Článek
Jednalo se o zakončení tradičního Mezinárodního týdne rovnocennosti tváří, který probíhal právě v týdnu od 13. do 19. května 2024. Letošní heslo „Moje tvář je mistrovské dílo“ mělo za cíl poukázat na originalitu a jedinečnost každého z nás. Organizátorem Pikniku je iniciativa Rovnost tváří, která v ČR hájí zájmy všech osob žijících se vzhledovými odlišnostmi, které vznikly vlivem úrazu nebo nemoci.
Více informací k celému projektu se můžete dočíst zde: Moje tvář je mistrovské dílo. Blíží se Mezinárodní týden rovnocennosti tváří.
Grébovka ožila - energii ze slunečních paprsků doplňovala až hmatatelná energie celé akce. Ve vzduchu byla cítit radost, propojení, pospolitost a dobrá nálada.
Povídalo se, jedlo, smálo, zpívalo, děti si hrály a dospělí tancovali. „Byl to krásný den, byly slzy dojetí i slzy smíchu a ten smích teda musím vyzdvihnout hlavně u face jógy s Katkou, to bylo skvělý!“ Říká Bára, účastnice pikniku.
Mimo stánků charitativních organizací a spolků přivítala akce několik hostů s bohatým doprovodným programem. Malovalo se na obličej, tvořilo se s pedagogickým spolkem Emil, vyprávěla se pohádka o řepě ve znakovém jazyce v podání Tamtam-centrum pro dětský sluch, tančil se street dance s influencerkou Bárou Kropáčkovou, pohybový trenér Jan Kaňůrek si připravil základy parkouru, mládlo se a smálo se u face yogy s Katkou. Relaxační aktivity nabídli např.: stan povědomí Soulmate terapie, aromatický koutek vune zdravi nebo oáza opečovávání s biOrganicou.
Video od Tamary Klusové, která se pikniku zúčastnila, naprosto přesně zachycuje sílu a energii celé této akce.
Já jsem většinu času strávila na dece Kolibří rodiny, kde jsme si spolu s ostatními sdíleli příběhy spojené s alopecií, průběh léčby, novinky v medicíně a došlo také na dojemná setkání.
Nevíte, co je to alopecie? A dokážete si představit, že by se vám na hlavě začaly tvořit lysiny nebo jste najednou přišli o všechny svoje vlasy? Průběh nemoci jsem popsala ve svém osobním příběhu: Neříkejte plešatému: „Jsou to jenom vlasy!“
Jeden z cílů nadace Kolibříci Pomáhají, z.ú. je osvěta, aby o alopecii věděl každý člověk, a tím se zabránilo nepříjemným pohledům, rychlým soudům, ostychu, vědomé nebo nevědomé šikaně a právě na Pikniku jsem si připomněla, jak moc důležité toto je.
Ahoj, mně to teprve začíná…
Přicházela k nám uplakaná mladá žena, s ostychem se rozhlížela po naší dece, kde jsme si zrovna navzájem zkoušely paruky a panovala zde veselá nálada. Řekla nám rozklepaným hlasem: „Ahoj, mně to teprve začíná,“ celá se chvěla a ukazovala nám holá místa na hlavě. Po chvilce povídání z ní začala opadat nervozita a vylíčila nám svůj dosavadní průběh. Ptala se na naše zkušenosti a jaký je vlastně život s alopecií? Na léčbu, paruky - jaké zvolit a čemu se vyvarovat, na okolí - jak nás přijalo, apod.
I mně se chtělo v tu chvíli plakat, úplně přesně se mi vybavily vlastní pocity, kdy jsem si na hlavě začala objevovat první lysiny. Co já bych za to tehdy dala, kdybych si takto mohla přisednout na deku a otevřeně a bez studu si popovídat s někým, kdo si tím prošel nebo prochází.
Odcházela od nás se slovy: „Holky, vám to ale všem moc sluší!“ Když jsme jí odpověděli: „Neboj, tobě bude taky,“ tak se na nás usmála, dostala pokrývku hlavy s motivem kolibříka a odešla.
To nejtěžší má teď před sebou, protože její osobní příběh s alopecií se jí teprve píše a ještě neví, jak bude pokračovat a na co se připravit, ale ví, že na to není sama. Heslo Rovnosti tváří „Sami jiní, spolu silní“ a jeho sílu a pravdu jsme si tímto okamžikem prožili všichni společně.
Bylo to silné, dojemné a užitečné. A takových příběhu se psalo nespočet napříč různými organizacemi, které se Pikniku zúčastnily.
Až s Kolibříky jsem začala odbourávat strach z pohledů okolí, tápající otázky - co se stane, když se objevím na veřejnosti bez paruky? A dodala si sílu změnit to, co jsem tušila, že v mém životě nefunguje nebo tam nemá co dělat. Odložila jsem stud, odložila jsem paruku a přisedla si na deku. A co se tedy změnilo mimo toho, že jsem okamžitě poznala, že začalo pršet? Cítila jsem obrovskou úlevu, pocit, že jsem se stala sama sebou. Uvnitř i mimo sebe.
Tento nedělní slunný den byl pro svoji lehkost, přirozenost, sílu a srdečnost pro mě něco, co mi dobilo baterky na rok dopředu.
A pokud i vás oslovila myšlenka iniciativy a chcete se jakkoliv zapojit nebo na něco zeptat, nezapomeňte, že všechny organizace a spolky fungují aktivně celoročně.
Už tedy víte co se dělo v neděli v pražské Grébovce?
Děla se tam RADOST.
