Článek
Nevím, jak je tomu nyní, ale za mého dětství mohl člověk, který měl dítě v péči, napsat omluvenku na tři dny ze školy, aniž by bylo potřeba potvrzení lékaře.
Vychovávala mě od mých dvanácti let babička, která byla nejen majitelkou zdravého selského rozumu, ale také dobrého srdce. Říkávala, že (cituji): „Mám dobrý srdce, jen je mi houby platný. Za to si v životě nic nekoupíš, děvečko moje.“
Situace v rodině byla všelijaká a v důsledku dění jsem se stala ve dvanácti letech babiččiným svěřencem, kterému uměla od plic vynadat a od srdce jej plácnout, když tropil neplechu. Uměla si se mnou prostě a jednoduše poradit. Ale také dobře věděla, že někdy malý člověk potřebuje zkrátka nějaké pohlazení po duši, aby se příliš netrápil věcmi, které by v dětství zkrátka ještě neměl vůbec řešit.
Trápila mě spousta věcí, ale nejvíc to, že všichni spolužáci mají normální rodinu a já ne. Na taková trápení měla babi své recepty. Někdy mi udělala kulajdu, kterou jsem zbožňovala tak, že jsem ji jedla bez zaváhání i studenou.
Jindy mě poslala na nákup a nakázala mi, že mám přinést všechno ze seznamu, ale nemám zapomenout na to, abych si koupila třeba Kofilu. Jenom tak. Bez zvláštní příčiny. Nebo si se mnou do tří do rána v posteli povídala a vyprávěly jsme si vymyšlené historky.
Největší náplast jsem od ní dostala v okamžiku, kdy jsem jednoho dne nebyla schopná vylézt z postele, abych šla do školy. Nic mi nedávalo smysl a vše jsem viděla v černých barvách. Máma, kterou jsem ztratila, když mi byly dva roky, vyloučení ve dvanácti letech z rodiny způsobem, jako bych byla zločinec. Seděla jsem na kraji postele, tupě zírala a tekly mi slzy, jako hrachy.
Babi se na nic neptala. Věděla své. Tak mě jen pohladila po hlavě a řekla, že nikam nemusím jít. Napíše mi omluvenku. A uvaří krokodýlí polévku. A to bylo úplně nejvíc. Krokodýlí polévka není jen tak nějaká věc. Hovězí vývar s játrovým strouháním. Přesto vždycky byla a zůstane, právě a jen krokodýlí.
Ona kdysi před dobou, než jsem se stala součástí její domácnosti, vařila prostý hovězí vývar s játrovou zavářkou. Očekávala více strávníků, kteří z nějakého mně neznámého důvodu zkrátka nedorazili. Bylo mi asi deset a viděla jsem ji, jak stojí nad velkým hrncem a je hodně moc smutná.
Bylo mi jí líto, tak jsem tehdy řekla: „Babičko, to nevadí, že je tý polívky tolik, že by v ní mohli plavat krokodýli. Neboj se, spolu ji sníme raz dva.“
V mé dětské hlavě tehdy byla jediná touha - potěšit babičku a taky jí dát najevo, že její skvělá polévka nepřijde nazmar. Že společně ji dokážeme sníst, aby nebyla škoda a ona nesmutnila.
Tak vznikla krokodýlí polévka, která krokodýla neviděla ani z rychlíku, ale měla obrovský význam pro nás obě.
Příslib uvaření krokodýlí polévky znamenal, že v tom ani jedna z nás není sama. Že spolu zvládneme leccos a ještě trochu navíc. Znamenala pouto mezi babičkou a vnučkou. A v neposlední řadě „udělám krokodýlí polívku“ značilo - mám tě ráda a stojím při tobě.
Až někdy budete chtít dítě zachránit před černotou v duši, udělejte mu krokodýlí polévku, nebo udělejte cokoli, co vás spojuje, zachumlejte se s ním do peřin a nechte ho pocítit, že v tomhle šíleném světě není samo. A že ho máte rádi.
