Článek
Někdy si říkám, že my, hrdí nositelé titulu „Husákovy děti“, jsme vlastně takový biologický experiment. Testovací várka lidstva, na které se Vesmír rozhodl vyzkoušet, jak rychle dokáže lidský mozek přešaltovat z manuálního přikládání uhlí do kamen na ovládání chytré domácnosti hlasem. Jsme generace mostního typu. Jednou nohou stojíme v bahně pionýrského tábora a druhou na pedálu virtuální reality. A světe div se, zatím jsme se z toho nezbláznili. Tedy, většina z nás.
Když se dnes podívám na naše děti, které se takřka rodí s tabletem či mobilem přirostlým k ruce a jejichž první slovo skoro doopravdy není „máma“, ale „wifi“, cítím zvláštní směsici pýchy i děsu. My jsme to měli jinak. Naše dětství, to byl hardcore režim, který by dnes sociálka vyhodnotila jako zanedbání péče, zatímco my na to vzpomínáme se slzou v oku a ironickým úšklebkem.
Doba dřevní a uhelná
Pojďme si nalít čistého vína (nebo spíš Vitacitu, abychom zůstali v dobovém kontextu). Naše startovní čára byla někde v době, kterou dnešní mládež zná jen z dokumentů o středověku. Mnozí z nás vyrůstali v domácnostech, kde ústřední topení bylo sci-fi a termostat představoval kbelík s uhlím, při troše štěstí nechyběl pohrabáč.
Ráno jste se probudili do místnosti, kde by i tučňák nasadil čepici. První bojový úkol dne byl nerozbrečet se zimou cestou ke kamnům nebo k vafkám. Ten specifický smrad síry a mouru za nehty či spaliny plynu, to byl náš eau de toilette. Dnes? Dnes si stěžujeme na Facebooku, že nám podlahové topení hřeje o půl stupně méně, než je ideál pro naše zhýčkaná chodidla. Ale tehdy? Tehdy jsme byli zocelení. Nebo spíš zmrzlí.
A co teprve komunikace? Žádné WhatsApp skupiny, žádné „seen“ a „typing…“. Když jste chtěli někomu něco sdělit, museli jste za ním dojít. Fyzicky. Nebo jste měli doma nadstandard – pevnou linku – ten úžasný přístroj s kruhovým číselníkem, jehož vytáčení trvalo tak dlouho, že jste mezitím zapomněli, komu voláte. A pokud jste neměli ani to, existovala telefonní budka. Místo, kde jste mohli buď telefonovat, nebo se vymočit. Po nocích se tam často dělo obojí naráz. Soukromí neexistovalo. Když volala teta z Olomouce, věděla to celá ulice, protože jste do sluchátka museli řvát jako na lesy.
Přežití v divočině (Pionýrský tábor)
Samostatnou kapitolou našeho „výcviku speciálních jednotek“ byly letní tábory. Dnešní děti jezdí na „glamping“, příměstský tábor, nebo tematické pobyty s Harrym Potterem, kde mají k dispozici splachovací toalety a výběr někdy z pěti jídel. My jsme jezdili do lesa. Tečka.
Ubytování v podsadových stanech, které měly termoregulační schopnosti igelitového sáčku – v noci mráz, ve dne výheň. Matrace pamatovaly založení republiky a spacáky tzv. dekáče byly plněné materiálem, který kdysi možná viděl nějaká vlákna, ale tehdy připomínal zhutnělý beton.
Ale to nejlepší byla hygiena. Teplá sprcha? Jistě, jednou týdně. V sobotu. Když jste byli na nějakém lepším táboře. Zbytek týdne jste měli k dispozici koryto se studenou vodou, která tekla přímo z ledovce (nebo to tak aspoň působilo). Čištění zubů v potoku, mytí ešusu pískem a jehličím. Kdo nedostal úplavici, vši nebo svrab, ten vyhrál bobříka odolnosti. A latríny? Ty byly školou života. Ten, kdo vymyslel kadibudku s výhledem na mýtinu bez dveří, byl buď genius, nebo sadista. Naučilo nás to dvě věci: rychlosti a absolutní ztrátě studu. Už tehdy to byly genderově neutrální toalety - střídali jsme se nehledě na pohlaví a věk.
Vařilo se na ohni. Čaj chutnal jako brom s příchutí kouře, guláš byl ruská ruleta (najdeš maso, nebo chrupavku?) a chleba byl vždycky buď tvrdý, nebo mokrý. My jsme to milovali. Nebo jsme neměli na výběr, protože mobily nebyly, abychom zavolali mamince, ať nás okamžitě odveze z toho pekla. Byli jsme tam odříznutí, vydaní na milost vedoucím, kteří byli často jen o pět let starší než my a jejichž pedagogické metody by dnes skončily soudním procesem.
Digitální imigrace
A pak se to stalo. Do našeho analogového světa vtrhla technologie. Nejdřív nenápadně – digitálky z tržnice, co hrály melodii, když jste zmáčkli všechna tlačítka naráz. Pak první počítače, které měly výkon dnešní mikrovlnky a nahrávání hry z kazety trvalo půl hodiny, přičemž to znělo, jako když vraždíte fax.
Pak přišly mobily. Pamatujete na svůj první? Pravděpodobně to byla cihla, kterou byste mohli zabít v sebeobraně medvěda. Displej měl dva řádky a vrcholem zábavy byl Had. SMS stála tolik, co rohlík, takže jste se naučili vyjadřovat stručně. Žádné romány, žádné emoji. „Prijedu v 5. Cau.“ To byla poezie naší generace.
Internet byl zjevení. Vytáčené připojení, které vydávalo zvuky mimozemské invaze a zablokovalo pevnou linku, takže se babička nemohla dovolat. Stahování jedné fotky (a všichni víme, jaké fotky to byly, že, pánové) trvalo celou noc. Ale my jsme byli trpěliví. Byli jsme vycvičení frontami na banány i čekáním na teplou vodu v táboře.
Hybridní existence
A dnes? Jsme dospělí. Vychovali jsme (nebo se ještě snažíme vychovat) další generaci. Jsme ti, kteří musí dětem vysvětlovat, že ne, YouTube neexistoval vždycky, taky že televize měla jen dva programy, přičemž dálkové ovládání byl nejmladší člen rodiny, který musel vstát a přepnout to ručně.
Jsme mistři adaptace. Umíme rozdělat oheň v mokrém lese (někteří sice jen teoreticky), ale zároveň spravujeme firemní sociální sítě. Umíme si poradit, když vypadne proud, protože máme svíčky - víme, jak fungují, ale zároveň chytáme hysterický záchvat, když nám spadne Wi-Fi, protože nemůžeme odeslat ten důležitý e-mail, kruci!
Žijeme fascinující schizofrenii. Na jedné straně milujeme pohodlí. Milujeme, že si můžeme objednat jídlo přes aplikaci a nemusíme lovit mamuta (nebo stát frontu v masně či v bufáči). Milujeme, že máme Google mapy a nemusíme se hádat s partnerem nad papírovým autoatlasem, který nejde zaboha složit zpátky. Ale někde hluboko v nás, pod těmi vrstvami moderní civilizace a notifikací, stále dřímá to dítě, které vyrostlo na vsi, nebo na sídlišti s klíčem na krku.
To dítě, které ví, že když je nejhůř, stačí nůž, provázek a krabička poslední záchrany. To dítě, které ví, že bolest je jen informace a že spálený buřt je taky jídlo.
Máme sociální sítě, kde sdílíme naše dokonalé životy, filtry na obličejích i moudré citáty, ale ve skutečnosti se nám občas stýská po té syrovosti. Po době, kdy „přítel“ byl někdo, kdo vám pomohl zakopat mrtvolu (metaforicky, samozřejmě… většinou), a ne někdo, kdo vám mechanicky dal lajk na fotku snídaně.
Jsme Husákovy děti. Přežili jsme socialismus, divoký kapitalismus devadesátek, nástup internetu, finanční krize i pandemie. Jsme nezmaři. Dokážeme opravit protékající záchod, naprogramovat makro v Excelu. Jsme generace, která si váží teplé vody, protože víme, že není samozřejmostí.
Takže až nás (některé) uvidíte, jak s brýlemi na nose mhouříme na displej nejnovějšího iPhonu a snažíme se pochopit TikTok, nesmějte se nám. My jen upgradujeme systém. Hardware je sice trochu opotřebovaný, klouby vržou, paměť už potřebuje externí disk, ale software? Software je naprosto unikátní. Kombinace staré školy a nové doby.
Upřímně? Až jednou ta technologie klekne, až vypnou servery a satelity spadnou z nebe… my budeme ti, kdo budou vědět, jak si uvařit čaj na ohništi. A budeme u toho mít sarkastické poznámky. Protože to je to jediné, co nám nikdo nevezme.
Tak na nás. Na generaci, která má kořeny v uhlí a hlavu v cloudu.
