Článek
Sedíte v tiché místnosti, zíráte do zdi (nebo do monitoru). V hlavě se vám hádají, předvádějí svá ega, potřeby, strasti a radosti lidé, kteří neexistují. A co hůř – oni vyhrávají.
Když jsem začala psát příběh o dívce jménem Nia, naivně jsem si myslela, že budu tou, která od začátku příběhu drží otěže. Že poprvé v životě budu mít klid na skutečné vymýšlení zápletek. Realita? Píšu opět živelně. To v praxi znamená, že se mi děj v hlavě začne šíleně rychle odvíjet, jako film zrychlený na dvojnásobek. Já za svými postavami doslova uštvaně vlaju po klávesnici. Sotva stíhám vydechnout. Měla to být taková další nenáročná „jednohubka“ o cestování časem a magii. Jenže pak se stalo to, co zná každý autor, který se do svého světa ponořil o trochu hlouběji, než bylo zdrávo. Ten svět ožil, prevít. Začal si diktovat vlastní pravidla.
Dnes bych vás chtěla vzít na malou exkurzi do pouště Míhenáy. Ne proto, abych vám prodala knihu. Jen mezi námi - ještě ani není dopsaná, protože moje postavy neustále a potměšile mění scénář. Chci se vám jen svěřit s tím, jaké to je, když zjistíte, že vaše hlavní hrdinka je chytřejší (i rychlejší) než vy.
Káva jako zbraň hromadného ničení?
Všechno to začalo kávou. Miluju kávu. Je to můj životabudič, můj ranní rituál, moje „nemluv na mě, dokud nemám v sobě první hrnek“. A tak Niu v mé hlavě napadlo: Co kdyby káva nebyla jen nápoj? Co kdyby v ní byla ukrytá magie?
Tak vzniklo Tamuzri. Umění kávomancie. Představte si svět, kde si nedáte espresso, abyste se probrali, ale rozkousnete speciálně pražené zrno, abyste získali nadlidskou sílu, zpomalili čas nebo viděli aury lidí kolem sebe. Zní to skvěle, že?
Jenže, jak jsem brzy zjistila v tom zběsilém tempu psaní, každá magie má svou cenu. Mým hrdinům nestačí zajít do kavárny. Oni musí ta zrna pěstovat, pražit, míchat – a hlavně, musí čelit následkům. Předávkování kofeinem u nás znamená třas rukou. V mém rukopisu? Tam dojde na Takrru – stav, kdy vás vlastní síla pošle k zemi a vy se modlíte, aby vám hlava neexplodovala.
Tak jsem se v jeden moment ocitla v situaci, jak se hlavní hrdinka cítí, když o svou magii přijde. Je to krutá ironie. Já, nadopovaná kofeinem, píšu o dívce, která je znenadání „prázdnou nádobou“, feťákem, kterému sebrali drogu. Přesto musí zachránit svět bez použití magie. Jen s pomocí vlastní tvrdohlavosti.
Když se z vedlejší postavy stane parťák (a vy s tím nic nenaděláte)
Původně to měl být příběh jen tak o dívce Nie a jejím otci. O hledání odpuštění napříč časem. Mělo to být komorní drama v kulisách fantasy. Vedlejší postavy již zaujaly svá místa, pro další nebyl prostor. Už jsem říkala, že si moje postavy dělají co samy chtějí? Včetně toho, že se spontánně a sama přidá k ostatním další?
Na scénu nečekán, nezván, vstoupil Jellik.
V původní myšlence? Křoví. Jméno na papíře. Zástupce velitele, který měl možná v jedné kapitole podržet koně a pak zmizet v propadlišti dějin. Jenže Jellik, ten drzý parchant, si to nenechal líbit.
V jedné kapitole, kterou jsem psala (přepadena zákeřně vlastním moribundusem) v naprostém transu, se najednou rozhodl, že Niu – která se vydává za chlapce jménem Kaven – bude učit umění boje. Ne ledajakému. Vzal ji do řeky, aby ji učil rvát se ve vodě. Nejen že Niu málem utopil (to jsem neplánovala), ale začal mít vlastní charakter. Začal mít motivaci. Začal žárlit, pochybovat… Nakonec se stal někým, pro koho se Nia, k mému obrovskému údivu, rozhodla zapálit jeskyni plnou fanatiků.
Toto je na mém živelném psaní to nejděsivější a zároveň nejkrásnější. Vy jste sice Bůh svého světa, ale vaše postavy jsou ateisté. Nevěří ve váš plán. Dělají si, co samy chtějí, a vy to jen zapisujete.
Tak se z komorního dramatu stala nečekaně trochu něco jako „road movie“ o útěku z jeskyně, o výbušninách vyrobených z léku na bolest (ano, i to tam je). Také o tom, jak se buduje respekt mezi dvěma lidmi, kteří by se nejraději navzájem uškrtili. Jellik si naprosto na prasáka uzurpoval místo na více stránkách. Já jen v údivu vejrala na monitor, co se všechno vlastně děje.
Kozy, kam se podíváš
Musím zmínit draka v zákulisí. Tedy… Vlastně kozu. Pokud jste někdy četli fantasy, víte, že tam bývají draci, vlci, lvi. Vznešená zvířata. Nia si vybrala kozy.
Proč že to udělala? Možná z několika mnoha důvodů. Kozy jsou tvrdohlavé. Sežerou všechno. Jsou nezničitelné. A hlavně – jsou vtipné i ve chvílích, kdy jde o život. V Niině světě je „Velká Koza“ nejvyšším božstvem. Lidé se modlí k jejím rohům, bojí se, že je „přežvýká a vyplivne“. Nejhorší nadávka je „ty bobku“.
Může to znít úsměvně, ale když píšete scénu, kde se schyluje k epické bitvě, a váš hlavní hrdina, starý moudrý dědeček Metum, pronese třeba nějaké moudro o tom, že „vesmír je jen jedna velká pastvina“, má to zvláštní kouzlo. Dodává příběhu zemitost. Nehraje si na vznešené elfí paláce. Je to prach, hnůj, pot a káva.
Věřte mi, udržet vážnou tvář, když píšete o sektě fanatiků, kteří si říkají Spásači a vzývají „Velké Sežrání“, zatímco vaše hrdinka přemýšlí, jestli má dost datlí v kapse, aby neomdlela hlady, je disciplína sama o sobě.
Autopilot a pasti na autory
Nacházím se ve fázi, které momentálně pod vlivem příběhu říkám „autopilot v kozím rodeu“. Děj se řítí kupředu. Nia je v minulosti (ano, cestování časem, to je kapitola sama pro sebe), snaží se (ne)zabít vlastního otce, zachránit svou těhotnou matku a zároveň se vypořádat s tím, že ji její vlastní nenarozené já na dálku a nevědomky energeticky vysává.
Je to zamotané? Ano. Bolí mě z toho hlava? Občas. Ale funguje to.
Největší výzvou pro mě teď není vymyslet „co dál“, ale jak to stihnout napsat dřív, než mi zase některá z postav překroutí myšlenky. Mám předepsaný konec. Vím přesně, jak to dopadne. Vím, kdo přežije (moc jich nebude, omlouvám se dopředu). Také vím, jakou cenu bude muset Nia zaplatit.
Ale ta cesta mezi „teď“ a „koncem“? To je čistá adrenalinová jízda. Je to jako jít v noci po úzké římse v jeskyni (což mimochodem Nia v kapitole 19 právě dělá). Nevíte, kam šlápnete. Nevíte, jestli ten zadní vchod, který jste našli, nevede do propasti.
Do toho musíte za běhu řešit logistiku. Jak dostat dva lidi z jeskyně plné nepřátel, když nemáte koně? Jak zapálit oheň, když nemáte ani křesadlo? Jak vysvětlit celému klanu, že ten „chlapec“, kterého vůdkyně ubytovala ve svém stanu, je vlastně její vnučka z budoucnosti, aniž by příbuzní, klanoví příslušníci i budoucí čtenáři, Niu nebo autorku, měli za naprostého blázna?
Proč to vlastně píšu? Proč by Nia měla někoho zajímat, až ji dopíšu.
Možná si říkáte, proč se trápit s budováním světa, kde magie mluví skrze kávová zrna, kde se v nějaké poušti Míhenáy nadává různými kozími přívlastky?
Píšu, protože do tohoto příběhu se otiskuje něco, co známe všichni. Strach o rodinu. Touha napravit chyby minulosti. Kdo z nás by nechtěl mít možnost vrátit se zpátky a říct svým rodičům: „Nedělej to“? Nebo je prostě jen obejmout v době, kdy byli mladí, bezstarostní a netušili, co je čeká?
Nia dostala šanci. Ale zjistila, že minulost není jen obrázek na zdi. Je to živý, nepředvídatelný organismus. Otec není jen „vrah“, jak si myslela, ale člověk, který své blízké naopak miluje až za hrob. Matka není jen oběť, ale žena, která dokáže být krutá, aby ochránila své dítě.
Je to příběh o tom, že pravda nikdy není černobílá. Je spíš všemi odstíny barev písku a lógru.
Co bude dál?
Rukopis bobtná. Z původní skoro povídky je novela, z novely román. Mí blízcí přátelé už se mě bojí zeptat „jak to jde“, protože vědí, že dostanou dvacetiminutovou přednášku o tom, jak funguje použití Rrmuti - obarvení řeky na červeno, aby si nepřátelé mysleli, že je otrávená… Téměř geniální, že?
Nevím přesně, kdy a jak, či vůbec bude hotovo. Moji „trpaslíci v hlavě“, kteří tenhle cirkus řídí, mi odmítají sdělit přesný termín, nebo své plány. Ale blížím(e) se.
Spásači se shromažďují. Nitras brousí meč. Jellik (snad) stále jen předstírá, že omdlel, aby získal čas. A Nia? Ta si právě sáhla na dno. Bez magie, bez zbraní, jen s hrstí datlí a lahvičkou výbušného léku na krku.
Je to fáze, kterou miluju a nenávidím zároveň. Všechno je ve vzduchu. Všechno může shořet (a pravděpodobně shoří, protože Snapori je fakt hořlavé svinstvo).
Tak mi držte palce. Jdu si uvařit další kávu. Ne proto, abych čarovala, ale abych udržela tempo s postavami, které mi utíkají z monitoru. A pokud někdy uvidíte knihu s levitujícími kávovými zrny a jednou potetovanou dívkou na přebalu, vzpomeňte si na mě. Na autorku, která chtěla napsat jen malý příběh, a místo toho skončila daleko v neznámém světě. Až v poušti, kde písek rudne při západu slunce jako krev a naděje voní jako káva a rodina.
