Článek
Znáte Roberta A. Heinleina? Ten chlapík, co psal sci-fi, vymyslel ve knížce Cizinec v cizí zemi naprosto geniální věc. Říkal tomu „hodnověrný svědek“. Představte si člověka, který má v hlavě absolutní pořádek, případně nulovou představivost. Vidí jen to, co tam fakt je.
Když se takového svědka zeptali, jakou barvu má barák na kopci, neřekl: „Je to bílý dům.“ Kdepak. Řekl: „Z této strany vidím fasádu, která se jeví jako bílá.“ Tečka. Žádné domněnky, že je dům bílý i zezadu. Žádné spekulace, kdo tam bydlí. Jen čistý, nudný, nádherný fakt.
No, co já bych za to někdy dala.
Dřív jsem si myslela, že dívat se na svět je ta nejpřirozenější věc. Prostě otevřeš oči a ono to tam nateče, ne? Jenže pak jsem se v pozdním věku z ničeho nic stala metodikem-analytikem v IT. Aby toho nebylo málo, začala jsem trénovat své dovednosti s umělou inteligencí. Ne že bych ji učila já – ona trénuje mě. Je to jako mít v kapse nejšťouravějšího kolegu na světě, který mi neustále ukazuje souvislosti, které mé už tak dost analytické oči zatím nevidí.
Když ti AI zavaří hlavu „neviditelným“ kontextem
Moje práce je teď jeden velký mentální tělocvik. Představte si, že koukáte na problém a myslíte si, že ho chápete. Pak přijde AI a řekne: „Co tohle? Co ještě například tamto? Pomyslela jsi ještě na vliv počasí v Tichomoří, na cenu rohlíků v Horní Dolní?“
Co na to můj mozek? Ten se chytne a už nepustí. Najednou nedokážu jen „být“. Nemohla bych teď vykonávat institut hodnověrného svědka, jakého popisuje Heinlein – ten popsal vše, co skutečně viděl. Nikoli to, co by si dokázal představit. Musí říct „Vidím dům, který má z této strany dvě okna, jedny dveře, bílou fasádu, červenou střechu.“
To zní jako wellness pro můj mozek, fakt. Jenže realita?
Můj mozek momentálně? „Ten dům je na první pohled takový, jak jej popsal hodnověrný svědek, ale musíme si domyslet zadní trakt, podsklepení, půdu, počet a druh místností. Počet možných obyvatel. Jaké asi vykonávají povolání, když mají takovýto dům? Kolik jim může být let, mají zvířata? Jsou v domě spokojení? Proč si vybrali takový dům? Je takový dům přínosem, nebo jim odebírá ze zdroje příjmů příliš…“ a… Blá blá blá další násobek možností a eventualit.
Chápete to? Jdu na nákup. Místo regálu s pečivem vidím logistický řetězec, který selhal, protože chleba je tvrdý. Vidím paní u pokladny a místo „Dobrý den“ mi v hlavě naskakuje profilování její nálady, abych vyhodnotila, jestli je bezpečné se zeptat na nové žvýkačky, nebo jestli to způsobí systémovou chybu a ona po mně štěkne. Analyzuju i to, co zdánlivě nejde. Emoce, mraky, souseda. Všechno jsou přece data. Všechno je důležité.
Analytik, co potřebuje kalkulačku na 1+1
No, teď ten největší fór. Kdybyste mě viděli v tomhle módu, asi byste si řekli: „Ty jo, ta ženská musí být bedna. Ta určitě spočítá odmocninu z milionu, zatímco si lakuje nehty.“
Hahaha. Ani omylem. To je ta největší ironie mého života. Z „pohotovostní analýzy“ se stává totální zatmění mozku, jakmile vidím čísla. Jsem analytik, pro kterého je malá násobilka sprosté slovo.
Pohotovostní analýza končí, jakmile vidím čísla. Výpočet něčeho dám jen s kalkulačkou a s obrovským sebezapřením.
Vážně, nekecám. Dej mi složitý logický problém, rozklíčuji ti třeba procesy ve firmě, najdu chybu v systému, kterou nikdo neviděl. Ale zeptej se mě, kolik je sedm krát osm, a uvidíš v mých očích paniku laně před brzdícím kamionem. Můj mozek, schopný vymyslet půdorys cizího domu i s nábytkem, prostě odmítá počítat. Možná je to tím, že je příliš zaneprázdněn vymýšlením příběhů. Čísla jsou nuda. Čísla nemají příběh. Pokud to není výpis z účtu po měsíci bez práce - to je zase až moc dramatický příběh.
Je to trapné? Jo, trochu. Tak nosím mobil s kalkulačkou jako záchranný kruh. No a co?
Blažený idiot
Možná si říkáte, že s takovou hlavou se nedá žít, aniž by člověk skončil na prášcích. Že dřív nebo později musí přijít zkrat. Pravda. Přichází.
Ale mám lék. Dokonce zadarmo. Prostě jdu ven.
Ne, že bych si šla zrovna zaběhat, abych byla po padesátce fit. Prostě se jen flákám. Je to moment, kdy podvědomě sáhnu na vypínač v hlavě. V klidu přepnu. Zkrátka když jdu, vypínám mozek. Neanalyzuju. Jenom noha následuje nohu. Čumím kolem, dívám se na stejné věci, na kterých mi ťukne do oka detail, který jsem ještě neviděla. Usmívám se úplně jako idiot - prázdno v hlavě, spokojenost.
V tu chvíli se totiž koná zázrak. Analytická bestie uvnitř usne. Najednou nevidím data. Vidím barvy. Jsem jako onen Heinleinův svědek. Tak trochu na lehkých drogách z čisté euforie. Všímám si věcí, co ostatní nevidí, protože koukají do mobilů. Jak světlo dopadá na oprýskanou omítku. Jak má mech na zídce přesně ten odstín zelené, co v počítači při tvorbě grafiky nenamícháš. Fascinuje mě prostá zídka. Neřeším, kdo ji stavěl, ani jestli měl zrovna stavební povolení. Je mi to fuk. Můj svět se scvrkne na skoro infantilní „jééé, to je ale hezký“.
Lidi mě potkávají, někteří i kroutí hlavou. Asi si myslí své. Jdu pomalu, občas se zastavím, zírám na kaluž, usmívám se jako měsíček na hnoji. Jsem patrně schizofrenní osobnost. Vytlemený smajlík. Tedy dala bych ho sem, kdyby to text dovolil. Další vytlemený smajlík.
Megavesmír v jedné hlavě
Dřív jsem s těmi stavy maličko bojovala. Chtěla jsem být jedno nebo druhé. Profík, nebo bohém. Ale vlastně… Když nad tím tak přemýšlím, ty „dva světy“ jsou dost chabý odhad. Můj mozek není přepínač zapnout/vypnout. Spíš mám obří mixážní pult, kde se míchá páté přes deváté.
V noci mám sny barevnější než leták z hobbymarketu. Když se vzbudím a zrovna neanalyzuju data, sednu si třeba k psaní. Otevřu rukopis knížky a najednou nejsem ani analytik, ani ten tichý pozorovatel. Jsem v kině! V hlavě se mi spustí film. Paráda! Já vlastně nic netvořím. Jen zběsile zapisuju to, co vidím, abych všechno stihla, než mi děj někam nenávratně uteče.
V tomhle svém soukromém megavesmíru plynule přecházím z jednoho světa do druhého.
Abych mohla v práci držet krok, musím vidět souvislosti, co jiným unikají, musím umět ten mozek nechat vařit na plné obrátky. Ale abych se z toho nezcvokla, potřebuju být občas za dutého idiota, co se rozplývá například nad rezavým plotem, nebo se prostě ztratit v příběhu, který sleduji s pobavením ve snu. Na dnešek jsem si ve snu zaplavala v moři, které mi „sežralo“ boty, protože příliv, no.
Ono prázdno v mozkovně na procházce, nebo barevné, dost hlučné filmy příběhů, které chtějí ven, to není únik. Ale úklid. Čistý stůl. Jak říkával můj táta „tabula rasa“.
Možná ani žádný ideální „hodnověrný svědek“ neexistuje. Někdy jsem Sherlock Holmes, co neumí počítat. Někdy zase jen obyčejná ženská, co čumí na mraky a je jí jenom dobře.
No a ten hypotetický „Heinleinův“ dům na kopci? Je mi úplně buřt, kdo v něm bydlí. Ale ta červená střecha proti krásně modrýmu nebi… To je čirá, naprosto nekomplikovaná, nádhera. Vidíte ho taky? Mrkající smajlík.
