostí k podnikání, zahraniční kultury a nových médií se objevily podvody, pochybné obchody a lidé, kteří si svobodu vyložili poněkud po svém.
Zatímco dospělí se učili žít v novém světě, my děti jsme měly svoje vlastní starosti. Některé nám připadaly podstatně důležitější než celá ekonomická transformace.
V roce 1990 mi bylo pět let. Na konci desetiletí čtrnáct. Takže jsem devadesátky stihla projít od dětských her až k prvním pokusům pochopit svět dospělých. Především jsem začala mít vlastní názory. Některé tak zásadní, že jsem byla ochotná se kvůli nim pohádat s celou rodinou. Dnes už si nepamatuju, o co šlo. Ale jsem si jistá, že jsem měla pravdu.
Na devadesátkách mě baví jejich zvláštní nedokonalost
Možná jsem se i tehdy snažila vypadat dokonale, jen jsem k tomu neměla tolik příležitostí.
Fotografie vznikaly s jistým rizikem. Člověk se nechal vyfotit, několik dní čekal na vyvolání filmu a potom zjistil, že má zavřené oči, někdo mu za hlavou dělá rohy a z celé dovolené je nejostřejší fotografie cizího auta. Fotka se stejně založila do alba. Byla zaplacená.
Dřív jsme doufali, že se fotka, na které nás někdo zachytil při jídle, ztratí. Dnes si jídlo sami fotíme a dobrovolně ho sdílíme s ostatními.
Tehdy jsme měli doma alba, která jsme mohli kdykoli vytáhnout a společně si je prohlížet. Dnes máme tisíce fotek uložených někde v cloudu. Často ani pořádně nevíme kde. Můžeme si vyfotit skoro každý okamžik, jenže když pak hledáme jednu konkrétní fotku, čeká nás dvacet skoro stejných. Některé už neuvidíme vůbec, přestože je pořád máme.
Dospívání mělo svoje zvláštní zákonitosti. Člověk chtěl být za každou cenu originální, ale současně se děsil představy, že bude vypadat jinak než ostatní.
Zvlášť při výběru oblečení.
V jednu chvíli jsem obdivovala holky ze Spice Girls a připadalo mi naprosto logické, že boty s podrážkou vysokou několik centimetrů představují ideální obuv pro běžný život. Včetně školních schodů.

Když si dnes vzpomenu na některé módní trendy, musím se pousmát. Třeba na bokovky, ze kterých vykukovala tanga. Tehdy mi to připadalo neuvěřitelně sexy. Dnes přemýšlím, jestli jsem se vůbec dokázala bez obav předklonit a jestli to tehdy vůbec někdo řešil.
Pokoj jsem si dokázala vyzdobit během jednoho odpoledne. Stačilo pár plakátů a v lepším případě připínáčky, v horším zubní pasta. Rodiče tolerovali fleky a díry ve zdi a já byla přesvědčená, že mám ten nejkrásnější pokoj na světě.
Tehdy jsem měla taky poměrně romantickou představu o dospělosti
Dospělí podle mě mohli všechno. Mohli chodit spát, kdy chtěli, jíst, co chtěli, a nikomu nemuseli vysvětlovat, proč něco udělali.
Připadalo mi, že mají život pod kontrolou. Všechno vědí, všechno zvládají a nikdy nepochybují.
Dnes jsem dospělá a občas mám pocit, že největším tajemstvím dospělosti je, že většina lidí taky vůbec netuší, co dělá.
Jen se u toho tváří přesvědčivěji. Když už něco nevědí, řeknou, že to musí nejdřív vyhodnotit. To je mimochodem velmi užitečné slovo. Dá se použít téměř na všechno.
V devadesátkách jsme měli taky zvláštní vztah k televizi. Televizní program se studoval s vážností, jakou dnes někteří lidé věnují investičním portfoliím. Když měl večer běžet dobrý film, bylo potřeba přizpůsobit tomu ostatní plány.
Kdo přišel o deset minut později, musel se zeptat, co se stalo. Obvykle právě ve chvíli, kdy se po dlouhém mlčení konečně někdo na obrazovce chystal říct něco důležitého.
Dnes si můžu skoro každý film pustit, kdy chci. Minule jsem dvacet minut vybírala, co si pustím, a pak jsem usoudila, že už je na film pozdě. V tomhle mi televizní program docela vyhovoval. Když dávali něco dobrého, stačilo si sednout.
Pořád nevím, jestli byly devadesátky opravdu tak výjimečné, nebo jestli mi ten pocit zůstal hlavně proto, že mi tehdy bylo pět až čtrnáct. To, co mi dnes připadá jako velké dějiny, se tehdy odehrávalo někde za dveřmi mého pokoje. Uvnitř jsem řešila, jestli se mi mezi dva plakáty ještě vejdou Spice Girls.
Taky jsem se těšila, až mi nikdo nebude říkat, kdy mám jít spát. Tohle se mi splnilo. Včera jsem se ve čtvrt na deset poslala do postele sama. Ráno jsem za to na sebe byla docela pyšná. Kdyby mi někdo ve čtrnácti řekl, že takhle bude vypadat moje vysněná svoboda, pohádala bych se s ním.
A byla bych si jistá, že mám pravdu.





