Článek
„Co tam zase děláš?!“ Ozývá se ze dvora ječák plný zloby.
Mlčím. Co bych asi tak mohla dělat na střeše nad kůlnou? Opalovat se, když je déšť na spadnutí? Přeříkávat si básničku na zítra, když se ji nemusím učit? Stačí si ji jednou přečíst a nudí mě k uzoufání. Pravidelný rým je zabiják fantazie. Tak jsem zticha. Stejně macecha naprosto přesně ví, kde mě hledat.
Jako vždy si počká, až se soumrakem přitáhnu domů. Pokaždé přijdu, protože nejsem dospělá. Nemám kam jít. Jediný únik je škola, kterou ovšem nenávidím. Pravda. Jen o něco málo méně než svou macechu. Proto školní docházku beru jako únikovou možnost.
Proč jsou macechy většinou tyranky, které se snaží zadusit v potomkovi jiné ženy vše, čím by ji mohl připomínat? Moje oči jsou předmětem nenávisti často. Zřejmě proto, že jsou k nerozeznání od fotek mé mámy. Mrtvé mámy. Zním cynicky? Jo. Jedině tak se dá přežívat ve světě, který je proti vám.
„Nečum na mě těma vodovýma prasečíma očima! Myslíš si, že by tvoje máma v mém věku byla nějaká krasavice?!“
Jsem zase doma a poslouchám, co všechno je na mně špatně. Hlavně ty oči. Kdybych byla chytrá, poslechla bych babičku, abych se na nikoho upřeně nedívala, protože podle ní očima mluvím. Jenomže chytrá nejsem ani trochu, protože i přes všechny facky a výprasky nejsem schopná moc lhát. Jediné chvíle, kdy lžu, jsou vlastně ty, když na dotazy ohledně školy odpovídám, že dobrý a úkoly nemám žádné.
Píšu je zásadně v autobusu cestou do školy, protože trávit večer čas nad úkoly není zrovna nejlepší nápad, když do pokoje co chvíli přijde macecha a jízlivými poznámkami neustále „vylepšuje“ náš vztah. Jednou mám málo ustlanou postel, jindy moc suchých listů na květinách na parapetu okna.
Nebo jsem zkrátka ještě v něčem dalším nedostatečná. Je jí jedno, že ve škole jsem za jelito pouze z toho důvodu, že mě stříhá podle kastrolu a oblékaná jsem, jako kdybych vypadla ze sirotčince. Telefon mi dovolí prý až mi bude osmnáct a vydělám si na něj. Boží. Je mi třináct, takže pět let tyranie bude vážně „zábava“.
.
„Co řešíš?“ Ptá se mě spolužák z lavice Oskar, když o přestávce zuřivě píšu do sešitu. Nemám jak se dostat na Wattpad, takže všechno, co se mi honí hlavou musí snést papír. Poctivě ho doma schovávám za jednu střešní tašku, která se dá odtáhnout. Bezpečnost především. Macecha má jinak oči a uši úplně všude v celém domě.
„Dej mi svátek, Oskare. Do toho ti nic není.“
„Proč myslíš? Sedím s tebou už od pátý třídy. A ne proto, že by mi to někdo nařídil. Takže?“ Významně na mě hledí, ale je mi jasný, že mu jde jen o jedno. Chce mít navrch. Typicky samčí postoj. Ale netuší, že i přes podělaný život jsem alfa, která si nenechá diktovat.
„Vyser si oko, jo? A dej mi laskavě pokoj. Nemám zájem a nikdy mít nebudu.“
„Budeš litovat. Jsem jedinej, kdo by s tebou vydržel kamarádit, kdybys nějaký kámoše vůbec měla, ty nulo!“ Vyštěkne na mě a konečně zmizí z dosahu. Výborně. Nasrala jsem jediného člověka, který mě ještě nezačal nesnášet.
.
Papírový Wattpad Olivie Marné…
Palmira - žena plná vášnivého vzteku
Na planině se sbíralo vojsko, které mělo zabránit Palmiře, aby získala město těch, kteří nebrali její nároky na trůn vážně. Ovšem její cíl byl zřejmý. Dobýt hlavní město, vyplenit je a podrobit si všechny, kteří se podíleli na pádu jejího otce a dosadili na trůn Tremollu, jeho zákeřnou manipulativní ženu. Osobu, která Palmiřina otce nakonec po svatbě otrávila a sama zaujala jeho místo.
Palmira seděla na vrcholku stromu. Svaly po celém těle ji pálily od intenzivního výkonu, když šplhala na tisíciletou rozložitou borovici, ze které byl vždy nejlepší výhled na celý rodný hrad. Od třinácti let se protloukala světem a snažila se vydobýt si místo na slunci a vrátit se tam, kam podle všeho skutečně patřila.
Měla vládnout. Ne se skrývat ve stokách a prát se s krysami o plesnivé zbytky chleba. Tremolla se postarala o to, aby byla vyhnána a také téměř zapomenuta, jako nehodný bastard, který není královské krve. Co na tom, že Palmiřinu matku otec miloval a nedbal na její nízký původ? Vzal si ji, ale bohužel při porodu jediné dcery se těžce roznemohla a zemřela pár dnů po jejím narození.
Stihla jen jediné. Nazvat dcerušku Palmirou. Také vyřkla přání, aby byl Osud k její dceři milostivý. Bohužel netušila, jak jsou sudičky občas zlomyslné a mají s čerstvě narozenými lidskými bytostmi úplně jiné plány. Například status královské dcery poslaly ke dnu a trůn přičarovaly Tremolle, která všechny akorát využívala a šplhala po jejich zádech k vrcholu.
Palmira sledovala hemžení vojska a počítala. Dospěla k výsledku dvou set mužů ve zbrani a to včetně těch na hradbách. Nebylo to málo, ale už stála před většími problémy a hodlala si poradit i s dole shromážděnou tlupou, která neměla od smrti krále žádnou disciplínu. Mohl za to velitel Oskar. Stal se Tremolliným milencem, sotva dosáhl dospělosti.
.
Blbost. Nemůžu z Oskara udělat milence mojí macechy. Takhle by to nemohlo fungovat. Prostě ho napíšu jen neschopného. A hloupého. Je pitomej, jak daleko vidí. Kamarád. To určitě. Zkrátka bude blbec, jako v realitě.
Jenomže blbec by asi se mnou nechtěl kamarádit. Nebo možná právě proto, že je blbec, tak by chtěl? Perou se ve mně myšlenky a bohužel už mám málo času. Zvoní a všichni se vrací do třídy. Vlastně díky vzhledu jsem pro spoustu lidí naprosto neviditelná, takže psaní do sešitu nikoho nezajímá.
Třídní vejde, práskne učebnicí o stůl a řekne:
„Nalistujte si stranu sto, řádně si přečtěte text a příště zkouším!“
Založím si určenou stranu a okamžitě se zase ponořím do psaní, protože vím že třídní bude podřimovat a na konci hodiny pouze znovu připomene úkol.
.
Papírový Wattpad Olivie Marné…
Nebylo to málo, ale už stála před většími problémy a hodlala si poradit i s dole shromážděnou tlupou, která neměla od smrti krále žádnou disciplínu. Mohl za to velitel Oskar. Protekcí se dostal až na místo velitele, ale byl hloupý a omezený, tedy stejným způsobem vedl i své podřízené.
Hloupost by se u nich dala krájet. To Palmiře nahrávalo. Sama cvičila denně pod vedením starého válečného vysloužilce, který bydlel na samotě v horách. Nechával Palmiru sedávat na střeše své chýše se slovy, že z nadhledu vypadají věci na zemi nicotnější a menší.
Proto dvě stovky mužů připadaly jedné cvičené ženě nepatrné. Věděla, že je lepší. A v případě porážky by jistě dokázala utéct do hor a žít pouze z lovu zvěře a sběru plodů. Na chvilku v ní zahlodal červík pochybností o tom, zda jedná zrovna teď správně. Ovšem hrdost vyhrála nad pochybnostmi a Palmira začala přeskakovat z větve na větev, dokud neskočila z té poslední přímo na zem.
Tasila meče upevněné na zádech a zaujala bojový postoj. Všichni protivníci se začali smát, bušili zbraněmi do štítů a bučeli, aby Palmiru zesměšnili. Nic si z jejich narážek a pohrdavých výkřiků nedělala. V srdci měla ocel a v duši mráz. Byla připravena. Jakmile se rozběhla, nemohl ji nikdo zadržet.
...
Pokračování příště…
...
