Proč milujeme cizí neštěstí? Nejlepší strategií je mít vše u zadku

Náš mozek je tak trochu feťák - dramata nebo negativní zprávy hltáme jako chipsy u televize. Dobře víme, že nám z toho bude těžko, ale nějak nemůžeme přestat. Dneska se podíváme na možné důvody, proč nás cizí průšvihy tak fascinuji. Také proč je zkrátka jednodušší i výhodnější nechat souseda žít jeho podivný život. Nebo že poctivě krmit internetové trolly je stejně marné, jako vysvětlovat kočce, že ten vánoční stromeček vážně, ale vážně není její osobní prolézačka.

Všimli jste si někdy, co se stane, když se v rádiu ozve nějaká specifická znělka „mimořádného zpravodajství“? Nebo když na dálnici v protisměru z ničeho nic zablikají majáky? Všichni, a tím myslím skutečně všichni, včetně těch, co tvrdí, že se dívají jen na neškodné dokumenty o páření mořských koníků, zpomalí. Natahujeme krky. Náš zrak se zostří. Hledáme plechy, dramata, nebo třeba… krev? Možná. Ale spíš nějaké jasné potvrzení, že my jsme v bezpečí. Že jakýkoli velký průšvih se stal přece jen někomu jinému.

Je to fascinující a trochu zvrácená vlastnost lidské psychiky. Ráno vstanete, slunce svítí, kytky smrdí, ptáci řvou, jako by je za to někdo platil. No a vy si k ranní kávě zkrátka otevřete vševědoucí a vševidoucí internet. Co jako první vyhledáte? Článek o tom, že se v ZOO narodila další roztomilá panda? Kdepak! To je nuda. Panda vás neprobere. Vy hledáte titulek, který křičí: „ARMAGEDON! Slavný pár si nemůže přijít na jméno!“ nebo „SKANDÁL: Politik byl přistižen s krabicí vína na lavičce v parku!“ což by mi popravdě přišlo spíš sympatické, ale budiž.

Mozek v režimu „Bojuj, uteč, nebo si to přečti“

Psychologové. Ti lidé, co mají na všechno grafy a latinské názvy tomu říkají negativity bias. Zkreslení negativity. Je to pozůstatek z dob, kdy naším největším problémem nebyla neodeslaná faktura, ale šavlozubý tygr schovaný v křoví. Náš mozek je evolučně nastavený tak, aby si především všímal nebezpečí. Pozitivní věci jsou fajn, ale ty nás nezabijí. Zato ty negativní? Ty je zatraceně potřeba analyzovat.

Jenže dneska už nás tygr v křoví nečeká, pokud tedy nepočítám revizora náhle se zjevivšího v metru. Tak tu naši „touhu“ po katastrofách živíme jinak. Skandály. Cizí selhání. Je v tom i trochu škodolibosti, ne? Co si budeme povídat. Němci pro to mají krásné slovo Schadenfreude. Ta slastná úleva, že ten, kdo má na Instagramu dokonalejší život než vy, má ve skutečnosti taky svoje vlastní, možná i větší démony. Že všude velebená herečka s pletí hladkou jako dětská prdelka má (jistě) celulitidu a (možná) manžela, co hraje (jistě) automaty.

Uklidňuje nás to. Dává ten falešný pocit, že náš vlastní život, ve kterém jsme včera připálili rýži a zapomněli koupit toaletní papír, je vlastně docela v pořádku. „Nakupujeme“ levnou terapii cizím neštěstím. Problém je, že takováto terapie má své vedlejší účinky. Čím víc cizího bahna do sebe nasáváme, tím víc si špiníme vlastní vnímání světa. Začneme mít pocit, že všichni lžou, kradou a podvádějí. Přitom většina lidí jenom žije.

Syndrom domovní důvěrnice

S tím vším souvisí naše mnohdy neukojitelná potřeba řešit životy ostatních. Znáte to. Sousedské „nevinné“ šuškání. „Vidělas, co měla dneska Nováková na sobě? V jejím věku?!“ nebo „Slyšela jsem, že jejich kluk se nedostal na gympl. No jo, když oni ho vedou k té volnosti…“

Proč to děláme? Proč máme potřebu mít názor na to, jak někdo jiný vychovává děti, co jí, koho volí nebo s kým spí?

Mám na drobnou teorii. Je to proto, že řešit cizí život je mnohem jednodušší než řešit svůj vlastní. Když se pohoršujete nad tím, že soused neumí zaparkovat, nemusíte v tu chvíli myslet na to, že vy sami máte v autě bordel, jako by tam vybouchla popelnice. Jde o únik. Odhlédnutí od možností vlastního rozvoje, nebo jakékoli změny.

Tady přichází taková pragmatická část. Slíbila jsem si, že budu pragmatická, ne čistě sarkastická. Nechat lidi žít je totiž nejen nejsobečtější, ale i nejvýhodnější věc, kterou pro sebe můžeme udělat. Představte si, kolik energie spálíme tím, že se rozčilujeme nad cizími rozhodnutími. Ta paní v tramvaji má modré vlasy a tetování na krku! No a? Vám její stav přece neubírá z výplaty. Ten chlapík na úřadě je pomalý? Možná je jen pečlivý. Nebo má kocovinu. To je jeho boj.

Když se trošku naučíte jedinečnou a  božskou disciplínu „mít věci u zadku“, uleví se vám. Najednou máte v hlavě spoustu volného místa. Místo abyste řešili, proč si proboha dcera sousedů odvedle vzala divného (až podezřelého) hipstera s pěstěným vousem, můžete třeba přemýšlet nad tím, co si uvaříte k večeři. Nebo jakou si přečtete knížku. Nebo je super nedělat vůbec nic. Stačí i jen tak čučet do blba, což je v dnešní době luxus srovnatelný s vlastnictvím jachty v Karibiku.

Každý z nás si nese svůj neviditelný batoh s kamením. Vy přece vůbec ve skutečnosti nevíte, proč je ta prodavačka nepříjemná. Třeba ji bolí zuby. Nebo ji ráno opustil manžel. Či jí jen zkrátka vadí blikající zářivky. Její důvody jsou její. Vaše reakce je vaše. A nejlepší reakce je často žádná reakce. Nechat něco být. Nechat věci plynout. Ono se to nepodělá, když to neokomentujete. Fakt ne.

Digitální stoky a jejich (d)obyvatelé

Tím se plynule dostáváme do nejtemnějšího kouta lidské existence. Do diskuzí pod články na internetu.

Pokud existuje peklo, jsem přesvědčená, že v něm nejsou kotle s vroucí smůlou. Kdepak. Peklo je nekonečná diskuze na Facebooku pod článkem o očkování, politice nebo veganství, kde „musíte“ číst všechny komentáře a „nemůžete“ odejít, dokud nebude „zlo“ vymýceno.

Internetoví trollové. Zvláštní živočišný druh. Představuju si je něco jako malé skřety z pohádek. Žijí určitě pod mostem a hází bláto na každého, kdo projde kolem v čistých šatech. V reálu to ale často nejsou žádní skřeti. Může to být jen milý pan účetní odvedle. Nebo paní, co v neděli peče bábovku pro vnoučata.

Anonymita, nebo i ta zdánlivá, kdy sice máte své jméno, ale nevidíte tomu druhému do očí, z lidí vytahuje to nejhorší. Psychologové (zase oni, nedají si pokoj) zjistili, že internetový trolling má silnou korelaci s tzv. „temnou tetrádou“ osobnosti: sadismem, psychopatií, narcismem a machiavelismem. Páni! To najednou zní, jako byste diskutovali s padouchem z bondovky. Přitom se jenom hádáte s uživatelem „FerdaMravenec007“ o tom, jestli se do guláše dává, nebo nedává majoránka.

Co takový troll vlastně chce? Celou vaši pozornost, baží po emoci. Chce, abyste se naštvali. Je čistě emoční upír. I když mu napíšete dlouhou, logickou, vyargumentovanou, podloženou odpověď, ve které mu vysvětlíte, proč se mýlí a že by měl být milejší… Potěšili jste ho. On nečte předložené argumenty. On vidí jen jedno - že vás dostal. Že vám stál za ten čas. Že vám zvednul tlak. Nakrmili jste ho.

Ignorace je pro trolla jako kryptonit. Ticho. Žádná reakce. To bolí. Nutí ho pochybovat o vlastní existenci. Ta nejtěžší disciplína na světě je – přečíst si komentář, který je nejen hloupý, ale i útočný, vskutku nespravedlivý, že se vám prsty samy kroutí do tvaru pěsti. Pak neudělat vůbec, ale vůbec nic. Zavřít stránku s komentáři, usmát se a jít si třeba zalít kytky.

Představte si, že jdete po ulici a někdo na vás z okna začne křičet nesmysly. Zastavíte se a začnete mu vysvětlovat logické chyby v jeho „proslovu“? Začnete na něj křičet také? Ne. Pomyslíte si něco o bláznech, přidáte do kroku a za rohem už o něm nevíte. Na internetu bychom se pro klid duše vlastně měli chovat úplně stejně. Neokřikovat blázny v oknech.

Můj dům, můj hrad, můj bordel

Život je příliš krátký na to, abychom ho trávili vysvětlováním lidem, kteří nám nechtějí rozumět, proč děláme zrovna to, co právě děláme.

Máte kupříkladu rádi ananas na pizze? Já ne. Ale pro mě za mě, dejte si ho po libosti tolik, že pod ním nebude vidět žádné těsto. Je to vaše pizza. Chcete chodit v padesáti v roztrhaných džínách, na hlavě „zelí“ s fialovým přelivem? Směle do toho! Pokud tím neporušujete zákon a neubližujete ostatním (což zelí na hlavě a fialový přeliv, pokud vím, nedělají), je to vaše svaté právo.

Stejně tak mají ostatní právo být divní podle svého. Mají právo volit strany, které nechápete. Mají právo utrácet peníze za hlouposti. Mají právo být nešťastní svým vlastním způsobem.

Zkuste si někdy malý experiment. Až vás příště někdo vytočí tím, jak žije, nebo co napsal na internet, řekněte si nahlas (nebo v duchu, pokud jste v MHD, ať neděsíte spolucestující): „Zajímavý. Ale není to můj boj.“

„Zajímavý. Ale není to můj boj.“ Osvobozující mantra, ne? Odděluje váš vnitřní svět od vnějšího kypícího chaosu. Chrání energii pro věci, které za to stojí. Pro vaše blízké, pro vaši práci, pro vaše koníčky. I pro vaše vlastní průšvihy, kterých máte určitě taky dost na to, aby vás zaměstnaly na plný úvazek.

Jak jsem se stala osobou s jasně identifikovatelným nákupem

Jeden drobný, zanedbatelný příklad z praxe, abyste viděli, že kovářova kobyla chodí bosa a že i já mám občas chuť někoho přetáhnout mraženým kuřetem po hlavě. Ale většinou (své občasné choutky trestat) raději ovládnu. Co kdyby to kuře bylo přece jen až moc tvrdé?

Stalo se jednoho dne v supermarketu. Zkrátka v čase, kdy jsou obvykle obchody plné lidí, kteří už mají všeho plné zuby. Chtějí jen ulovit své oblíbené zahnuté rohlíky s mákem a tiše zmizet. Já jsem měla v košíku poměrně nesourodou směsici věcí: balík toaletního papíru, láhev vína, velký pytel kočičích granulí a – teď to přijde – obří nafukovací dětský bazének. No co, no? Byl ve slevě, zima je dlouhá a člověk občas potřebuje naději, že si v létě dřepne do kaluže vody, ve které smočí sotva kotníky a půl zadku, když voda je drahá, že?

Stála jsem ve frontě, zírala do prázdna a těšila se domů. Za mnou stál pár. On, typ „praktický muž ve zmijovce“, ona „žena, která ví všechno nejlíp“. Cítila jsem jejich pohledy na zboží, které jsem vyložila na pohybující se pás.

„Vidíš to?“ zašeptala ona, ale takovým tím jevištním šeptem, který slyší i skladník v zázemí prodejny. „Víno a kočičí žrádlo. A ten dětskej bazén. To je přesně ono. Typická dnešní singl ženská. Místo dětí má kočku a ještě na balkóně sedí v bazénku a chlastá.“

On jen něco zamručel, asi na souhlas, nebo se mu jen chtělo kýchnout.

Ve mně skoro bouchly saze. Měla jsem chuť se otočit a říct jí: „Milá paní, víno je dárek pro mého tátu k narozeninám, granule jsou pro útulek, kam jedu zítra pomáhat, a ten bazének je pro moje kočky, které čekají v autě s mým manželem, protože jsme prohráli sázku, kdo koupí na léto větší blbost!“ Což byla mimochodem pravda jen z poloviny, to víno bylo pro mě, granule pro kočky, bazének na smočení manželových kotníků na léto na chatě, ale to je vedlejší.

Cítila jsem, jak se mi do krku dere trošku jedovatá slina. Chtěla jsem jí odpálkovat, nebo maličko ji poučit. Vyhrát dravě imaginární bitvu o morální převahu u pokladny číslo čtyři.

Jenže jsem se na ni nakonec pořádně, v klidu podívala. Vypadala unaveně. Měla odrostlou trvalou, v košíku jen mouku, cukr a jedlou sodu. Asi na pálení žáhy. Něco mi došlo. Ona neútočí na mě. Jen si ventiluje svou vlastní frustraci. Možná jí vadí, že si zrovna nekupuje bazének. Možná jí štve, že její život je jen mouka, cukr, manžel ve zmijovce a pálení žáhy po jídle.

Nadechla jsem se hodně zhluboka, pak vydechla. Zaplatila jsem za svůj obskurní bazének, granule a víno. Otočila jsem se, nasadila ten nejzářivější úsměv, jakého jsem byla schopná, a řekla: „Přeju vám taky krásný víkend.“

Zůstala zírat s otevřenou pusou. Nečekala zřejmě klidnou reakci. Spíš očekávala nějaký boj, který by ji jen utvrdil v její pravdě. Laskavost (nebo totální ignorace jejího „nenápadného“ vyjádření) ji rozhodila.

Odešla jsem s dobrým pocitem. Cítila jsem se jako čínský mudrc, kdyby ovšem ten nosil v podpaží nafukovací dětský bazének.

A o tom to je. Svět je plný lidí, kteří budou komentovat váš košík, váš život, vaše rozhodnutí. Je plný titulků, které chtějí lidi vyděsit a tím si je i pěkně zaháčkovat. Ale vy máte v ruce tu nejmocnější zbraň. Máte možnost volby. Můžete se do toho bahna ponořit s ostatními, nebo si můžete vzít svůj bazének a jít si třeba… „zaplavat“.

Já doporučuju to druhé. Voda je fajn, i když je jí po kotníky a jen na jednu půlku zadku. A to víno? To taky nebude k zahození.

Žijte blaze a nechte ostatní, ať si žijí po svém. I když je to na první pohled občas na hlavu.

.

Zdroje ze kterých bylo částečně čerpáno: