Článek
Lidé umírají. Každý den. Bezohledně.
Vysvětlím - bez ohledu na fakt, že pozůstalí budou truchlit. Že jim vznikne v životě rána a díra, kterou jen tak něco nenapraví. Jednotný lék na smutek, který člověka ovládne, neexistuje, a tak trpíme. Někdo více, jiný méně.
Dnes mě může něčí smrt dojmout, ale už mě nesejme. Proč? Jsem cynik? Nemám už v sobě soucit? Kdepak. Pláč a ztráty se se mnou táhnou od raného dětství a nikdy mi nepřinesly nic jiného, než vyčerpání. Úleva nepřicházela.
S každou novou smrtí jsem se cítila opuštěnější a ubožejší. V duchu jsem s těmi, kteří mě definitivně opustili, mluvila. Myslela jsem si, že jsem jim nějak blíž. Když mi bylo nejhůř, prosila jsem je v slzách, aby si mě vzali k sobě. Že život bez nich nesnesu. Nebyla jsem vyslyšena. Jak taky? Mrtvé náš žal nezajímá.
Nejsem věřící. Ne v tradičním slova smyslu. Pouze nějak cítím, že jsou věci, které nás přesahují. Díky tomu jsem se časem v hluboké dospělosti dostala do jisté klidové hladiny, v níž jsem si uvědomila, že jediný člověk, kterého netrápí smutky a bolesti je ten, který zemřel. A pokud před smrtí strádal, je pro něj ta dáma s kosou vysvobozením.
To mi umožnilo vnímat jiný rozměr smrti. Je strašlivá pro ty, kteří zůstali. Pozůstalí mají v sobě kolikrát tolik bolesti, že kdyby se vylila z jejich srdcí, svět by během pár okamžiků přestal existovat, protože smutek a bolest jsou horší než kyselina.
Kdysi jsem byla přítomna rozhovoru mého bývalého kolegy s jeho známým. Probírali, jak dítěti vysvětlit smrt. Dotyčný svému malému synkovi sdělil, že po smrti nic není. Jako když zhasneš. Tma a nic dál.
Byla jsem tehdy mladá a drzá, tudíž jsem se dopustila dotazu:
„A vy už jste umřel, že víte bezpečně, že po smrti nic není?“
„A co by jako mělo být?“ odpověděl.
„Nevím. Ale právě proto, že nemám ponětí, bych si nedovolila svému dítěti říct, že po smrti není nic.“
Do dneška si stojím za svým. Nevíme, co s námi po smrti je. Vidíme sice hmotu, která odešla, ale co a zda je za tou zdí, za kterou nedokážeme nahlédnout, než nastane ten náš vlastní čas? Nevíme.
A jak už jsem psala.
Mrtvé náš žal nezajímá.
