Hlavní obsah
Lidé a společnost

Mám poblitý boty a trochu vyčištěnou karmu

Foto: Jana Slaninová/Canva

Nepomáhám na vyžádání. Zkoušejte ze mě mámit soucit a se zlou se potážete.

Článek

Jakmile se ke mně na sociálních sítích dostanou několikrát mnohokrát přeposlané prosby o pomoc, kde pokud nepošlu poslední drobné, budu mít do konce života špatné svědomí, mažu bez výjimky každou takovou zprávu a nechávám pracovat vyšší moc.

Jsem mrcha i v tom, když mi někdo strká pod nos umouněnou pracku a v alkoholovém oblaku „vůně“ žádá o to, abych mu dala nějaké mince, ale lépe bankovky. Nic takového. Nedám. Protože taková pomoc není pomocí.

Ovšem když vidím, že babina ohnutá stářím a pozbývající síly se potřebuje dostat do tramvaje nebo bezpečně přes přechod? Nebo člověk, který před mými zraky z normální chůze sebou plácne jako špalek a začne se nekontrolovatelně třást?

Babče pomůžu bez požadavku, prostě proto, že je to evidentně potřeba. Ke skácenému chlapovi kolem třicítky, který sebou škube na zádech na zemi, skočím bez přemýšlení.

Tahám mobil, seřvu dva pitomě přihlížející policisty (opravdu se mi toto stalo). Volám záchranku, naviguju policistu (již nepřihlížejícího), aby držel chlapíka tak, aby mu nezapadl jazyk a netloukl hlavou o zem, předám muže s epileptickým záchvatem záchranářům a padám z místa dát si do nejbližší hospody panáka.

Protože v tu chvíli, kdy je po akutním nebezpečí, teprve se sesypu a nejsem půl hodiny k použití. Klepou se mi nohy, ruce, bulím a vzlykám, jako bych zrovna odešla z pohřbu. To jsou momenty, kdy pomáhám bez ohledu na svou případnou újmu. Jde o pomoc přímou a potřebnou.

Dnes jsem si vykračovala od Anděla na zastávku tramvaje v Lidické. Chodím většinou ulicí Na Bělidle, kde je větší klid než na Lidické. Jezdí tam jednosměrně auta a nedrnčí tramvaje. Z této ulice jsem uhnula doleva k Lidické.

U jednoho vchodu sedí na schodech slečna kolem pětadvaceti. Drobná, křehká a i přes nános líčidla bledá jako smrtka. Mělce dýchá a evidentně není v pořádku. Nechat ji tam jen tak sedět nevidím jako nejlepší variantu. V okolí je to samý bezdomovec, opilec a feťák.

Jdu k ní a ptám se, jestli jí nemám zavolat sanitku. Prý že ne, že není nutno. Má silný menzes a už půl hodiny se snaží ze zastávky s přestávkami dostat domů. Alkohol z ní necítím, oči má kalné, ale zorničky nevykazují žádnou anomálii. Je slabá jako moucha.

Prý jestli bych ji mohla doprovodit přes dva bloky. Hodím si na rameno její batoh a jemně, ale pevně ji vezmu v podpaží. Čelo se jí rosí potem, ale pomalu jdeme tam, kam mi řekla. Jdeme co krok, aby sebou zbytečně nesekla. Zvládá to, ale najednou zezelená ještě víc a blinkotrysk z ní vyletí obloukem.

Odrazem od silnice se dostane nevábná sprška i na moje bílé hadrové tenisky. Slečna skoro brečí a omlouvá se mi. Kapesníky nemá, tak jí stékají zvratky po rukách a ona se třese a pláč už nezadrží. Odvedu ji k nejbližší zdi, opřu ji o ni. Lovím kapesníky ze své kabelky. Úspěšně.

Ona opět dáví a omlouvá se. Smutně, tiše. Bolavě. Říkám jí, že pozvracené boty nejsou důležité. Kapesníky, které jí podám, si očišťuje obličej a ruce. Pomalu docházíme k domu, kde bydlí. Děkuje a znovu se omlouvá.

Když za ní zapadnou dveře, uleví se mi, že to dítě ve věku mého syna došlo v pořádku domů. Že si ji tam nevyhlídl někdo, kdo by ji obral o peníze nebo třeba o něco jiného, daleko cennějšího. O život.

Koukám na ty zvratky na botách a říkám si, že už stejně týden přemýšlím nad tím, že je vyperu. Dojde mi, že mám poblitý boty a trochu vyčištěnou karmu.

Howgh!

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz